Patnácté celostátní setkání PTP s AČR

Dne 10. 6. 2010 se ve Vojenském výcvikovém prostoru Libavá uskutečnilo XV. celostátní setkání bývalých příslušníků Vojenských táborů nucených prací – Pomocných technických praporů (PT). Akci organizoval svaz PTP ve spolupráci s AČR.

Letošní setkání mělo tradičně slavnostní ráz a bohatý program. Pozvání přijali hejtman Olomouckého kraje Martin Tesařík, olomoucký arcibiskup Jan Graubner, předseda svazu PTP ČR Bohumír Dufek, předseda Slovenského svazu VTNP-PTP Hviezdoslav Breburda, zástupce Konfederace politických vězňů Leo Žídek, místopředsedu Orla ČR Bořetěch Kostelka a další významní hosté. Akce se zúčastnily téměř tři stovky příslušníků svazu PTP a jejich blízkých, zástupců místní správy, samosprávy a společenských organizací a velení SOVZ Libavá.

„Každoroční setkávání pétépáků tady na Libavé má již svou tradici“, říká zástupce velitele SOVZ Libavá major Peter Gríger a pokračuje: „Území VVP Libavá je totiž posledním činným vojenským územím v republice, kde v padesátých letech vojenský tábor nucených prací působil. Dnes již na Libavé, ale i na mnohých jiných místech, nenajdeme po táborech žádné stopy. Jen vzpomínky bývalých účastníků zůstaly. Proto jejich setkávání má i v dnešní době velký význam. Nejde jen o vzpomínání na těžkou dobu jejich mládí, ale především na vzájemná setkávání kamarádů a přátel na celý život. Poutavé, mnohdy smutné životní příběhy bývalých PTP, mají zvláště pro mladou generaci, která nezažila totalitní systém neocenitelný význam.“

Pro účastníky akce hrála posádková hudba z Olomouce a po slavnostním zahájení následovalo kladením věnců u pomníku PTP na náměstí Města Libavá a krátká vzpomínka na zemřelé příslušníky PTP. Program pokračoval v nedaleké Staré Vodě, kde v chrámu sv. Anny sloužil mši arcibiskup Graubner. Odpolední setkání pokračovalo na PDA, kde byli po projevech hostí oceněni Pamětní medailí za dlouholetou spolupráci se svazem PTP pan Hviezdoslav Breburda a Josef Dřímal.

Podle majora Grígera se setkání bývalých příslušníků PTP a jejich hostů se opět vydařilo také díky spolupráci a podpoře armády ČR: „Jsem rád, že tuto akci můžeme pomoci každoročně organizovat. Účastníci se opět setkali, prožili na Libavé příjemný den. Je jenom dobře, že demokratická společnost dovede v dnešní době vytvořit prostor pro akce tohoto druhu.“

TEXT: kapitán Pavel Kočvara, tiskový a informační důstojník VeV-VA

Vojáci s lopatou, krumpáčem a sbíječkou – 3. díl

Přinášíme vám závěrečnou část textu historika Jiřího Bílka, který vyšel v čísle 4/2014 čtvrtletníku Historie a vojenství a je věnován 60. výročí zrušení posledních pomocných technických praporů. Tato část se soustřeďuje na otázku konkrétního pracovního nasazení vojáků a také na závěrečnou fázi existence PTP.

„Děvečky pro všechno“

Hlavním a jediným „bojovým úkolem“ PTP i TP byla pracovní činnost. Vyznačovala se značnou různorodostí a velmi rozdílné byly také podmínky, v nichž probíhala. V zásadě ji lze rozdělit na dva hlavní druhy. Prvním byla tzv. práce v režii vojenské správy neboli činnost ve vojenských výcvikových táborech (prostorech), obvykle v podřízenosti velitelství ženijního vojska. Podílel se na ní jen velmi malý počet vojáků PTP, jejichž ubytovací, stravovací, hygienické i další podmínky byly obvykle jen provizorní a patřily k těm nejhorším, navíc ve VVT byli dokonale izolováni.

Jejich materiální i další potřeby plně zajišťovala vojenská správa, vojáci nedostávali kromě služného a někdy i příplatků za ztížené pracovní podmínky žádnou jinou odměnu nebo mzdu. Vykonávali nejtěžší zemní i další práce a ženijní jednotky, k nimž byli přiděleni, je často využívaly jako „děvečky pro všechno“, tj. přenesly na ně veškerou „nevojenskou“ činnost. Část „pétépáků“ využívaly také Vojenské lesy a statky ke kácení stromů, jejich stahování a dalším pracím.
Naprostá většina PTP i TP byla nasazena jako výpomoc u vojenských stavebních i dalších podniků nebo v hlubinných a povrchových dolech. Jednodušší byla situace u těžkých praporů v tom, že zůstávaly organickými jednotkami, měly zpravidla jedno pracoviště (důl) a také velení v místě nasazení, což do jisté míry snižovalo možnosti svévole nižších velitelů a jejich přílišnou vstřícnost k požadavkům zaměstnavatele. Současně ale vládl v místě ubytování (obvykle táborech obehnaných zdí) vojenský režim, tj. konaly se výcvik a nástupy, vykonávala strážní služba, na pracoviště i zpět se chodilo v sevřeném útvaru, na bráně byla stálá dozorčí služba pouštějící ven jen vojáky s vycházkou a kontrolující jejich návrat apod. Plusem bylo většinou lepší ubytování, stravování i hygienické podmínky či možnost lékařské péče v praporní ošetřovně nebo v závodní ordinaci. Toto zabezpečení spolu s pracovním oděvem, pomůckami a nástroji zajišťoval zaměstnavatel, který si vynaložené prostředky strhával z mezd vojáků vyplácených vojenské správě.

Doly a stavby
Z počátku byli „pétépáci“ po krátkém školení věnovaném především bezpečnosti práce hned druhý nebo třetí den po nástupu k jednotce přidělováni jako tzv. folovači k havířům, neboli dělali jim pomocníka nakládajícího ručně vyrubané uhlí do vozíků. Pro mladé chlapce, kteří drželi velkou lopatu poprvé v ruce, bylo prakticky nemožné ihned plnit normy (šlo o zhruba 2 až 3 tuny naloženého uhlí za směnu), proto si na ně horníci zainteresovaní na výkonech stěžovali. Pomocník musel nakládat uhlí i po směně a vyfárat mohl až poté, co splnil plán nebo normu. Také v období závodních dovolených nebo vysoké nemocnosti horníků museli vojáci nastupovat na mimořádné či prodloužené směny trvající 10 až 16 hodin. Po zapracování vytvářeli vojáci vlastní kolektivy vedené buď zkušenými havíři, nebo instruktory z řad vojáků-horníků, které obvykle dosahovaly lepších výsledků než civilní kolektivy, což opět zavdávalo příčinu k ne právě přátelskému vztahu horníků k vojenským pracovníkům. Vojáci byli také nasazováni na nejtěžší a nejnebezpečnější pracoviště, fárali i do těch největších hloubek. Bylo to opravdu kruté k mladým i starším mužům, kteří v dolech strávili většinou víc než jen dva roky základní služby.
Lehké prapory byly až na výjimky nasazeny ve vojenském stavebnictví a také jejich ubytování, stravování apod. zajišťoval zaměstnavatel, obvykle pomocí různých provizorií. Zatímco velitelství zůstávalo v posádce vzdálené i stovky kilometrů, u podniků i na jednotlivých pracovištích byly nasazeny jednotky v síle čety nebo družstva (ale i dvou nebo pěti vojáků), výjimečně i roty. Záleželo na nižších velitelích, jaké ubytovací, stravovací, pracovní a další podmínky budou jejich nadřízení mít. Stavební podniky pohlížely na „politicky nespolehlivé“ jako na levnou a v podstatě bezprávnou pracovní sílu, nasazovaly je na čtrnácti i šestnáctihodinové směny, dávaly jim ty nejpodřadnější, nejtěžší a nejnebezpečnější práce. Vyskytly se dokonce případy, kdy civilní pracovníci přestali po příchodu vojáků pracovat s tím, že „ti lumpové musí plnit plán i za ně“. Později po zaškolení vykonávali vojáci pod vedením mistrů nebo instruktorů i odborné práce jako zdění, omítání, obklady apod.
Podmínky na jednotlivých pracovištích se lišily někdy i dost výrazně, ale jen málokde je bylo možné označit za dobré. Velitelé ztráceli přehled, kde všude jejich podřízení pracují, velmi časté byly mimořádné směny v době osobního volna, obvykle v sobotu odpoledne a v neděli, kdy vojáci vykládali železniční vozy s cementem a dalším stavebním materiálem, aby se od pondělí mohlo pracovat.
Vojáci lehkých PTP byli také dáváni k dispozici civilním podnikům a pomáhali rovněž v zemědělství. Někteří prošli mnoha různými pracovišti a pracemi, jiní strávili svou službu u PTP na jednom místě. Díky jejich dřině vyrostl nejen bezpočet kasáren, skladů, letišť a dalších vojenských objektů „od Šumavy k Tatrám“, ale také vojenské nemocnice a vojenská rekreační zařízení a především celá sídliště bytů pro vojáky z povolání i občany v Praze, Hradci Králové, Českých Budějovicích, Plzni, Brně, Olomouci, Bratislavě, Banské Bystrici, Košicích i dalších městech včetně občanské vybavenosti. Stavěli rovněž velké investiční celky v Přelouči, Martině, Kružberku, Hronseku i jinde, budovali železniční tratě, silnice a mosty, kopali studny, pracovali v kamenolomech i při těžbě písku.

Mzdy a výplata peněz
Za svou práci dostávali vojáci těžkých i lehkých praporů mzdu, která byla vyplácena podniky na účet vojenské správy. Ta z ní srážela zákonné částky (pojištění, daň) a tzv. režijní položku, která u PTP činila 90 Kčs denně pro vojáky klasifikace E a 50 Kčs pro ostatní; sloužila k úhradě výdajů na ubytování, vystrojení, stravování a další náležitosti vojáka (podle Branného zákona vše měla armáda poskytnout bezplatně) a dokonce se z ní hradilo i služné vojáků. Po odečtení vyživovacích příspěvků pro rodinné příslušníky a dalších případných srážek byl zbytek rozdělen na dvě poloviny, z nichž jedna byla uložena na vkladní knížku vedenou na jméno vojáka u Státní spořitelny, druhá byla spolu se služným a dalšími náležitosti vyplacena v hotovosti. Vkladní knížka byla uložena u velitele nebo staršiny jednotky a voják bez jejich souhlasu nemohl s vkladem disponovat.
Výplata mzdy však byla vázána na splnění určitých podmínek, především na splnění či přesněji překročení plánu: u lehkých PTP na 120 procent (u tzv. kulackých dokonce na 130 procent), u těžkých PTP pod zemí na 90 a na povrchu na 100 procent. Při práci v časové mzdě musely lehké PTP plnit výkonové normy na 150 procent a těžké na 100. I když byly tyto podmínky splněny, neměl na výplatu mzdy nárok ten voják, který se provinil proti vojenské kázni, což se dalo snadno zneužít – a také zneužívalo, protože z takto ušetřených peněz byly vypláceny odměny pro velitele.
Mzdy „pétépáků“ byly značně odlišné. Podle údajů dochovaných pouze pro rok 1952 činila průměrná měsíční mzda vyplacená v hotovosti u lehkých PTP 784 Kčs (stejná částka byla uložena na vkladní knížku), u těžkých praporů 2440 Kčs. Většina vojáků však na průměr nedosáhla, protože ho zvyšovali ti, kteří měli nadprůměrnou mzdu – u lehkých PTP byla nejvyšší měsíční mzda 16 500 Kčs, u těžkých 40 000 Kčs. I ty nejvyšší částky na vkladních knížkách však znehodnotila měnová reforma v červnu 1953, kdy byly vklady „pétépáků“ přepočítány tím nejméně výhodným poměrem 30–50:1.

Soumrak a konec „pétépáků“
Po vytvoření tří těžkých technických praporů k 1. červenci 1953 dosáhly vojenské pracovní jednotky svého početního vrcholu – ve 20 PTP (14 lehkých a 6 těžkých) a 9 TP (6 lehkých a 3 těžké) sloužilo téměř 35 000 mužů, z nichž okolo 15 000 mělo klasifikaci E. Šlo o obrovský rezervoár pracovních sil, které „mohou být nasazovány kdykoliv a kdekoliv“, jak přiznávalo velení armády.
Armáda (ale také národní hospodářství) nechtěly o tyto většinou už dobře zapracované horníky, stavaře i další řemeslníky přijít, a proto ve chvíli, kdy bylo vzhledem k částečně změněným podmínkám po smrti J. V. Stalina a K. Gottwalda zřejmé, že jejich kárný charakter je nadále neudržitelný, hledalo způsob, jak tyto jednotky jako pracovní dál zachovat a udržet i zisk, který vojenské správě přinášely. K výstavbě nových PTP a doplňování stávajících nebyl k dispozici dostatek „politicky nespolehlivých“, ať již branců či vojáků v záloze. Proto bylo rozhodnuto soustředit „éčkaře“, které bude třeba nadále izolovat, v několika málo PTP a ostatní pomocné technické prapory přeměnit na technické.
Reorganizace byla připravena k 1. listopadu 1953 a předcházela ji velká prověrka „výsledků převýchovy“ – ti „převychovaní“, kteří odsloužili nejméně 24 měsíců základní služby, byli propuštěni do civilu, obvykle s podmínkou podepsání závazku pracovat po dobu několika let v hornictví nebo stavebnictví. Zbývající „éčkaři“ byli z větší části zařazeni do zbývajících PTP, někteří zůstali ve svých původních praporech reorganizovaných na technické. Ke stejnému datu bylo sedm lehkých PTP (51, 53., 59., 60., 61., 64. a 66.) a tři těžké (II., VI. a V.) přejmenováno na technické, 5. a 6. TP byly předány do podřízenosti velitelství ženijního vojska. Na konci roku 1953 tak existovalo už jen 10 PTP (7 lehkých a 3 těžké) a 17 TP (11 lehkých a 6 těžkých), početní stav jednotek se nezměnil.
Nastoupený trend pokračoval – k 1. lednu 1954 byly zrušeny 54. a 62. PTP a k 1. březnu došlo k celkové reorganizaci vojenských pracovních jednotek: 52., 13. a 14. PTP byly přeměněny na technické, 63. PTP byl zrušen a stavební vojenské pracovní jednotky byly podřízeny velitelstvím tří pracovních skupin s velitelstvími v Praze, Dvoře Šternberku a Rajhradě, báňské řídila 55. technická skupina v Orlové. Dva prapory (7. TP a 57. PTP) podléhaly přímo VVPJ. Od března 1954 tvořilo vojenské pracovní jednotky celkem 23 praporů: 14 lehkých (z toho 3 PTP) a 9 těžkých (z toho 1 PTP). Sloužilo v nich okolo 30 000 mužů, klasifikaci E měly necelé 3 000 z nich.
Po rozhodnutí Politického sekretariátu ÚV KSČ z 26. dubna 1954 o zrušení klasifikace E a výjimečných vojenských cvičení byly k 1. květnu poslední čtyři PTP reorganizovány na technické. V té době měly 57., 65., 67. a 68. PTP zhruba 4 000 mužů, z nichž 2 700 bylo „politicky nespolehlivých“; asi tisíc z nich představovali muži povolaní na výjimečné cvičení. Všichni, kteří měli odslouženo nejméně 24 měsíců základní služby spolu s vojáky na výjimečném cvičení, byli v průběhu června a července propuštěni do zálohy, velká část po nátlaku a výhrůžkách, že na vojně jinak zůstanou dál, podepsala závazky k práci v hornictví a stavebnictví. Většina odsloužila více než dva roky základní služby, někteří bezmála čtyři, muži na výjimečném cvičení i dva.
Jejich další osudy byly značně odlišné – menší část neměla v civilním životě problémy a někteří dokonce dostudovali a zastávali vedoucí místa, většina ale zůstala dál „nespolehlivá“ a byla po nějakou dobu sledována. Jejich „Kainovo znamení“ však ani potom nezmizelo, ale připomnělo se pokaždé, když mohli získat vedoucí místo nebo lepší zaměstnání, či ve chvíli, kdy děti chtěly jít na studia. Setkávali se dál s nedůvěrou i různými obstrukcemi, ústrky a šikanováním.
Vojenské pracovní jednotky byly přejmenovány na vojenské technické jednotky, které dál pracovaly v dolech, ve stavebnictví i na dalších místech a byly i nadále používány k perzekuci tzv. kádrově závadných. Hlavním i jediným „bojovým úkolem“ pro ně zůstala práce. Jejich příslušníkům se dál říkalo „pétépáci“ a toto pojmenování přežilo až do konce osmdesátých let jako označení pro všechny vojáky, kteří vykonávali pracovní činnost – ať již v rámci výcviku (silniční a železniční vojsko), nebo formou brigád, např. při sezonních pracích v zemědělství. Proto se můžeme setkat s tvrzeními, že někdo sloužil u „pétépáků“ i desetiletí potom, co PTP přestaly existovat. Svým způsobem má pravdu a současně se naprosto mýlí…

Některé mýty o PTP
Číslování perzekučních jednotek v zemích sovětského bloku na sebe navazovalo. To ukazuje, že jejich výstavba byla řízena z Moskvy.
Není to pravda. Číslování jednotek na sebe nenavazovalo, a ačkoliv jejich vznik vycházel ze vzoru obdobných jednotek v Rudé armádě, z Moskvy řízen nebyl. U nás dostaly první PTP čísla 51-54 proto, že se kalkulovalo s možností vytvořit z nich zvláštní ženijní pluk 5. Pak už se v číslování pokračovalo.

Počítalo se s tím, že PTP budou nasazeny na Sibiři. Velitelé tím často vyhrožovali.
Není to pravda. S nasazením PTP mimo území státu se nepočítalo ani v případě války, protože by převzaly řadu ekonomických úkolů v týlu. V míru by se zase bez nich těžba uhlí i stavebnictví zhroutily. Velitelé vyhrožovali i dalšími věcmi, které nebyly pravdivé.

Pojmenování „černí baroni“ vzniklo podle barvy výložek vojáků.
Není to pravda. Černé nárameníky mělo také ženijní vojsko, navíc od 1. května 1951 byla pro PTP i TP určena jako barva nárameníků pro služební a pracovní stejnokroje zelená. Černé nárameníky zůstaly jen u vycházkových uniforem, ale stejnou barvu měli rovněž příslušníci ženijního vojska.

Pojmenování „černí baroni“ vzniklo na základě toho, že vojáci těžkých PTP měli vysoké mzdy a mohli si dovolit hlavně v hospodách hodně utrácet.
Nelze to vyloučit, ale ne všichni vojáci pracující v dolech měli vysoké mzdy, navíc toto pojmenování vztáhl M. Švandrlík na lehké „pétépáky“. Oni sami zkratku PTP tlumočili jako „politicky trvale podezřelý“. Pravděpodobnější je, že nejprve „baróni“ a později „černí baróni“ si začali říkat „pétépáci“ na dole Hedvika, kteří po vyfárání ze směny se snažili dostat do místní kantýny na pivo a preclíky, ale byli naháněni do čekajícího autobusu slovy „Nezdržujte, baróni!“, „Tak jdeme, baróni!“ či „Hejbněte kostrou, baróni!“ Nebylo však příliš rozšířené ani u těžkých PTP, v lehkých se nepoužívalo vůbec.

„Ve Hvězdově… byli staří pétépáci. Nejstaršímu z nich bylo 84 let! Jiný byl bez ruky, další úplně hluchý atd. Když nastoupili do Hvězdova, každý den z nich prý čtyři zemřeli rozčilením.“
Není to pravda. Mužů povolaných na výjimečné vojenské cvičení starších 50 let byl velmi malý počet, nejstarší nalezený v dokumentech oslavil 57. narozeniny. Záložníci (ale i branci) s těžšími tělesnými vadami jako ztráta končetiny nebyli povoláváni, mj. i proto, že jako invalidé byli zbaveni branné povinnosti.

Jiří Bílek

Svazy sdružující bývalé ‚pétépáky‘ končí. Členové jsou již příliš staří

Svazy sdružující bývalé příslušníky Pomocných technických praporů, známé jako „pétépáci“, ukončí svou činnost. Důvodem je vysoký věk jejich členů. O rozpuštění organizace ke konci roku rozhodli delegáti Českého svazu Pomocných technických praporů - Vojenských táborů nucených prací. Ke stejnému kroku se chystají i moravskoslezská organizace i sám Svaz Pomocných technických praporů - Vojenských táborů nucených prací (Svaz PTP).

Svaz PTP byl založen už v květnu 1968, svou činnost ale ukončil po vpádu vojsk Varšavské smlouvy téhož roku. Znovuobnoven byl v únoru 1990. Sdružuje muže, kteří byli v letech 1950 až 1954 jako politicky nespolehliví a režimu nepohodlní zařazeni v rámci československé armády do pomocných technických praporů (PTP). Ve svazu jsou zastoupeny i vdovy po „pétépácích“.

Organizace se zaměřovala na upozorňování na komunistické zločiny 50. let. Její členové jezdili mimo jiné na přednášky a v Brandýse nad Labem vybudovali muzeum, které historii PTP připomíná.

Delegáti dnešního sjezdu české pobočky svazu se shodli na tom, že jim už kvůli vysokému věku ubývají síly. Řadě z vedoucích představitelů je blízko 90 let. „Další organizovaná činnost je dost iluzorní. Nedovedu si představit, že bychom se tady ještě za tři roky mohli setkat. Možná jenom kdyby nás přivezli na vozíku,“ poznamenal předseda Svazu PTP Jan Decker. Vyzval proto delegáty, aby poslechli rozum a ne srdce a činnost svazu ukončili. Věří tomu, že jednotlivé kluby se budou dále scházet a členové se budou i nadále účastnit setkání s veřejností.

Český svaz PTP by měl skončit k letošnímu 31. prosinci. V říjnu pravděpodobně ke stejnému kroku přistoupí v Brně i moravskoslezský svaz PTP a v listopadu pak činnost skončí i Svaz PTP. Příští rok by se ještě členové českého svazu PTP chtěli sejít na tradiční každoroční akci v klášteře svaté Dobrotivé v Zaječově na Berounsku, kde sídlil 52. pomocný technický prapor.

Vedení Českého svazu PTP se podle svého předsedy Jiřího Růžičky dohodlo s Národním muzeem, že převezme expozici v Brandýse nad Labem o historii PTP a komunistických zločinech a bude ji dál provozovat. Společně zřídí nadační účet, na který svaz převede zbylé peníze v řádu statisíců korun. Budou určeny na chod muzea a na přednášky. Zmodernizované muzeum PTP by se mělo v brandýském zámku otevřít ještě během podzimu, řekl Decker ČTK.

Pomocnými technickými prapory prošly desítky tisíc lidí. Končili v nich vysokoškolští studenti, kteří nesouhlasili s komunismem, i jejich profesoři, zemědělci, kteří nechtěli vstupovat do družstev, či příslušníci šlechty. Fyzická práce v tvrdých podmínkách navíc s vojenským výcvikem, ideologickým působením a různými formami ponižování měla tyto lidi zdeptat a „převychovat“ v duchu potřeb komunistického režimu.

Podle Růžičky „pétépáky“ využívali i představitelé komunistické moci pro své soukromé účely. Například ministr obrany Alexej Čepička si tak nechal postavit vilu v Dobřichově. Pracovali na 621 pracovištích včetně 50 hlubinných dolů, poznamenal Růžička.

„Tehdejším vládcům totalitního systému po vzoru Sovětského svazu se nás nepodařilo zlomit na duchu a na těle těžkou prací a politickou převýchovou, i když před Stalinovou smrtí nám hrozil transport do gulagů bez možností návratu,“ řekl místopředseda moravskoslezského svazu PTP František Možný. Nyní Svaz PTP sdružuje asi 3000 "pétépáků“ a asi 1000 vdov po nich. Podle Možného ještě na počátku 90. let měl 16.000 členů.

Zdroj: http://www.lidovky.cz/svazy-sdruzujici-byvale-petepaky-ukonci-kvuli-veku-svou-cinnost-p94-/zpravy-domov.aspx?c=A160927_141331_ln_domov_sij

Zdeněk Sternberg

Hrabě Zdeněk Sternberg není politický vězeň. Je ukázkovým příkladem pronásledovaného šlechtice, který byl za svůj život několikrát svědkem různě úspěšných politických úkladů o rodový majetek. Ačkoli pomohl řadě lidí nelegálně za hranice, politickému žaláři po roce 1948 unikl. Jeho příběh však s politickou realitou propojil podobně (ne)známý fenomén doby: jako voják sloužil od 1. října 1950 do prosince 1955 pět let u Pomocného technického praporu jako horník na dole Gottwald u Duchcova, později na Velkodole čs. armády v Karviné. Po návratu do civilu působil dvanáct let jako kulisák a zástupce jevištního mistra v Hudebním divadle v Karlíně. Později emigroval do Rakouska a po roce 1989 se vrátil zpět do ČR. Náš rozhovor se uskutečnil v jeho stávajícím bydlišti – na hradě Český Šternberk.

„Cesta z Duchcova do Karviné trvala asi dva a půl dne. Tam jsme vystoupili 1. května ráno v pět nebo šest hodin, koukali a cítili typický zápach z koksoven. Zjišťovali, jsme kde to jsme. A přišel rozkaz do kasáren a hned se převléct do vycházkových uniforem a jít slavit První květen a na povel křičet ‚Ať žije 1. máj, ať žije KSČ!' Potom, když jsme to odkřičeli, nás odvedli na tři šachty".

Redakčně upravený rozhovor se Zdeněkem Sternbergem
Tazatel: Tomáš Bouška

Pane hrabě, kdy a kde jste se narodil a jaké jsou vzpomínky na Vaše dětství?
Narodil jsem se v roce 1923 v Praze, což bylo z pohledu naší rodiny novum, protože dokonce moje starší sestra se ještě narodila tady ve Šternberku. To už bylo trochu modernější, v sanatoriu. Byl jsem čtrnáct dní v Praze. Poté mě převezli sem. Tady jsem prožil celé dětství. Trvale jsem tu bydlel až do věku čtrnácti let, kdy jsem začal chodit na gymnasium v Praze. Do té doby jsem vůbec do školy nechodil. Byl jsem vyučován soukromně doma. Jezdil jsem jeden pan řídící, který mě vyučoval. Chodil jsem pak v pololetí a na konci roku skládat zkoušky do místní školy. Pak na gymnáziu jsem byl jako privatista v Arcibiskupském gymnasiu v Bubenči. Tady byl profesor, který mě vyučoval, takže do tercie jsem byl stále soukromý žák. Od kvarty jsem pak bydlel u jednoho strýce v Praze na Malé straně a chodil jsem do reálného gymnázia na Smíchov. Tam jsem pak maturoval.

Přesné datum narození?
15. srpen 1923.

Jaké jsou Vaše vzpomínky na válku?

Velmi dobře si vzpomínám už na rok 1938, kdy došlo k mobilizaci a k té podzimní krizi. Vzpomínám si, že poprvé, což bylo úplně neznámo, bylo v Praze nařízeno zatemnění a všichni obyvatelé museli mít plynové masky. Okenní tabulky byly zalepené proti tříštění skla apod. Byla obava, že dojde k válečnímu střetu. Poté si dobře vzpomínám na náladu, „my se nedáme". To odhodlání. A pak to zklamání a ta rezignace, když došlo k podpisu mnichovské dohody, k těm známým událostem. Na to si přesně vzpomínám. Tehdy už jsem chodil do gymnázia a právě tak si vzpomínám na rok 1939. To jsme se šli podívat ze zvědavosti s několika spolužáky na Václavské náměstí, když 15. března Wehrmacht obsadil Prahu. Dobře si vzpomínám na to klima tehdy, padal mokrý sníh. Také reakce Pražáků, kteří stáli po okraji silnic a hrozili a nadávali, což bylo zcela nezvyklé.

Vy jste se aktivně zapojoval do odboje?

Ne, já jsem byl tehdy v Praze zaměstnán v Okresní jednotě živnostenských společenstev. To byla víceméně zájmová organizace řemesel. Organizace měla kanceláře v pražské Koruně, takže jsem z okna viděl na Václavské náměstí a sledoval jsem začátek toho Pražského povstání. Chodil jsem denně domů na Malou stranu. Bydlel jsem na Újezdě, chodil jsem samozřejmě pěšky, protože tehdy žádný provoz nebyl. Přímo jsem se nezapojoval do nějakých bojů, protože ten odboj v roce 1945 se značně přehání. Ono se vlastně vůbec nic nedělo. Prostě nějací ti tzv. revoluční gardisté v těch pozdějších dnech kolem osmého se objevovali a začali střílet z oken, obvykle na nic. Pak teprve si vzpomínám, když přišli Vlasovci, vojáci generála Vlasova. Němci zmizeli 9. května, ten slavný den byl v Praze absolutní klid. Tam se vůbec nic nedělo. Takže nějaké bojové zásahy v Praze už nebyly, bylo po všem.

Jaká byla atmosféra té doby? Jak se stavěli Češi k té nově nabité svobodě?

Atmosféra byla pro mě překvapivá, protože docházelo k hrozným krutostem. Vzpomínám si, že němečtí muži v Praze už téměř nebyli. Ti byli všichni na vojně nebo v zajetí. Ti pražští Němci, to byli staří lidé anebo děti. Takže například jsem viděl vyvádět z bytu u Národního divadla staré lidi a házet je přes zábradlí do Vltavy. Nebo věšet za nohy a říkat: „to je gestapák" a pod ním udělat ohýnek, pověsit ho na kandelábr. To byly hrozné věci, co se děly. Tehdy jsem byl natolik naivní, že jsem nemohl pochopit, že náš národ je schopen takových krutostí. To na mne hrozně působilo. Nebyl proti tomu žádný zásah, přestože už do jisté míry vládl řád, byla provizorní vláda. To se nechalo živelně vyvíjet. Na mne to působilo velice negativně. Na to si vzpomínám, to byl zážitek. Bylo mi dvacet dva let.

Ucházel jste se po válce o vysokoškolská studia?

Zapsal jsem se hned, tuším, na zimní semestr 1945 na Právnické fakultě. Tam bylo strašně žáků, studentů. To bylo od roku 1939 nebo 1940, kdy Neurath, říšský protektor, zrušil české vysoké školy. Ty maturanti byli nadržení za čtyři, pět let. Ze začátku tam bylo, tuším, několik tisíc studentů. Studoval jsem celou tu dobu třetí republiky, od roku 1945 do roku 1948. Pak mě vyloučili, jakmile začaly studijní prověrky. To jsem udělal takovou zvláštní věc. Důvod vyloučení byl vždy z důvodů studijních, že třeba někdo nedodržel přiměřené lhůty nebo často opakoval nebo byl věčný student. Ale já měl všechny náležitosti splněné, takže jsem se odvolal k ministerstvu školství. Mezitím jsem byl vyloučen. To trvalo dost dlouho a měl jsem nastudované dva předměty na dvě zkoušky, na dvě rigoróza. Když jste student, víte dobře, že když časově jste na něco připraven, tak prodlením ta paměť postupně mizí, když se stále neopakuje. A náhodou byl na děkanství zaměstnán jeden bývalý spolužák z gymnázia. Jmenoval se Havelík. Šel jsem za ním a řekl jsem: „Prosím tě, najdi mi můj index, který jsem musel odevzdat jako vyloučený student a já si složím zkoušku. Ten profesor o tom nemá tušení, kdo je vyloučený a kdo ne." Tak on mi to vydal, já jsem zašel, tuším to bylo obchodní a směnečné právo, složil zkoušku, profesor mi tam napsal podpis a datum a vrátil jsem to Havelíkovi. Takže jsem jako nestudent složil zkoušku. Po nějakém půlroce jsem byl znovu přijat. Bylo překvapivé, že na ministerstvu školství tomu odvolání vyhověli. Já jsem byl prakticky hotov, to byly tehdy ty dílčí zkoušky. To byly takové úlevy po válce.

Po únoru to začalo být velice nebezpečné. Já jsem se navíc zabýval dost nebezpečnou ilegální činností a nakonec jsem byl přímo varován jedním známým důstojníkem, který náhodou někde na ministerstvu vnitra nahlédl do nějakého spisu. Ten mně řekl: „Prosím Vás, radši dneska než zítra zmizte odsud!" Měl jsem v úmyslu zmizet, protože dva bratři už byli venku. Ta cesta přes Šumavu, přes Tachov, kterou jsem zprostředkovával různým osobám už tehdy nefungovala, ale byla jiná možnost. Tehdy byly všelijaké banánové republiky, které za peníze vydávaly falešné pasy a vstupní víza z jižní Ameriky. Tak jsem zajel do Českého Šternberka, kde byli rodiče a řekl jsem mému otci a rodičům, že bohužel musím zmizet, že je musím opustit. Pamatuji se, že z toho byli tak zkroušení a konsternovaní. Otec nešťastný. Spontánně jsem se rozhodl, že nepůjdu pryč, abych jim neubližoval. Protože už byla pryč první starší sestra, dva bratři a pak už byli samé malé děti. Takže jsem zašel za jedním známým plukovníkem z ministerstva obrany, kterého jsem znal ze soukromých vztahů, z nějaké společnosti. Tomu jsem řekl, jestli by mohl zařídit, abych byl povolán prvního října na vojnu k výkonu prezenční služby, abych zmizel z povědomí. On se hrozně divil a říkal: „Každý po mně chce vždycky odklad, Vy máte studijní odklad a přitom chcete na vojnu." On asi pochopil, o co jde. Zrovna se chýlil podzim, bylo to někdy v září. Dostal jsem skutečně svolávací lístek, ostříhán na dva milimetry, jak byl tehdy předpis. Prvního října jsem narukoval k druhému „dělostřeleckému" pluku do Litoměřic, kde jsem byl, nevím už přesně, asi tři týdny nebo měsíc jako normální voják v prezenční službě. Pak mě a řadu dalších vybrali a poslali do těch známých pomocných táborů technických prací, PTP. Takže jsem už někdy v listopadu nastoupil v Hrdlovce u Duchcova do útvaru PTP na důl, který se už tehdy jmenoval prezident Gottwald. Předtím se jmenoval důl Alexandr. Tam jsme pracovali. Ranní, odpolední, noční směny se střídaly. Pamatuji se, že dole pod zemí se to dalo poměrně vydržet, ale pak jsem byl přeložen na povrch na plnění vagónů pod třídírnou. To byla příšerná dřina. To si člověk nemohl určit tempo práce. Z třídírny se sypal mour, který se shromažďoval v rezervoáru, a když to bylo plné, protože ten dole pomalu dělal, tak se zastavila třídírna a těžní věž a byl z toho šílený malér. To byla práce! Vzpomínám si, že to bylo nejhorší. Za šichtu jsem naplnil asi osm vagónu, které se musely urovnávat, a musela se dodržovat přesně váha, kolik tun tam smělo být. To bylo napsané křídou na vagón. Pak se ten vagón musel odtlačit tzv. šíbrem až na váhu a tam bylo buďto moc nebo málo. Takže se muselo na střechu té váhy a buďto z toho přiložit anebo shodit dolů. Mezitím už se tam naplňoval ten rezervoár, tak zpátky pro další prázdný vagón, zatlačit, vylézt nahoru. A tak to šlo osm hodin. Člověk byl téměř mrtvý, když to skončilo. To je ale mimo téma, co říkám.

Pak prvního května nebo koncem dubna byl denní rozkaz všechno zabalit a pěšky do Duchcova na nádraží. My jsme nevěděli, co se děje. Tam stál dlouhý vlak, samé dobytčí vagóny, tzv. hitláky. Nastoupit, do každého vagónu patnáct mužů. Zavřely dveře. Na zemi byla sláma. Po nějaké době se to rozjelo. Nevěděli jsme, kam se jede, vůbec nic. Bylo tam takové okénko, ovšem výše než člověk dohlédl nebo mohl vykouknout ven, když stál. Musel na dřevěné kufry, jak byly tehdy ty tzv. vojenské kufry. Tak jsme se dívali, kam to jede. Občas to zastavilo někde. To jsme pak stály třeba tři, čtyři, pět hodin na nějakém seřaďovacím nádraží. Pak nám tam dali stravu. Pamatuji se že, každý dostal konzervu se sardinkama, ale nic k tomu. Teď se to otevřelo, každý snědl celou konzervu. Efekt si dovedete představit, co se dělo. A my jsme nemohli ven, takže kapesními noži se vyhloubil do podlahové fošny otvor, abychom měli improvizovanou toaletu. Cesta z Duchcova do Karviné, kde jsme nakonec skončili, trvala asi dva a půl dne. Tam jsme vystoupili 1. května ráno v pět nebo šest hodin, koukali a cítili ten typický zápach z těch koksoven. Tak jsme zjišťovali, kde to jsme. A přišel rozkaz do kasáren a hned se převléct do vycházkových uniforem a jít slavit První květen a na povel křičet „Ať žije 1. máj, ať žije KSČ!" Potom, když jsme to odkřičeli, nás odvedli na tři šachty, protože nás bylo celkem tak osm set, na Velkodůl československé armády, závod Františka. To byl ten můj. Tam na dvoře rozestupy a tam chodili „štajgři" a vybírali podle konstituce, jak se zdáli, tak toho si vzali, jako na otročím trhu ve Spojených státech v 19. století, přibližně. Mě vybrali na noční směnu. Dostali jsme takové známky z plechu na důlní lampy. Ranní směna byla kroužek, odpolední směna byl čtverec a noční byl trojúhelník. To se v lampárně za to vyfasovala lampa. Takže hned druhý den jsem fáral. Ovšem tam byly úplně jiné podmínky. V tom hnědém uhlí na severu Čech bylo velké vedro. Tam to všude hoří, ne plamenem, ale žhne to. Dole je šílené teplo. Zatímco tam byla teplota normální, ale zase příšerná prašnost. A také to dolování bylo v Karviné trošku méně moderní. To bylo ještě tradiční, skoro všechno ručně. Samozřejmě zase jsem si musel pomalu zvykat na ty situace. Sloje byly sto osmdesát maximálně, nahoře kámen, dole kámen, až šedesát centimetrů. Taky jsem tam chvíli dělal. To byly sloje, kde se lezlo po břiše takových dvacet, třicet metrů až na místo pracovní. Pak se na břiše s tou sbíječkou mlátilo do stěny. To byl tzv. hajer, jak tomu říkali a „folovač" vedle něj měl malou lopatku a zase vleže vykutané házel na dopravní pancíř. Tam jsem taky dlouho nebyl, byl jsem pak odvelen také na povrch. Dělal jsem v třídírně. To byla taky práce, na které si ani nemůžete téměř odskočit na stranu, musíte tam být, protože se to točí a jede to. Každý hmat, pořád to samé. Dělal jsem tam dost dlouho a pak jsem jeden čas dělal u narážečů u šachty.
Byl jsem tam jako „pétépák" dva roky a tři měsíce. Pak mě tam začali, nejenom mě, ale mnoho jiných, dost intenzívně nutit podepsat závazek. Dokonce tam byli nějací estébáci, kteří mě při tom přesvědčovacím aktu říkali: „My na Vás ledacos víme. Tak by bylo z Vaší strany rozumné, kdybyste nedělal potíže." Takže já jsem pak podepsal další tři roky. Dělal jsem tam pak do roku 1955. Takže od 1. října 1950 do prosince 1955.

V roce 1950 jste se rozhodl vstoupit dobrovolně do tehdejší Československé armády. Vy jste určitě už v té době tušil, že jako příslušník Vaší rodiny budete mít problémy. Jak jste tu atmosféru prožíval?

Občas se zdá, že to byla nečekaná, nevídaná změna, ale spíš to nevídané, překvapivé bylo období v našem životě, kdy se nám dařilo dobře. Už v v roce 1942, nás vyvlastnili Němci. Zapečetili všechny místnosti, jenom malý byt tady zůstal. Byl tu vnucený správce, to byl esesák. Nesměli jsme například do Dvora, do Šternova nebo na Brtnici do Lesního úřadu. Neměli jsme vůbec prostředky, nebyly peníze. Z jednoho dne na druhý nebylo nic. Otec převzal takovou funkci, tehdy už se začala stavět dálnice D1, tak na tom pracovišti vydával stroje a hlídal, aby dostal nějaké peníze na obživu rodiny. Matka chodila na naše pole krást brambory nebo trhat jablka ze stromu, což bylo přísně zakázané. To byla válka. Pak došlo k majetkové restituci v roce 1945. To se trošku zotavovalo. Ovšem demokracie v té době byla v uvozovkách, jak je o té době známo. Protože jsme věděli, co se dělo už za války, když se Beneš najednou z Londýna odebral do Moskvy a tam do vlády přijal Gottwalda a Kopeckého a Ďuriše atd. Vládní program a revize pozemkové reformy, znárodnění těžkého průmyslu, bankovnictví, to se vědělo už koncem války, kam to spěje. Pak došlo k Vítěznému únoru, který jsem také bezprostředně prožil, protože jsem byl účasten té studentské demonstrace na nádvoří Hradčanském. Neprodleně potom začaly tvrdé zásahy, kdy zavřeli řadu mých známých. Pak došlo k faktickému vyvlastnění tady toho majetku. To bylo zase obdobné jako v době protektorátu. Najednou nebylo nic. Jediná výjimka byla v tom, že se přimluvili místní lidé, velmi intenzívně. Dokonce jsem byl u toho.

Krátce to vylíčím: Prostě přijela komise z Prahy, která měla oficiálně provést konfiskaci majetku. Nahoře asi sedm lidí z různých ministerstev, zemědělství, kultury atd., a pak nějací straničtí funkcionáři z okresu, místní předseda KSČ Českého Šternberka, můj otec a já. Ze zvědavosti jsem stál v pozadí, abych poslouchal, co se bude dít. Ten předseda tam předně přečetl vyvlastňovací výměr. Pak se přihlásil místní předseda a začal tam tím vesnickým jednoduchým způsobem říkat, že ten hrabě je hodný člověk a kdyby on ty věci tady neshromáždil, tak nemáme co znárodňovat a že by ho tady hned měli udělat kastelánem, protože on to všechno zná. Ty hned na něj vylítli: „Co si myslíš soudruhu, my jsme ve fázi zostřeného třídního boje a takovéhle nesmysly tady chceš na nás!" A on: „No ne, vy vždycky říkáte vůle lidu a já tady zastupuju vůli lidu. Chci to za naše občany!" Oni nakonec poslali otce a mě za dveře, což bylo také kuriózum, protože jsme byli ve vlastním bytě. Chvíli se radili a pak nás pustili dovnitř. Zeptali se otce, jestli by byl ochotný převzít funkci kastelána na hradě v Českém Šternberku. Otec řekl, že jo. Dopoledne byl majitel a odpoledne státní správce. Od té doby tady dělal kastelána, asi deset let. Což bylo požehnání boží, protože v té době se nejvíce rozkrádaly majetky na těch objektech, protože než byly inventární soupisy, tak věci často mizely. Tady se nic neukradlo. Otec tady zůstal a prováděl turisty. To nebyl ještě takový zájem, jako je to teď. A bída hrozná. Pamatuji se, když matka neměla vůbec nic, děti už většinou byli porůznu zaměstnané. Samozřejmě nikdo z mých sourozenců nemohl na střední školu. To bylo všechno vyloučené. Když pak otec šel do důchodu někdy v roce šedesát nebo šedesát dva, tak jeho důchod byl 321 korun měsíčně. To měl on a moje matka dohromady.

To říkám na vaší otázku, jak to působilo. Já jsem předtím říkal, že to byla rutina našeho života, tyto situace. Samozřejmě u rodičů, otec se narodil v roce 1888 a zažil Rakousko-Uhersko, slávu ve Vídni. Rodiče jeho tam jezdili na zimu do paláce Šternberků, ten společenský život. Pak První světová válka jako Savojský důstojník na frontě, čtyři roky. To byly zvraty, ale pak skončila i První republika, přičemž začátek První republiky také nebyl přátelský. Vídeň, Řím a šlechta, to bylo to nejhorší. A pozemková reforma. Začátkem dvacátých let vyvlastnili velkou část zemědělské půdy. Zrušili šlechtické tituly apod. Takže jak jsem říkal, spíš bylo překvapivé, když došlo například v roce 1992 k majetkové restituci. To dosud považuji za zázrak. Nebo že se sovětský systém z ničehož nic bez násilného zásahu najednou sesypal jak domeček z karet. Kdyby to dva roky předtím někdo řekl, tak bych se mu vysmál. Nikdo nečekal, že je něco takového možné.

Jak si vysvětlujete, že v roce 1948 začali českoslovenští občané jiným československým občanům dělat takové nepřístojnosti, že se lidé začali pronásledovat?

Myslím, že velkou roli hrál útlak, který vyvolával strach. Pamatuji se, že lidé se báli říci někomu dobrý den, protože byl na druhé straně. Prostě strach hrál obrovskou úlohu, nesporně. A ten útlak byl takový, že nikdo si vůbec netroufal. Vzpomínám si, když jsem pak v pozdější době byl dvanáct let v Karlínském divadle jako jevištní technik, čili kulisák, tak tehdy tam bylo čtyřicet, padesát sólistů, sbor rovněž padesát, balet, také dva orchestry. To bylo obrovské těleso a to byli stálí zaměstnanci. Osvětlovači, garderobiéři, jevištní technici, atd. Někdo na toaletě udělal, nevím, z hlouposti hákový kříž. Přišla policie v civilu, Státní bezpečnost. Všechny svolali dohromady do hlediště a ten závodní předseda KSČ začal řvát na ty stovky lidí. My jsme tam seděli jak spráskaní psi. Nikdo z těch sólistů se neozval. To byli známí lidé: Oldřich Nový, Karel Vlach a takové typy. Každý se krčil. To tehdy na mě zapůsobilo. Strach jenom se ozvat kvůli takovému nesmyslu. Dneska už si to nikdo nedovede představit.

Myslíte, že se s tím dalo něco dělat? Odvrátit nástup komunistické strany v roce 1948?

To už bylo pozdě, nedalo se nic dělat. Evropa už byla rozdělená. Vlastně to už bylo hotové, jenom se to konkretizovalo. Můj subjektivní názor je, že prezident Beneš ve dvou případech fatálně selhal: V roce 1938, když zmizel, poslal ještě z Londýna gratulační telegram Háchovi, když byl zvolen. A pak v roce 1945 ho nechal umřít v Pankrácké věznici. A potom, že jenom ze zklamání z Mnichova (což chápu, to zklamalo mnoho lidí), opustil Londýn. Věřil Stalinovi, přemístil se do Ruska a jel úplně po té komunistické lince. To připravoval společně se všemi, on podepisoval dekrety. Jak jsem předtím mluvil o znárodnění. Teď se vždycky mluví jenom o vystěhovaleckém sudetském dekretu, ale těch byly spousty. Například všechny násilnosti, o kterých jsem mluvil a kterých bylo nesrovnatelně víc na různých pohraničních místech. V Ústí házeli zase do Labe z mostu. Nebo pochod smrti z Brna do Vídně apod. V říjnu, kdy už se tyhle msty trochu uklidnily, tak vydal dekret, že se všechno amnestuje. To nebyly trestné činy. To byla, nevím, národní pomsta nebo odplata. Jak to mohlo působit na náš národ?!

Později, když jste emigroval, byl jste odsouzen v nepřítomnosti na tři roky vězení. Cítíte se jako politický vězeň?

Vůbec ne. Dozvěděl jsem se o tom v emigraci. Napsal mi švagr, protože to někde slyšel. Manželka dostala dva roky. Zdůvodnění: že jsem jí přemluvil k trestnému činu. To už jsem byl venku a můj psychický stav, když už jsem byl ve Vídni, byl takový, že jsem se snažil nemyslet zpátky, na nějaké reminiscence apod., protože jsem musel začít nějakou novou existenci. Soustředil jsem se čistě na současný stav a na život do budoucna, abych tam něco dokázal. Přišel jsem do jednoho koncernu a tam se mnou udělali takovou psychotechnickou zkoušku. Řekli: Tak dobře, budete u nás dělat to a to, a když se osvědčíte, budeme jenom rádi. A když ne, tak počítejte s tím, že s úsměvem Vám podáme ruku a půjdete od nás a je to vyřízené." Jestli jsem Sternberg nebo hrabě, to bylo úplně jedno. Poprvé v mém životě nastala takováhle situace, takže jsem se na to soustředil. A vzpomínat, jestli jsem politický vězeň? Nemohl jsem ani korespondovat s rodiči, protože bych jim tady přitížil.

Vy jste začátkem našeho rozhovoru zmínil, že jste dělal ilegální činnost. Přiblížil byste, v čem to spočívalo?

To začalo tím, že odešli moji bratři. Chodil jsem v Praze do holičství. Jmenovalo se to Ferkl a Mandl. Zvláštní jména, v Panské ulici. Velice známé holičství ještě z První republiky. Bylo tam asi osm holičů a chodila tam řada mých známých. Obvykle se tam člověk potkal s někým, koho jinde neviděl. Byl tam jeden holič, který se jmenoval Matějka. K tomu jsem pravidelně chodil. Ten měl za manželku sudetskou Němku, která pocházela od Tachova. Ta měla tři bratry, z nichž dva byli odsunuti, a ten třetí měl zase Češku. Bylo to smíšené manželství, takže směl zůstat. Bydleli někde na pokraji lesa blízko hranic. Ti bratři chodili v noci tak dvakrát týdně z Bavorska zpátky. Znali tam každý strom a za peníze převáděli lidi. To jsem se dozvěděl od Matějky. Tou cestou odešli moji bratři a pak řada, čtrnáct patnáct dalších osob z mého kruhu známostí. Také nějaký přítel, pražský advokát, doktor Otáhal, mně je dohazoval: „Prosím Vás, ti jsou velice ohrožení a ti by potřebovali." Tak jsem to vždycky zprostředkovával. Také například generálního tajemníka pražského parlamentu, doktora Madara, který byl pravicový sociální demokrat. Měl tady vilu v Ratajích, manželka, dcera i dva kufry nějakých dokladů, to šlo všecko. Pak mě oslovil tajemník arcibiskupa Berana a chtěl, jestli bych zprostředkoval předání nějaké zprávy kardinála Berana, tehdy ještě jen arcibiskupa, do Vatikánu o stavu církve v Československu, protože on byl izolován v tom paláci. Nesměl korespondovat, neměl styk s nunciaturou. Dole stáli dva estébáci a kontrolovali, kdo šel dovnitř.

Tu zprávu jsem tam vezl sám. To bych dlouho vyprávěl, jak jsem ji získal a pak s tím Matějkou jsme na motorce Harley-Davidson 750 v sajtkáře cestovali odsud až do Tachova. Tam jsem to nechal v hospodě a pak kousek vlakem až do chaty, kde bydleli ti příbuzní. Pak jsem šel v noci až na hranice, kde jsem předal tu zapečetěnou zprávu nějakému poslu z druhé strany, z nějakého kláštera. Poslední můj případ byl nějaký optik z Jindřišské ulice, u kterého jsem kupoval fotomateriál, papír. Já jsem sám zvětšoval. Ten mně zase řekl, že musí nutně odejít a že má ženu a malé dítě a strašně milou babičku, ale ta má artritidu a špatně chodí. Tam to bylo dost daleko. To jsem také nějak zprostředkoval. Ten nešťastník, což jsem se dozvěděl poté nějakou oklikou, měl své dítě v náručí, a když šli v noci lesem, začalo křičet. Vzal kabát a přehodil ho přes něj, aby tlumil to křičení a přitom mu vypadla peněženka. Tam měl všechny možné doklady. Teď přišli do Bavorska, kde zjistil, že ji ztratil. Takže šli zpátky a hledali, ale nenašli nic. Bezpochyby to našla pohraniční stráž, protože jednoho dne jsem se šel jako obvykle ostříhat k panu Matějkovi. Ovšem tak často mi nerostly vlasy, musel jsem se nechat holit, abych měl důvod tam být (smích) a on se nakláněl a něco tady u ucha stříhal. To se výborně konspirovalo, nikdo si toho nevšiml. Teď jsem tam přišel a Matějka nikde. Ptal jsem se jeho kolegů a ti říkali: „Už dva dny tady nebyl, nevíme." Tak jsem šel k němu do bytu, kde mně otevřela jeho pani v slzách" „Jo, oni ho přišli zatknout." Řekl jsem si, že je zle. Věděl jsem, že Matějkovi dát facku nebo dvě, tak řekne všecko. Takže jsem okamžitě zmizel ze svého bytu a jeden známý mě přijal u Zbraslavi, Dvůr Peluněk. To se ještě pamatuji, že jsem se schovával v nějaké světničce v podkroví a on sledoval, co se bude dít.

Asi po čtyřech dnech mně řekl: „Jo, Matějka už zase stříhá." Tak jsem vylezl ze své skrýše. Matějka mně vykládal příhodu, že ho odvezli na Čtyřku do Bartolomějské. Dva estébáci ho začali vyslýchat. On zapíral a oni našli v jeho dokladech telefonní číslo toho optika, jak ztratil doklady na hranicích. A on říká: „Ne, já s tím nemám nic co dělat, nechal jsem si u něj spravovat brýle." Načež ho začali fyzicky [zpracovávat], facku atd. A on začal křičet. Vedle byl šéf těch dvou ve zvláštní místnosti. Ten tam slyšel hlasitý úřední výkon a vešel do místnosti. Matějka se na něj podíval. „Jé, to je Franta z rybářského klubu z Berouna!" Oni byli spolu rybáři na Berounce. A ten Franta, jak viděl, že mu kape krev z nosu, tak řekl: „Nechte ho být, já si to s ním vyřídím." Poslal je pryč, napsali krátký protokol, že si nechal spravit brýle a poslal ho domů. To byla šílená náhoda!

Byl jste sám podroben takovému vyslýchání?

Ne, byl jsem mnohokrát vyslýchán, zejména v době, kdy jsem byl v divadle. Nikdy ne fyzickým násilím, ale tak, že jsem šel po ulici a dva neznámí muži mě vzali pod paží, nacpali do auta a odvezli někam ke Zbraslavi na parkoviště. A tam se začali vyptávat na to a ono. Takové případy, to ano. To mě hrozně zatěžovalo, protože to každý v divadle věděl. S portýrem, který tam přepínal telefony, jsem měl domluvený, že když volali a chtěli mě, tak jim řekl: „Jo, Šternberk, ten je na provazišti a tam není telefon." Abych se jim vyhnul. To bylo stejně marný, stačilo vyjít z budovy a oni tam někde čekali.

Zaváhal jste někdy za tu dobu dvaceti let, od roku 1948, do roku 1968, že byste jim spolupráci podepsal?

Ne. Oni mě samozřejmě nutili, ale já jsem to odmítal. Stále jsem jim říkal, že bych se zavázal k věcem, které bych nemohl odpovědět. Ale jim to bylo úplně jednou. Dokonce jsem otočil ten papír, kde to bylo natištěný, že souhlasím, že budu spolupracovat a napsal jsem na druhou stranu, že pokud se dozvím o trestném činu, tak to oznámím na příslušném oddělení policie, což je podle trestního zákona každý povinen. To jsem je hrozně rozčílil, hrozně kvůli tomu řvali, že si z nich dělám legraci. To mě dost zatěžovalo. Zejména že tady byly všelijaké akce, dělali prohlídky v celém hradě, rodiče trýznili, to byla doba dost obtížná.

Je něco, co byste chtěl vzkázat dnešním mladým lidem?

Já bych jim vzkázal zaprvé, aby se snažili vzdělat. Kdekoli, jakkoli, získat to latinské scientia, vědění. To je obrovský kapitál. Vám to nemusím říkat, ale já si myslím, že rodiče mají povinnost dětem umožnit vzdělání, i když je to pro ně třeba těžké. A druhá věc je samozřejmě ta etická, morální. To je věc, která je indiferentní, podle toho, jaké je prostředí v těch rodinách, pokud vůbec ty rodiny fungují. Věřím mladé generaci. Ta stará je zatížená, zažila spousty situací, kdy špatný postoj, zbabělost nebo i nějaká nemravnost jim přinesla výhody. Tím úplně zvrátila tu rovnováhu etiky. Věřím, že mladá generace dospívajících nebo mladých není zatížena těmi okolnostmi, které jsme prožili my ve dvacátém století. Věřím, že to bude v mravním ohledu lepší.

Děkuji za rozhovor.

Ústav pro studium totalitních režimů o JUDr. Janu Deckerovi:

JUDr. Jan Decker (1928)

Vyloučený student práv přesvědčil Státní soud

• narozen 2. ledna 1928 v Českých Budějovicích
• na jaře 1945 nuceně nasazen na zákopové práce v Napajedlech
• studium Právnické fakulty Univerzity Karlovy, v prosinci 1948 vyloučen
• koncem prosince 1948 zatčen Státní bezpečností kvůli svému zapojení do odbojové skupiny Pravda vítězí
• odsouzen k půlročnímu vězení za neoznámení trestného činu
• 1950-52 Pomocné technické prapory
• zaměstnání ve stavebnictví – Konstruktiva Praha, Výstavba hlavního města Prahy

Jan Decker se narodil 2. ledna 1928 v Českých Budějovicích. Jeho otec pracoval jako úředník Československých drah. V roce 1935 se rodina přestěhovala do Prahy, kde pamětník absolvoval obecnou školu.

S vlaječkou a masaryčkou

Když začala druhá světová válka, chodil do prvního ročníku klasického gymnázia v Kubelíkově ulici na Žižkově. Atmosféru na těchto vzdělávacích ústavech krásně vystihují filmy režiséra Martina Friče Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše. I ve skutečnosti se zde Jan Decker setkal s aktivními mladými lidmi, kteří sportovali, zajímali se o veřejné dění a utvořili dobrou partu, jež vydržela po celou válku.
28. října 1939 se novopečení gymnazisté společně zúčastnili manifestace u příležitosti výročí založení Československé republiky, která se stala protestem veřejnosti proti okupaci země. “Šli jsme v průvodu s vlaječkami a masaryčkou [čepice, jakou nosil Tomáš Garrigue Masaryk], na ni jsme si přišili trikoloru.”
Okupační moc demonstrace násilně rozehnala a při jedné z potyček byl postřelen student Jan Opletal, který na zranění zemřel. Jeho pohřeb se stal další velkou manifestací odporu a měl za následek represe - mimo jiné uzavření českých vysokých škol. Univerzitní profesoři našli uplatnění právě na klasických gymnáziích a stali se zárukou vysoké úrovně výuky. Jana Deckera učil například známý orientalista Felix Tauer nebo historik Josef Klik, který měl problém s tím, že celé vyučování probíhalo v německém jazyce. Profesor němčinu neovládal, přednášky mu připravovala manželka, a když měl odpovídat na dotazy, ignoroval členy podstatných jmen, řekl třeba “die Erzbischof” - ta arcibiskup.
I mezi vyučujícími se však našli kolaboranti. Pamětníkův učitel geopolitiky se hlásil k fašistickému hnutí Vlajka, sympatizoval s Adolfem Hitlerem a neváhal své studenty udat. Na konci války naopak vystupoval jako oddaný vlastenec a oháněl se legitimací ze Sokola. To mu však nepomohlo, mladíci ho zajali jako pomocníka okupantů.

Zákopy u Napajedel

S kamarády ze třídy prošel Jan Decker i totálním nasazením. Nejprve museli vykládat vagony a uklízet sníh. V lednu 1945 je pražský úřad práce poslal kopat protitankové okopy do Napajedel. Těžká a nebezpečná práce byla naprosto nevhodná pro nezletilé sedmnáctileté chlapce. Kopáči museli často utíkat před nálety spojeneckých hloubkařů. Hlídaly je stráže SS. Pamětníkovi se podařilo uprchnout: se spolužáky šli pěšky z Napajedel do Chropyně, tam nasedli na nákladní vlak a dojeli do Přerova a dále do Prahy. Do konce války se skrývali u mimopražských příbuzných.
Znovu se sešli za Pražského povstání. “Stavěli jsme barikády v Kubelíkově ulici. A pak jsme byli nasazení ke Středoškolské stráži, které velel nadporučík Sehák. Hlídali jsme esesáky, kteří byli zranění v době bojů a byli umístění v šestém patře [v budově dnešního Arcibiskupského gymnázia - pozn. aut.] na doléčení.”

Zúčastnil jsem se studentského pochodu na Hrad

Po válce se Jan Decker politicky angažoval. Vstoupil do lidové strany, před volbami v květnu 1946 pomáhal s její kampaní, roznášel plakáty apod.
V roce 1947 odmaturoval a zahájil studium na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Vstoupil do Klubu lidových akademiků a studentské organizace Všehrd. Netajil se svým protikomunistickým postojem, který veřejně prezentoval 25. února 1948. S tisíci vysokoškoláků se vydal na Pražský hrad, aby vyjádřil podporu prezidentu Benešovi a dalšímu demokratickému vývoji v zemi. Akce vznikla spontánně, po pražských vysokých školách “běžela hláška”, aby se studenti odpoledne shromáždili v budově techniky na Karlově náměstí. Odtud vyšel kolem 13. hodiny průvod. Mladí lidé kráčeli směrem k nábřeží Vltavy, po nábřeží k Národnímu divadlu, přes most Legií na Újezd. Jan Decker se dostal až k Hellichově ulici, kde dav demonstrantů roztrhly Kuka vozy. První část pokračovala do Nerudovy ulice, kde je definitivně zastavil Pohotovostní pluk Sboru národní bezpečnosti. Zadní skupina prošla přes Petřín a Ledeburské zahrady na Pohořelec. Snažila se proniknout na Hradčanské náměstí, ale neúspěšně - rozehnali je strážníci.
Po komunistickém převratu získaly moc na vysokých školách tzv. Akční výbory, které vylučovaly nepohodlné studenty i učitele. Začalo také zatýkání. Jen díky pamětníkovu varování unikl předseda Všehrdu Emil Ransdorf, na kterého už doma čekala Státní bezpečnost.

Během převratu jsme měli obsadit Československý rozhlas a zajistit vysílání

Jan Decker se nehodlal smířit s vládou komunistického režimu. Když jej v květnu 1948 kontaktoval Zdeněk Loch s nabídkou odboje, souhlasil a zapojil se do činnosti skupiny Pravda vítězí, kterou údajně vedl generál Karel Kutlvašr. Cílem skupiny měla být příprava ozbrojeného převratu, svržení komunistického režimu. K tomu účelu se vytvářely sítě spolupracovníků. Pamětník získal asi deset svých kolegů z právnické fakulty, během převratu měli obsadit Československý rozhlas a zajistit jeho vysílání.
Přestože dodržovali konspirační zásady, stýkali se po dvou v kině a znali jen jméno svého přímého kontaktu, byli odbojáři v prosinci 1948 odhaleni a pozatýkáni. Ukázalo se, že padli do léčky Státní bezpečnosti (StB). Rozsáhlá podzemní organizace byla ve skutečnosti volavčí sítí. Vytvářel ji agent-provokatér Josef Hruška.[1]

Výslechy byly kruté, ale utajil jsem to nejdůležitější

V prosinci 1948 Jana Deckera vyloučili z fakulty a 27. prosince ráno si pro něj přišli příslušníci Státní bezpečnosti. Strávil půl roku ve vyšetřovací a soudní vazbě na Pankráci. Na noční výslechy jej převáželi do sídla StB v Bartolomějské ulici, kde zažil mučení - mlátili ho pendrekem přes ledviny. “Člověk se přiznal k věcem, které třeba nedělal. Ale podařilo se zatajit věci, které byly podstatně důležitější. Třeba otázku, že naše skupina měla obsadit Československý rozhlas.”
Se skupinou Pravda vítězí se konalo několik skupinových procesů, Jan Decker byl souzen Státním soudem v červnu 1949. Nedovolil přidělenému obhájci, aby za něj hovořil, hájil se sám. Díky tomu odešel od soudu s trestem půl roku vězení místo deseti let, jež žádal prokurátor. Před soudem odmítl svá přiznání z vyšetřovací vazby s tím, že na něm byla vynucena násilím. Přiznal se jen k prvnímu setkání se Zdeňkem Lochem v květnu 1948 - tedy před účinností zákona na ochranu lidově demokratické republiky č. 231/1948. Dosáhl toho, že nebyl souzen podle tohoto obávaného zákona, ale podle starého prvorepublikového zákona na ochranu republiky č. 50/1923 Sb., který obsahoval mnohem mírnější tresty. Místo velezrady jej soud odsoudil za neohlášení trestné činnosti. Trest si odpykal ve vyšetřovací vazbě, a byl tedy volný.

Bydlel jsem ve chlévě

Po propuštění pracoval jako dělník a vyučil se strojním zámečníkem. Dne 1. října 1950 nastoupil základní vojenskou službu. Nejprve jej zařadili jako čekatele do ATK (Armádní tělovýchovný klub) a poslali k bojovému útvaru v Pardubicích. Od roku 1942 totiž závodil v atletice, běhal sprinty za klub Slavia. Mimo jiné získal 3. místo ve sprintu na Mistrovství republiky dorostu.
Potom se ale konaly prověrky, které odhalily jeho “kriminální” minulost, kádrováci jej shledali nespolehlivým a zařadili k Pomocným technickým praporům.
Z Pardubic ho přeložili do Mimoně, kde “pétépáci” mýtili les a připravovali stavbu vojenského letiště. Tisíc vojáků bylo ubytováno v malé vysídlené vesnici Hvězdov. Jan Decker spal ve vlhkém chlévě, ostatní bydleli ve stodolách, konírnách. Staré domy nešlo vytopit, takže když se vojáci odpoledne vrátili z práce v mokrém oblečení, nemohli si ho usušit. Neexistovalo žádné sociální zařízení, myli se venku u dřevěného koryta. Po práci je čekal vojenský výcvik, zakopávali například atrapy min.
Na jaře 1951 byl pamětník převelen do Prahy, kde pracoval jako pomocný dělník na stavbě Ústřední vojenské nemocnice ve Střešovicích. Jeho životní podmínky se výrazně zlepšily, “pétépáci” bydleli ve starých německých barácích v areálu nemocnice. S dalšími kamarády plnil Tyršův odznak zdatnosti, každou neděli dopoledne chodili na atletické hřiště na Žižkově a trénovali. Protože jejich instruktor byl věřící, spojovali trénink i s návštěvou mše a Jan Decker se někdy tajně zastavil doma.
Oficiální vojna mu skončila v listopadu 1952. Aby se vyhnul povolání na mimořádné vojenské cvičení, podepsal pracovní závazek na deset let do vojenského podniku Konstruktiva Praha. Pracoval tam jako stavební dělník a betonář, od roku 1962 jako plánovač. V letech 1955-1956 působil jako opravář stavebních betonářských vibrátorů na stavbě pomníku J. V. Stalina v Praze. Zde také poznal svoji budoucí manželku. Protože její otec byl politický vězeň, vyloučili ji z gymnázia a pracovala jako jeřábnice.
Kvůli svému postoji k srpnové invazi musel Jan Decker v roce 1970 odejít z Konstruktivy. Přešel do podniku Výstavba hlavního města Prahy, kde vykonával funkci plánovače investic v oddělení Výstavba účelových staveb. Zde zůstal až do odchodu do důchodu v roce 1990.
Po sametové revoluci byl Jan Decker soudně rehabilitován, v rámci vysokoškolských rehabilitací obdržel titul JUDr., protože jej komunistický režim vyloučil z fakulty a již nikdy mu nepovolil dokončit studium práv. Pamětník se aktivně zapojil do činnosti Svazu Pomocných technických praporů - Vojenských táborů nucených prací. V současnosti je předsedou svazu. V letech 1968-1990 byl členem Výboru Českého atletického svazu a v 90. letech působil jako atletický rozhodčí.

MALLOTA, Petr. Josef Hruška (1883–1949). In: Ústav pro studium totalitních režimů: Dokumentace popravených z politických důvodů 1948−1989 [online]. 2014 [cit. 2014-03-26].

Sedm statečných ve Zlíně.

Aneb "pétépáci" alias černí baroni naživo

Pánové v pořádných letech, bez výjimky už oslavili osmdesátku. Vojnu absolvovali v padesátých letech. Jako nespolehliví, jako "pétépáci," členové pomocných technických praporů neboli černí baroni. Ve Zlíně teď měli každoroční setkání.

"Jako pétépáků nás bylo 30 000, už nás žije sotva desetina, ne každému dovolí zdravotní stav, aby přijel, ale jsme moc rádi, že se zase po roce vidíme," říká organizátor setkání Zbyněk Tureček ze Zlína.

"Víte film Černí baroni je trošku idylka. Polovina z nás, ti nejméně spolehliví, makala v dolech, my z děčínského praporu povětšinou na vojenských letištích, tedy na jejich výstavbě. Ale idylka to nebyla v nejmenším," vysvětluje Josef Kudrna z Josefova na Hodonínsku. "Já jsem třeba šel na vojnu rád, navíc jako mladý úderník z Moravských naftových dolů jsem nemohl tušit, že jsem vzhledem ke kádrovému profilu nepohodlný. Nakonec z toho byla vojna beze zbraně, ale zato na 33 měsíců, byly to vlastně takové pracovní lágry," vzpomíná pan Kudrna.

Jan Šupálek je původem z Ratíškovic, léta žije v Liberci, patří mezi několik žijících členů Svazu PTP, kteří jej zakládali už v roce 1968 při dočasném uvolnění poměrů. Vzpomíná na to, jak to armáda udělala, aby nespolehlivým prodloužili vojnu. "Prostě uběhlo 24 měsíců a místo abychom zamířili domů, tak nám řekli, že nám vojna pokračuje cvičením," vybavuje si s tím, že například faráři sloužili i čtyři roky.

Ale setkání není zdaleka jen příležitostí vzpomínat na špatné časy. Kdepak. "Byli jsme mladí, život, ať už nám ho vojna ztížila nebo ne, jsme měli před sebou a tak si i dnes povyprávíme, co se nám povedlo, co ne, samozřejmě na řadě je i politika, rodiny, všechno. Jsme rádi, že jsmenasvětě," uzavírá setkání vojáků z počátku 50. let minulého století Zbyněk Tureček.

Jan Čada, agentura, vyšlo ve Zlínských novinách

JUDr. Jan Vůjtěch

• narozen 8. června 1930 v Praze
• student Právnické fakulty UK
• vyhozen z vysoké školy z politických důvodů
• příslušník Pomocných technických praporů
• služba u PTP v dolech na Ostravsku mezi lety 1952–1954
• absolvoval Právnickou a Filozofickou fakultu UK
• po srpnu 1968 pracoval jako popelář a později výzkumník
• byl aktivní v Občanském fóru
• po revoluci předseda poradců v České národní radě
• dnes je právníkem Svazu PTP

Jan Vůjtěch si nikdy nepřipadal jako bojovník proti totalitě a ani si o sobě nemyslí, že by byl kdovíjak odvážný. Po druhé světové válce začal studovat práva a byl to obyčejný mladý muž se zájmem o volejbal a lyžování. Zajímal se také o film a měl velkou zálibu ve filozofii. A právě jeho postoje k oficiální filozofii poúnorového režimu ho přivedly do těžkostí. V rámci společenskovědního semináře na pražské právnické fakultě dostal od vyučujícího zadání vypracovat seminární práci na téma srovnání nacistického a komunistického režimu. Měl možnost vypracovat standardní seminární práci, ve které by nacismus a fašismus odsoudil jako buržoazní režimy vyrůstající z prohnilého kapitalismu, zatímco komunismus by byl vylíčen jako jediná možná cesta budoucího společenského a politického vývoje na Zemi, založená v nesmrtelné filozofii marxismu-leninismu. Filozofie marxismu ho však odpuzovala a z ní vyplývající praktické dopady považoval za nesprávné a nemorální.
Jak sám vzpomíná:
V seminární práci proto tvrdil, že mezi nacismem a komunismem není zásadní rozdíl, neboť jeden režim oslavuje a chrání pouze nadlidi, zatímco druhý režim oslavuje a chrání pouze proletáře.
To sice mělo úspěch u jeho spolužáků, ale nikoliv u jeho učitelů. První příznaky přicházejících problémů se dostavily, když na základě tohoto svého vystoupení musel opakovat zkoušku ze společenskovědního základu. Sice ji zvládl a mohl postoupit do dalšího, tehdy už posledního ročníku, ale na podzim v zimním semestru závěrečného ročníku celého studia byl předvolán na děkanát, kde mu bylo oznámeno, že je vyloučen ze studia, neboť fakulta nemá u jeho osoby záruky, že bude „dobrým lidově demokratickým právníkem“. Fakultu tedy musel z hodiny na hodinu opustit. Vzápětí mu přišel povolávací rozkaz na vojnu, neboť skončil s vysokoškolským studiem a vztahovala se na něho povinnost absolvovat základní vojenskou službu. K jeho překvapení však byl jako politicky nespolehlivý v „kategorii E“ zařazen do Pomocných technických praporů (PTP) a v listopadu 1952 poslán do pracovního tábora na Ostravsko. Zde si měl svou vojenskou službu odsloužit prací pro lidově demokratické zřízení. Jako politicky nespolehliví nebyli příslušníci PTP cvičeni pro boj, a neměli tedy klasický vojenský výcvik se zbraní jako jiné armádní útvary. Vojenskou službu měli trávit pouze prací, a sloužili tak na jedné straně jako levná pracovní síla pro socialistické hospodářství a na druhé straně měli být tvrdou manuální prací převychováváni.
Mezi černými barony
Pro Jana Vůjtěcha byl šok, když s ostatními branci dorazil do tábora, kde je jejich nový velitel přivítal proslovem o tom, že jsou škůdci lidstva, vyvrhelové, že napomáhají imperialistům a bude s nimi podle toho zacházeno. Jedině práce jim udělá dobře a té že budou mít víc než dost. Pracovat měli v uhelných dolech. O práci v dolech nevěděl nikdo z nich nic, na šachtu šli jen po krátkém školení a všechno se učili za pochodu. Mezi jeho spoluvězni byli především tzv. kulaci, kněží, „buržoazie“, vyhození studenti nebo také děti politických nepřátel režimu, na něž samotné už režim nedosáhl. V dolech měli být celé dva roky, ale ani poté neměli jisté, že se dostanou na svobodu. Mnoho příslušníků těchto praporů muselo zůstat ve službě i po uplynutí dvouleté povinné služby. O tom, zda bude dotyčný voják propuštěn do civilu, totiž rozhodovaly politické prověrky, a nikoliv to, zda si již dotyčný odsloužil povinnou lhůtu. A tak se stávalo, že ti, kteří nebyli uznáni za politicky spolehlivé ani po dvou letech, zůstali v dolech i nadále. Jan Vůjtěch si tak pamatuje na hned několik takových osudů, kdy vojáci sloužili v dolech i čtyři roky, než byli propuštěni. Seznámil se například s Dušanem Ursínym, synem místopředsedy londýnské exilové vlády, který ačkoliv sám nebyl protikomunistickým odbojářem nebo politikem, trpěl za politické aktivity svého otce a sloužil u PTP čtyři roky. O tom, jaká libovůle v tehdejší armádě panovala, svědčí i osud jistého vojína Klínese, který byl u PTP proto, že si komunisté spletli jména a zaměnili ho se synem poslance za národní socialisty. Ačkoliv vojín Klínes dodal důkazy, že jeho otec je někdo úplně jiný, a že je tedy u PTP neprávem, nebyl na to brán zřetel a vojín Klínes u PTP musel zůstat a strávil zde další dva roky navíc.
Práce v dole
Vedle příslušníků PTP v dolech pracovali i civilní zaměstnanci – horníci jak místní, tak například z Polska, případně horníci, kteří se rozhodli absolvovat svou povinnou vojenskou službu právě v dolech místo standardního vojenského výcviku. Jan Vůjtěch a ostatní se tak měli od koho učit. Zpočátku ale pracovali na povrchu, kde vyváželi, a až po několika dnech poprvé sfárali pod zem. Hned čtvrtý den po začátku práce pod zemí zažil Jan Vůjtěch první zával. Byl svědkem toho, jak se zřítila část chodby a zavalila jeho kolegu, učitele Úlehlu. Ten byl okamžitě vyhrabán a nakonec se zlomeninami a pohmožděninami přežil. Jan Vůjtěch tak hned na začátku poznal, že tato práce je opravdu velmi nebezpečná. Zařekl se sice v ten moment, že už nikdy nepůjde do předku chodby, tedy do nejhlubší a nejméně zabezpečené části dolů, ale této nejnebezpečnější práci se nedalo vyhnout. Často totiž právě tu nejnebezpečnější činnost museli vykonávat příslušníci PTP, protože civilní horníci ji odmítali. Vedle samotného rubání se příslušníci PTP účastnili i dalších prací. Jan Vůjtěch tak například vynášel z dolů kýble s výkaly, vozil součástky a nakonec se mu poštěstilo, že mohl pracovat mimo důl jako zásobovač materiálů pro horníky. Byl totiž vzdělaný a všeobecně považovaný za intelektuála, zatímco jak horníci, tak vojáci z povolání mívali problémy se psaním a čtením. Jeden čas se také podílel na spolupráci dokonce s „hrdinou sovětské práce“ Janem Navarou, v jehož týmu jako jediný voják PTP působil a zároveň spolu s ním dostal jakési vyznamenání za plnění normy, které později čile využíval při styku s komunistickými úřady. Záchranou Jana Vůjtěcha se paradoxně stalo zranění, kterému se snažil celou dobu vyhnout. Při práci pod povrchem mu těžební stroj rozdrtil nárt, a musel tak být odvezen do nemocnice a následně několik týdnů marodil. To už se psal rok 1954 a nastala doba uvolnění. Po smrti Stalina a Gottwalda se změny začaly dít i zde. K 1. květnu, na Svátek práce, byla ve skupině Jana Vůjtěcha hromadně zrušena tzv. klasifikace E, tedy „politicky nespolehlivý“, a všichni se mohli těšit na návrat do civilu. Ještě jim ale zbývalo několik dní do dvouleté služby, a jelikož už nebyli nespolehliví, svěřili jim velitelé i zbraně a absolvovali krátký vojenský výcvik. Jan Vůjtěch poté ještě měsíc přesluhoval, když zaučoval nové brance, ale nakonec byl za pouhý měsíc navíc rád, protože se bál, že v dolech stráví ještě několik let.
Dvojnásobný doktor
Po návratu do civilu se Jan Vůjtěch vrátil na právnickou fakultu a nechal se znovu zapsat. Po uznání předchozího studia mu zbýval poslední rok, který dokončil, a stal se doktorem práv. Nesouhlasil ovšem s pracovní umístěnkou, podle které měl pracovat jako prokurátor v Košicích, a tak si hledal zaměstnání sám. To se mu v oboru nedařilo, a začal tedy pracovat jako úředník ve Ferometu, podniku zahraničního obchodu. Práce to nebyla nijak náročná, Jan Vůjtěch se při ní velmi nudil, a tak se rozhodl, že bude ještě studovat svou oblíbenou filozofii. Jeho nadřízení si mysleli, že chce na Filozofické fakultě studovat cizí jazyky, aby si rozšířil kvalifikaci pro zahraniční obchod, a tak mu studium povolili. On se ale přihlásil na filozofii v kombinaci s psychologií, vystudoval ji, a stal se tak dvojnásobným doktorem práv a filozofie. A ač byl dříve politicky nespolehlivý, v šedesátých letech se dostal na ministerstvo zahraničního obchodu. To sice musel opustit ihned po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, ale jinak už s komunistickým režimem problémy neměl. Nemohl sice cestovat na vlastní pas, ale za hranice se přece jen podíval, a to jako člen volejbalové reprezentace. Za normalizace se chvíli ocitl u popelářů, ale nevydržel tam dlouho a podařilo se mu najít zaměstnání ve Výzkumném ústavu energetickém. Zde působil jako psycholog a koordinátor výzkumu až do listopadu 1989, kdy se podílel na aktivitách Občanského fóra. Zde si ho všimla jeho bývalá spolužačka z Právnické fakulty JUDr. Dagmar Burešová, v té době známá advokátka mnoha obětí komunistického režimu, která se po revoluci stala ministryní spravedlnosti. Na její přímluvu se Jan Vůjtěch stal šéfem poradců v České národní radě a posléze také pracoval jako úředník v Poslanecké sněmovně. Tehdy se de facto poprvé začal vážněji zabývat právem. Do politiky se mu ale nechtělo, a tak se z Poslanecké sněmovny přesunul do Institutu pro kriminologii a sociální prevenci, kde vedl právní oddělení, a odtud odešel v roce 2003 do důchodu. Dnes stále působí jako právník, a to ve Svazu PTP, mezi svými bývalými kolegy z praporu, kde se snaží zajistit bývalým „pétépákům“ odškodnění od státu. Jan Vůjtěch stále opakuje, že nikdy nebyl žádným disidentem, ale nemohl mlčet, když se říkaly hlouposti.

20.10.2014

Příběh 20. století – zpracoval Petr Hampl – instituce Post Belum

První vdovské rozsudky v kauzách PTP

Městský soud v Praze 24. 10. 2014:

Zmíněné tři rozsudky jsou významné, neboť ukazují, že v České republice mohou být před soudem úspěšné i osamělé osmdesátileté ženy ze skromných poměrů, byť by byl jejich odpůrcem samotný ministr vnitra s týmem svých poradců. Dlužno ovšem podotknout, že ve všech třech případech jde o vdovy, jejichž manželé podali žádost podle původního znění nařízení vlády č. 135/2009 Sb. Tyto rozsudky tedy vztahovat všeobecně na všechny vdovy po bývalých příslušnících PTP. … Městský soud v Praze by měl ještě projednat některé jiné žaloby, které podaly vdovy, jejichž manželé ke dni účinnosti nařízení vlády č. 135/2009 Sb., tj. k 1. 1. 2010, žili, ale žádost sami nepodali, neboť uvěřili ministerským úředníkům, že nárok nemají. Dříve než se soudně prokázal opak, totiž že nárok mají, tak zemřeli.
V pátek 24. 10. 2014 vydal Městský soud v Praze první tři rozsudky, kterými vyhověl žalobám vdov po bývalých příslušnících PTP proti rozhodnutím ministru vnitra. Jde o
• Květoslavu Galetovou z Pardubic,
• Zdeňku Hodkovou z Hradce Králové a
• Jaroslavu Švejdovou z Dačic.
Jejich manželé požádali podle nařízení vlády č. 135/2009 Sb. o náhradu za dovolenou během jejich nucené služby ve vojenských táborech nucené práce, ale dříve než bylo o jejich žádosti pravomocně rozhodnuto, tak zemřeli. Řízení proto bylo zastaveno.
Ministerští úředníci i ministr vnitra tvrdili, že by tyto vdovy měly nárok jen tehdy, kdyby žádosti manželů byly pravomocně zamítnuty.
Vdovy však poukazovaly na to, že pokud by Ministerstvo vnitra jednalo řádně a včas, tak by o žádostech bylo rozhodnuto kladně ještě za života jejich manželů.
Soud argumenty vdov uznal a napadená rozhodnutí zrušil.
Ministr vnitra by měl nyní vydat nová rozhodnutí, jimiž vdovám vyhoví.
Zmíněné tři rozsudky jsou významné, neboť ukazují, že v České republice mohou být před soudem úspěšné i osamělé osmdesátileté ženy ze skromných poměrů, byť by byl jejich odpůrcem samotný ministr vnitra s týmem svých poradců.
Dlužno ovšem podotknout, že ve všech třech případech jde o vdovy, jejichž manželé podali žádost podle původního znění nařízení vlády č. 135/2009 Sb. Tyto rozsudky tedy nelze vztahovat všeobecně na všechny vdovy po bývalých příslušnících PTP.+
+ Nařízení vlády č. 135/2009 Sb. bylo původně koncipováno pro ty, kteří byli minulým režimem osobně poškozeni, nikoli pro vdovy. Výjimku pro ně přinesly až novely č. 51/2013 Sb. a č. 205/2014 Sb., které reagovaly na nesprávné postupy Ministerstva vnitra. Městský soud v Praze by měl ještě projednat některé jiné žaloby, které podaly vdovy, jejichž manželé ke dni účinnosti nařízení vlády č. 135/2009 Sb., tj. k 1. 1. 2010, žili, ale žádost sami nepodali, neboť uvěřili ministerským úředníkům, že nárok nemají. Dříve než se soudně prokázal opak, totiž že nárok mají, tak zemřeli.

26. 10. 2014 zapsal:
Lubomír Müller

Pétépáci vzpomínali na Barboru

České Budějovice - Dvě desítky pétépáků dorazily ve středu do budějovického hotelu Clarion na setkání příslušníků 3. roty III. PTP Karviná a dalších mužů, kteří na vojně jako politicky nespolehliví pracovali v dolech či na stavbách.
Doby o hornictví nic nevěděl," přidal zkušenost ze začátků na šachtě Karel Janoch ze Suchodolu nad Účastníky pozdravil za hostitele Jiří Pešek, předseda budějovického okresního klubu Svazu PTP, a hospodář Stanislav Češka. „Náš klub stále funguje a věřím, že vydržíme do poslední chvíle, i když se potýkáme s vysokým věkem a nemocemi," řekli svorně. Jejich slova potvrdil i jednatel klubu Václav Šulista (85), který sloužil u PTP od 1. října 1951 do 20. února 1954 a také fáral v Karviné na dole Mír. „Každoročně je vidět, jak ubýváme, ale je potěšitelné, že máme snahu scházet se a naše setkání jsou milá a přátelská. Jednou přijde doba, kdy budeme národu chybět a nikdo už asi nepřipomene doby, které jsme prožili. Již dnes je ta doba zpochybňován „Prvního října 1951 jsme narukovali do Karviné, kde jsme fárali na dole 1. máje, bývalé Barboře," vzpomíná František Walisch, který se narodil roku 1924 v Pohůrce. „Na Barboře jsme zažili i výbuch a pracovali tam pak se záchranáři," doplnil, připadám si jako legionář z bitev I. světové války. Jen aby se to nevymstilo, vezměte si současné dění a situaci na Ukrajině, siláckou přehlídku v Moskvě i podlézání našich představitelů. Takže naše stáří je asi výhodou," dodává prorocky pétépák Václav Šulista.
„Každým rokem nás ubývá a někteří pozvaní kvůli zdravotnímu stavu dnes nedorazí, vždyť je nám přes 80 let, posteskl si organizátor Miroslav Sankot z Počátek. „Z 31 pozvaných přijelo dvacet," dodal. Mezi nejstaršími byl 91letý František Walisch z Hůr u Českých Budějovic. „Fárali jsme i v době, kdy se na dole Barbora stala velká tragédie," připomněl pétépák důlní neštěstí s mnoha mrtvými. Vojáci s černými výložkami tuhle práci neznali. „Hrdina socialistické práce mě poslal do závalu, ale já do té Lužnicí, který sloužil 31 měsíců, od roku 1950 do roku 1953.
„Fáral jsem na Barboře. Když došlo k výbuchu, zaplaťpánbůh se nám nic nestalo. Zrovna jsme vyfárali, a než jsme se osprchovali, došlo k tragédii a z 13 havířů nikdo nepřežil," dodal Karel Janoch.
„V České republice je nás už jen 2900," uvedl přítomný Jan Decker, předseda Svazu pomocných technických praporů Vojenských táborů nucených prací ČR. „V roce 2000 nás ještě bylo 11 000.
Ubýváme a do vedení poboček se těžko hledají lidé," dodal budějovický rodák. Někde proto pétépáci uvažují, že by na příštím sjezdu pobočku rozpustili.

Pět set pétépáků čeká 60 let na odškodnění. Dočkají se?

Zuzana Lebdušková

Půl roku žil Jan Decker ve stodole a mýtil v rámci služby u PTP les u Mimoně na severu Čech. „Pracovalo se pochopitelně za každého počasí, na pracoviště v Mimoni jsme docházeli šest kilometrů, celý den jsme pracovali a šli zase zpátky. Pak jsme měli tzv. výcvik, což bylo buď politické cvičení, nebo jsme zakopávali cvičné miny. Navíc jsme měli pohotovostní službu, a tak jsme v neděli museli vykládat z vagónů cement, cihly, štěrk a další stavební materiál. Prakticky jsme volno nikdy neměli,“ vypráví muž, který u pomocného technického praporu strávil v 50. letech devětadvacet měsíců. Základní vojenská služba přitom trvala dva roky. Jan Decker, současný předseda Svazu pomocných technických praporů ČR, nyní usiluje o to, aby stát napravil zbylé křivdy. O finančním odškodnění pro některé příslušníky technických praporů jedná již se čtvrtým ministrem vnitra. Tentokrát však Milan Chovanec (ČSSD) přislíbil, že těchto pět set mužů po šedesáti letech odškodní.

Z vojny jedině pod zem

Nařízení vlády č. 135 z roku 1999 o poskytnutí jednorázového příspěvku ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem nezahrnuje odškodnění těch příslušníků pomocných technických praporů, kteří byli na základě administrativních změn během let 1953 a 1954 transformováni do tzv. technických praporů. „Ke změně tehdy došlo pouze v tom, že pétépákům přidělili zbraně, zbavili je klasifikace E (politicky nespolehlivá osoba), ale nepustili je do civilu, protože nepodepsali závazek do hornictví nebo stavebnictví. Pro ně to bylo psychicky ještě náročnější, než samotné nasazení v pomocných technických praporech,“ objasnil pro ECHO24.cz změnu této vojenské služby předseda Svazu PTP Jan Decker.

Jindřichův Hradec – Předseda Okresního klubu svazu pomocného technického praporu Miloslav Hirsch

Pamětník vzpomíná na válku i službu u PTP
popisuje své smutné zážitky ze 2. světové války i z období komunismu.

Narodil se v roce 1928 v Jindřichově Hradci. Od roku 1935 navštěvoval Základní školu v Janderově ulici. V roce 1939 zabrali budovu školy Němci. Byl proto nucen přejít do 1. základní školy. V roce 1950 nastoupil na vojnu k pomocnému technickému praporu, kde byl až do roku 1953.
„Když jsem chodil do základní školy, tak dva moji učitelé a můj otec byli transportováni do koncentračního tábora do Buchenwaldu. Jediný otec se vrátil. Jindřichův Hradec byl velmi okleštěný. Nikam se bez povolení nemohlo, jediná volná cesta byla na Jarošov nad Nežárkou. Jinak vlakem se nesmělo vystoupit například v Děbolíně. Německá byla také Horní a Dolní Pěna, Horní Žďár a Číměř, česká byla až Lásenice,“ vzpomíná na tehdejší Jindřichohradecko.V roce 1950 nastoupil k pomocnému technickému praporu (PTP), protože byl podle tehdejšího označení takzvaně politicky nespolehlivý.Otec mě a mému bratrovi tehdy říkal, kam se chystáme, že už za nás vojnu odsloužil. Bojoval totiž za 1. světové války a byl u Československých legií v Rusku.“Služba u PTP nebyla procházka růžovým sadem. Pojetí Černých baronů Miloslava Švandrlíka prý vůbec neodpovídá. „Švandrlík byl až u takzvaného technického praporu, ale u PTP byly podmínky daleko tvrdší. Chodili jsme pracovat v hadrech, které se zrovna našly, takže třeba v ruských nebo německých uniformách. Pracovali jsme na stavbách nebo v lese. Měl jsem štěstí, že jsem nemusel do dolu, protože hodně mých kamarádů to tam zasypalo.“
V roce 1952 měl ukončit vojenskou službu, přišlo však zklamání. „Řekli nám, že jsme přidrženi na zvláštní cvičení na neurčito. Propuštěni jsme byli až po smrti Stalina a Gottwalda v roce 1953,“ zakončil své povídání o službě u PTP pamětník.

Zdroj: http://jindrichohradecky.denik.cz/

O CELOSTÁTNÍCH POUTÍ PÉTÉPÁKŮ NA LIBAVÉ NAPSALI

František Cikánek z Přerova , Ivo Buráň, Ing. František Rafaja z Holešova

Setkání pétépáků na Libavé

Přes 450 "absolventů" bývalých Vojenských táborů nucených prací - Svazu Pomocných technických praporů (VTNP-PTP) se sešlo 6. června 2002 na tradičním již sedmém setkání s Armádou České republiky. Akce se uskutečnila - jako obvykle - v městě Libavá - ve Vojenském výcvikovém prostoru (VVP) a ve Staré Vodě.
Ani mimořádně nepříznivé, deštivé počasí neodradilo pétépáky, aby prokázali, že duch někdejší pospolitosti v útvarech VTNP za Čepičky, kdy jim totalitní bolševický režim vypálil do čela signum "osob nežádoucích" - nezlomil jejich duševní sílu, i když je jejich stávající "fyzička" čím dál ochablejší. Nejeden pétépák se dostavil na mítink s francouzskými holemi. Zůstává holou realitou, že každoročně těch tělesně postižených "černých baronů" přibývá...
František Cigánek, Přerov
Pouť bývalých příslušníků pomocných technických praporů
(PTP, pétépáků neboli černých baronů) se uskutečnila ve čtvrtek 7. června 2001 ve Staré Vodě ve vojenském újezdě u Města Libavá. Organizace Celostátní pouť "pétépáků"
Dne 6. června 2002 se ve Staré Vodě u Libavé na Olomoucku uskutečnil sedmý ročník duchovního setkání členů PTP (Pomocných technických praporů) a současné české armády. Poutní mši svatou v 9 hod. zde celebroval olomoucký arcibiskup Jan Graubner spolu s ostravsko-opavským biskupem Františkem Lobkowiczem a zúčastnilo se jí přes pět set osob.
(ps)
celé akce pro příslušníky PTP, (jejíž součástí byla i pouť ve Staré Vodě) se konala v režii Armády ČR.
Mši sv. v 10 hodin celebroval olomoucký arcibiskup Jan Graubner a ostravsko-opavský biskup František Lobkowicz a účastnilo se jí 250 poutníků, kteří přijeli v sedmi autobusech.
Kázání přednesl otec František a připomněl v něm těžké chvíle, které museli příslušníci PTP v minulosti prožít a z nichž se na některé s odstupem času vzpomíná i s humorem. Byla to ale těžká doba, mnozí na ni doplatili zdravím. Jako křesťané ale na minulost nesmíme pohlížet se zahořklostí kvůli tomu, že ti, kteří všechno zavinili nebyli dostatečně potrestání.
Poutní místo ve Staré Vodě a kostel svou vnitřní zdevastovaností přímo evokuje vzpomínky na to, co se v minulém režimu vlastně dělo. Je to varovný památník na dobu nedávno minulou.

Ivo Buráň

Pouť farností Holešova a Kroměříže do Staré Vody
Tradiční pouti ke sv. Anně a sv. Jakubovi ve Staré Vodě, ležící ve vojenském prostoru Libavá na Olomoucku, se 29. července 2000 zúčastnili také poutníci z holešovské a kroměřížské farnosti, s nimiž přijela i dechová hudba z Břestu, která doprovodila poutní bohoslužbu a poté hrála pro radost poutníků na venkovním prostranství před kostelem.
Holešovští poutníci přijeli do starobylého poutního místa autobusem po vojenské silnici od Velké Bystřice. Neobvykle široká silnice, kterou po desetiletí rozrývaly železné pásy tanků a těžká kola transportérů, se za Městem Libavou svažuje do údolí. Na jeho dně, tam, kde byla před lety vesnice Stará Voda, stojí osamocený barokní kostel sv. Anny a sv. Jakuba Většího. Postavil jej v letech 1680 až 1686 významný italský stavitel Pietro Giovanni Tencalla. Venkovní části kostela byly nedávno opraveny, totálně zdevastovanému interiéru dosud vévodí azbukou psané nápisy Moskva 678, Taškent 1986, Družba... Jan Evangelista Purkyně či Antonín Cyril Stojan, kteří zde kdysi studovali na piaristické koleji, by se asi dnešnímu stavu podivili. Do osudu kostela, koleje i obce zasáhl osudově nejprve rok 1945, kdy při bojových akcích celá kolej vyhořela a nebyla již obnovena, a pak rok 1946, kdy bylo odtud nuceně odsunuto osmdesát německých rodin a poté bylo toto místo začleněno do vojenského výcvikového prostoru Libavá.
Kostel, vzácná barokní stavební památka, veškeré zařízení, plastiky před kostelem i kolejí se staly obětmi nepochopení kulturních hodnot naší minulosti. To, co nestačili zničit naši vojáci, dokonali po roce 1968 v destrukci neméně nápadití vojáci z Východu. Kromě toho, že vyrabovali vnitřní zařízení, dokázali rozbít i to, co nešlo odnést, např. unikátní kryptu, kterou uvnitř kostela vyhodili do povětří.
Po roce 1991 byla obnovena vnější část kostela (na rekonstrukci přispěli také zdejší rodáci z Rakouska a Německa), zcela zničený interiér byl pouze uklizen a zabezpečen, aby zde nehrozilo nebezpečí pro návštěvníky kostela. Bez ohledu na současný stav byla v první polovině 90. let obnovena tradice slavných poutí, a to pod duchovním vedením premonstrátů ze Svatého Kopečku u Olomouce a oblátů z Kroměříže. Každoročně sem zvláště kolem svátků sv. Anny a sv. Jakuba směřují kroky tisíců našich poutníků i německých obyvatel. Organizačně zde pomáhají skauti z Velké Bystřice, Oder a dalších míst.
Letošní poutní bohoslužbu vedl – stejně jako v posledních letech – někdejší svatokopecký kaplan P. Marián Husek. Společně s ním sloužilo mši svatou asi deset kněží. P. Husek v promluvě mj. připomněl, že k poutím nedílně patří lítost a kajícnost nad utrpením a zlem, které člověk způsobil svým bližním. Tomu musí předcházet usmíření člověka s Bohem a s ostatními lidmi. Právě na tomto místě zněly tyto myšlenky s mimořádnou naléhavostí. Také letos si zde po vyznání vin podali ruce čeští a němečtí poutníci, aby si odpustili staré křivdy a snažili se o usmíření. Mnozí z nich zde v uplynulých letech navázali osobní přátelství. Když se letos po ukončení poutě loučili, slíbili si, že se na tomto místě znovu setkají i napřesrok.

Ing. František Rafaja, Holešov

Jaký má původ pojmenování "černí baroni" pro příslušníky PTP v románu M. Švandrlíka?

Toto oslovení se vztahovalo na příslušníky PTP a technických praporů na Ostravsku. Pravý moment, kdy to vzniklo, byl na jedné šachtě, kde vždycky potom, co vyfárali a než je odvezli zpátky do tábora, vběhli do kantýny, kde jednak byla hezká kantýnská, jednak tam měli pivo a nějaké dobrůtky. A protože vojáci, kteří je doprovázeli, už chtěli být doma, křičeli na ně "Hele, nejste žádní uhlobaroni, nejste žádní baroni, jdeme!" Na to konto si začali říkat baroni a pak už k tomu jen přibylo to černí, protože oni byli černí. Dáno to také bylo jejich výložkami, které byly černé. No a za Čepičky se říkalo, protože v 50tých letech, byl ministrem obrany generál Alexej Čepička.

Doplňuji: Později se tak říkalo všem příslušníkům PTP.

Mons. Josef Veselý: Moje cesta ke kněžství

Příspěvek z Budoucnosti církve od nedávno zesnulého Mons. Josefa Veselého.

Když se někdy vracím ve vzpomínkách do mladých let a k počátkům svého kněžského povolání, mohu říci, že to začalo nástupem do arcibiskupského gymnázia v Kroměříži. Psal se rok 1940, byla válka. Ústav měl bohatou stoletou tradici. Působilo zde asi 25 kněží, kteří měli zároveň profesorskou aprobaci. Byl to ústav jen pro chlapce a byli jsme tam z různých konců Moravy. Kněží se nám věnovali i ve volném čase. Každý rok jsme měli možnost prožít zde duchovní cvičení, které nám dávali jezuité. Byla tu tedy každý rok možnost pohovořit si o své budoucnosti s těmi, kteří měli v této oblasti své zkušenosti.

Důležitý prožitek mě čekal na konci prázdnin roku 1944. Promeškaný zánět slepého střeva, rychlá operace, tři dny v horečkách mezi životem a smrtí. A potom celý měsíc v nemocnici. Tenkrát byly v nemocnici v Kroměříži velké světnice, kde nás bylo až dvacet, staří, mladí. Mnozí zde umírali. Pracovaly tu sestry Sv. Kříže, jim vděčím za mnohé. Profesor P.Seidler, výborný matematik, mne pravidelně navštěvoval a nosil mi knížky. Když se k nemoci přidal i zápal plic, ztratil jsem celou jednu konferenci a musel jsem všechno dohánět. Ale podařilo se to.

Blízkost smrti, všechno zlo fyzické i mravní, které válka přinesla, mne nutilo k zamyšlení, jak dál prožívat svůj život. V srdci se mi najednou objevila touha přispět k duchovní obrodě národa. Tehdy padlo rozhodnutí, které pak dozrávalo a po maturitě bylo vše jasné. Na dotaz ze semináře, proč jsem se rozhodl pro kněžské povolání, jsem odepsal: „Abych se naučil umění žít a abych toto umění mohl předávat jiným.“

Situace v roce 1948 se vyhrocovala. Ale navzdory tomu začátek studia na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci proběhl v klidu. Do prvního ročníku nás nastoupilo dvacet. (Ke kněžství jsme došli tři.)
Řád seminárního života mi nedělal problémy, byl jsem na vše zvyklý z Kroměříže. Myslím, že dva roky v semináři byly pro mne výstupem na horu Tábor. Studium na fakultě a život v semináři byl opravdu bohatý. Latinská liturgie a chorální zpěvy pod vedením P.Olejníka jsou pro mne dodnes nezapomenutelné. Návštěvy mnohých osobností (D.Pecka, A.Vyskočil, J.Vašica a další) nás povzbuzovaly v tehdejších nejistotách a doplňovaly to, co jsme získávali na fakultě.

Důležité pro mne bylo setkání s Vladimírem Neuwirthem, který byl o osm roků starší a svými bohatými zkušenostmi dovedl narýsovat program do budoucnosti. Pod jeho vedením ve vší tajnosti a s vědomím spirituála P.Bílka začal život našeho SPOLEČENSTVÍ. Dá se říci, že to byla příprava od Prozřetelnosti na léta budoucí.

Základní program byl vyjádřen slibem – žít pro obnovu světa a naší vlasti pod ochranou P.Marie v duchu papežských encyklik a ve spojení se Společenstvím.

Když pak došlo k zavření semináře i fakulty a museli jsme nastoupit do PTP, bylo Společenství pevnou základnou pro uchování kněžského povolání. Doba prožitá v PTP byla životní zkouškou. Bylo to také setkání s tvrdou realitou života. Ale snad právě tím více ve mně rostla touha uchovat si kněžské povolání a postavit se na odpor vůči všemu, co likvidovalo duchovní hodnoty národa. I po skončení služby v PTP to bylo zase Společenství pod vedením Vladimíra Neuwirtha, které nám pomáhalo i nadále žít spiritualitou kněžského povolání. Cíl kněžství byl často v nedohlednu. Pevné pilíře duchovního života tvořila především každodenní účast na mši svaté a úcta k P.Marii. Jsem za to vděčný dosud. Společenství nás vedlo ke vzájemnému setkávání, ke správnému využití času, ke studiu a k apoštolátu mezi jinými. Měl jsem na starosti i jiné bohoslovce. Museli jsme počítat s tím, že to jednou vyústí ve vězení. To přišlo začátkem roku 1961.

Vzdálenou přípravou i na tuto novou situaci byla knížka Staveniště Evropy (vyšla v roce 1948). Tresty, k nimž jsme byli v červenci 1961 odsouzeni, byly tvrdé. Dostal jsem 13 roků. Cíl ke kněžství byl tedy zase v nedohlednu.
Pedagogika Boží je však někdy plná tajemství. Mohu říci upřímně, že jsem byl kolikrát v propasti bídy a utrpení, ale na druhé straně jsem zakusil i propast Boží lásky a radosti. Stovky veršů, které zde vznikly, jsou pro mne velkým tajemstvím.

Psal se rok 1962. Po amnestii, která nás minula, byla před námi zase jen nejistá budoucnost. Otec biskup Korec mně nabídl kněžské svěcení. Měl jsem tenkrát 33 roků. Najednou tu byla poslední příležitost. Po poradě s duchovním vůdcem a některými jezuity jsem nabídku přijal.

Svěcení se uskutečnilo o slavnosti P.Marie počaté bez poskvrny hříchu 8.12.1962. Byla sobota. Stáli jsme nastoupeni do práce, když najednou zhasla v celém kriminále elektrika. A to byla chvíle, kdy biskup Korec mohl klidně vložit své ruce na mou hlavu. Ostatní se pak uskutečnilo odpoledne. Byl jsem zavázán přísným mlčením do doby, než bude možnost dokončit studium a celou věc zlegalizovat. Nebylo to vždy lehké, ale tyto podmínky jsem splnil. Po návratu z kriminálu jsem to sdělil jen svému zpovědníkovi a rodičům. Pracoval jsem dále manuelně. Každé ráno jsem vstával o čtvrt na pět, abych mohl celebrovat a pak jít do práce. Byl to někdy i útok na nervy. Ve volném čase jsem navštěvoval rodiny a mnohé připravoval ke svátostem.

Pak přišlo Pražské jaro 1968, svitla nová naděje. S mnohými spolužáky a s Dr.Tkadlčíkem a Dr.Dýmalem jsme se snažili o obnovu kněžského semináře v Olomouci. Podařilo se. Věřím, že tenkrát pomohla i přímluva arcibiskupa Stojana. Nás starší však tenkrát poslali do Litoměřic. Svou situaci jsem řešil jen s tehdejším rektorem P. Josefem Poulem, který měl moji plnou důvěru. On spolu s biskupem Dr.K. Skoupým mně tenkrát umožnili mít konečně v rukou řádný dokument o kněžském svěcení. Po získání i studijního absolutoria na fakultě, jsem byl v roce 1970 k dispozici olomouckému arcibiskupství. Na první pastorační místo jsem byl poslán do Ludgeřovic u Hlučína.

Když se zpětně někdy nade vším zamýšlím, uvědomuji si, jak podivuhodná to byla cesta ke kněžství. Cítil jsem to vždy jako projev Boží velkorysosti. Dne 14.9.1950 jsem nastupoval do PTP v Mimoni. Přesně na hodinu a den jsem za 19 roků 14.9.1969 přistupoval k oltáři ve Zlámance u Kroměříže (byla to moje druhá primice). Kdybych v životě neprožil nic jiného než tento projev Boží lásky, myslím, že by to stačilo. Na primičním oznámení jsem měl tento text: „Budu Ti zpívat, Pane, a jméno Tvé chválit, pokud budu.“ Na obrázcích pak bylo napsáno: „Ne, Pane, nám, ne nám, jen jménu svému a vlasti naší drahé, dej slávu a čest.“ V duchu tohoto programu jsem začínal svou pastorační činnost a dodnes se snažím tento program naplňovat.

Vojáci s lopatou, krumpáčem a sbíječkou – 2. díl

K 60. výročí zrušení posledních pomocných technických praporů vyšel v čísle 4/2014 čtvrtletníku Historie a vojenství obsáhlý materiál historika Jiřího Bílka, který minulost těchto vojenských pracovních jednotek z 50. let minulého století podrobně mapoval. Přinášíme vám nyní druhou část daného textu.

Složení jednotek

Pomocné technické prapory představovaly od svého vzniku velmi specifické jednotky jak svým složením, tak velitelským sborem. Většinu příslušníků představovali muži s klasifikací E (v základní službě i na výjimečném cvičení), druhou nejpočetnější skupinou byli vojáci klasifikací Cj a Cd, třetí Romové, Němci a Maďaři spolu s negramotnými, nemálo vojáků bylo trestáno v civilním životě za majetkovou a násilnou trestnou činnost; většina měla zdravotní klasifikaci A či B, stejně jako ti vojáci základní služby, kteří zastávali funkce nejnižších velitelů a instruktorů. V těžkých PTP sloužilo také velké množství mladých horníků, kteří sem nastupovali na pětiměsíční náhradní službu. V průběhu doby se poměr mezi „éčkaři“ a ostatními měnil ve prospěch mužů s klasifikací A, B, Cj a Cd i přesto, že tzv. kulacké PTP byly vytvářeny téměř výhradně z „politicky nespolehlivých“ záložníků povolaných na výjimečné vojenské cvičení.
Lze předpokládat, že „promíchávání“ vojáků jednotlivých klasifikací v PTP (a později i TP) bylo záměrné, aby se narušila vnitřní soudržnost jednotek i kolektivů a vytvořily se předpoklady pro vnitřní konflikty, donášení apod. Do značné míry homogenní zůstávaly jen tzv. kněžské (farářské) roty – obvykle 5. a 6. v praporu, kam kromě řemeslníků ve funkcích instruktorů nebyli ostatní vojáci zařazováni, aby se nedostali pod vliv „zarytých reakcionářů“ a „vatikánských agentů“, z části lze homogennost zjistit také u tzv. kulackých praporů, resp. některých jejich rot.
Specifické bylo také věkové složení vojáků v PTP. První prapory zřízené v roce 1950 a na jaře 1951 byly naplněny branci ve věku mezi 20 a 22 lety, ale sloužily v nich i starší muži – šlo o ty, jimž byl zrušen odklad vojenské služby, tj. především kněze a řeholníky, jejich počet však nebyl velký. V jednotkách vytvářených od podzimu 1951 vládla mnohem větší pestrost: byly naplňovány jak branci ve věku 20 let, tak i muži povolanými na výjimečné vojenské cvičení ve věku do 60 let. Mnozí z „dříve narozených“ trpěli nemocemi a jinými neduhy, stejně jako vojáci klasifikací Cj a Cd, které se v důsledku nedostatečné lékařské péče zhoršovaly. V mnoha případech se v jednotce setkali otec se synem či syny. Také rozdílné věkové složení zavdávalo důvody k řadě nedorozumění a sporů, protože starší či nemocní vojáci nebyli schopni odvádět takové výkony jako mladí chlapci a ti někdy museli v zájmu překročení norem a plánu pracovat z části i za ně.
Velmi zajímavé bylo sociální složení PTP. Podle původních záměrů byly určeny především pro bývalé továrníky, vesnické boháče, rentiéry a další příslušníky „vykořisťovatelských tříd“ a „nepřátele lidově demokratického režimu“, ale skutečnost byla zcela jiná. Ukázala to velká prověrka všech „éčkařů“ v říjnu 1953, která předcházela přeměně části PTP na TP. Prováděly jí zvláštní útvarové komise, které prověřily včetně osobního rozhovoru celkem 13 682 vojáků klasifikace E, kteří v té době sloužili v PTP. Podle sociálního původu bylo 8 252 „éčkařů“ z dělnických a malorolnických rodin, 3 430 z tzv. drobné buržoasie (řemeslníci, úředníci, malí živnostníci), z „vykořisťovatelských vrstev“ jen 2 000. Převedeno na procenta – „politicky nespolehliví“ vojáci pocházeli z více než 86 procent z pracujících vrstev, tzv. kulaci a příslušníci buržoasie představovali jen necelých 14 procent. Bylo to jistě velmi překvapivé zjištění, tím spíše, že také mezi 7 412 „éčkaři“, kteří se podle komisí dostali do PTP „právem“, tvořili lidé z pracujících vrstev téměř 80 procent. V kategorii „neprávem zařazení nebo nejasní“ bylo 6 270 osob, z nichž opět více než 70 procent představovali muži z „vykořisťovaných tříd.“ Z výše uvedených čísel vyplývá, že lidé dělnického a malorolnického původu, kteří měli být podle dobových tezí základem a oporou komunistického režimu, tvořili nejen většinu vojáků PTP, ale dokonce i těch, které komise na podzim 1953 označily za „oprávněně zařazené“. Mimosoudní perzekuce, jimiž zařazení do PTP z politických důvodů bylo, tak zasáhly především ty, kteří měli být izolací „protistátních živlů“ ve zvláštních jednotkách chráněni před jejich „nekalými rejdy“.

„Čo bolo, to bolo, terazky som majorom…“
Major Haluška a další důstojníci z Černých baronů byli na rozdíl od vylíčení života v pracovní jednotce vystiženi poměrně dobře. Celkově nízká odborná i morální úroveň velitelského sboru, který procházel politickými čistkami a byl urychleně doplňován „novými kádry“, se projevila u PTP i TP více než výrazně.
K jednotkám vytvořeným na podzim 1950 poslalo ženijní vojsko i další druhy vojsk nejméně schopné a nejvíce problémové důstojníky, jichž se chtělo zbavit. Nemálo důstojníků bylo k PTP přeloženo z trestu (za opilství či zpronevěru), poměrně početně byli zastoupeni příslušníci Obranného zpravodajství, kteří se dopustili nějakého prohřešku nebo měli sledovat ostatní důstojníky, větší byl také počet bývalých „vládních vojáků“, pro něž „odpovědná služba“ u „nepřátel lidově demokratického režimu“ měla být potvrzením jejich poměru k nové společnosti i armádě. Většina důstojníků měla velmi malé velitelské zkušenosti, neuměla řídit vojenské ani pracovní kolektivy a věřila tomu, co jim bylo vtloukáno do hlavy při krátkém ideologickém „zaškolení“ – že jejich podřízení jsou velmi nebezpeční a že k nim musí být tvrdí a nekompromisní. Dobře věděli, že případné stížnosti vojáků nebude nikdo řešit.
Jejich starostí bylo především to, aby podřízení plnili nebo ještě lépe překračovali plán a normy a aby nedocházelo k mimořádným událostem. Za plnění pracovních úkolů byli velitelé hodnoceni a odměňováni, což u velké části vedlo k fyzickému přetěžování vojáků, kteří mnohdy pracovali i 12–16 hodin denně včetně sobot a nedělí. Mnozí důstojníci navázali velmi blízký vztah s vedením podniků, u nichž byla jejich jednotka nasazena a v nemálo případech nechali při rozdělování práce (ale i dovolených a odměn) rozhodující slovo mistrům a ředitelům.
Na jedné straně byli velitelé, kteří se pro vojáky stali opravdovým postrachem a noční můrou svým hulvátstvím i snahou „protistátní živly“ co nejvíce ponížit a zdeptat – někteří z přesvědčení a snad i vrozeného sadismu, jiní jen proto, že měli strach či chtěli mít klid (v tomto případě to ale obvykle podřízení poznali a postupně se vztahy zlepšily) – na druhé straně se však našli i důstojníci, kteří se snažili vojákům jejich osud alespoň trochu ulehčit. Mnozí na to sami doplatili. Další velitelé se měnili tím, jak poznávali, kým jsou jejich podřízení skutečně. Současně je ale třeba uvést, že mnoho „éčkařů“ své nadřízené intelektuálně převyšovalo a mnohdy toho dokázali využít k jejich oklamání či zesměšnění, což se obvykle obrátilo proti nim.
Patrně ještě horší vztah k vojákům a „éčkařům“ zvlášť měli poddůstojníci z povolání i ti v základní službě. Většina poddůstojníků z povolání se ještě nesmířila s tím, že při rušení rotmistrovského sboru byla zařazena mezi ty, jejichž kvality nestačily na zisk důstojnické hodnosti, chápala to jako degradaci. A když ještě byla poslána k PTP, viděla v tom jen další ponížení. Právě poddůstojník z povolání přicházel do styku s vojáky nejčastěji, byl dokonce ubytován v kasárnách, stravoval se s mužstvem. Na rozdíl od důstojníků pocítil sám na vlastní kůži různá provizoria při ubytování, hygieně či stravě, musel vycházet se zaměstnavatelem, který by nejraději vojáky udřel bez ohledu na bezpečnostní i další předpisy, čelil tlaku nadřízených, aby jednotka plnila úkoly a neměla kázeňské problémy, cítil i tlak vojáků, kteří se ho snažili přimět k různým zlepšením. Věděl, že nikde jinde nemůže být služba horší, a svou frustraci si vybíjel na podřízených, kteří se nemohli nijak bránit. Samozřejmě, ne všichni poddůstojníci z povolání byli takoví, ale těch slušnějších bylo vždy podstatně méně.
Přímé velení pracovním skupinám zajišťovali poddůstojníci základní služby, kteří často plnili i funkce instruktorů. Pro PTP byli od počátku vybíráni ti, kteří měli tzv. správný třídní původ a prošli ideologickým školením, aby věděli, že musí s „agenty imperialismu“ zacházet tvrdě a zachovávat přitom i revoluční bdělost. Většina patřila mezi ty, jichž se u bojových útvarů rádi zbavili, a nepsanou zásadou bylo, že k jednotce složené z Čechů se dával jako nejnižší velitel či instruktor Slovák a naopak. Tito mladí chlapci měli většinou problémy sami se sebou a v „pétépácích“ viděli opravdu velmi nebezpečné nepřátele, a proto s nimi jednali velmi tvrdě a často i krutě. V červnu 1951 byly pro přípravu nejnižších velitelů vytvořeny dvě poddůstojnické školy PTP v Mostě (pro lehké) a Ostravě (pro těžké prapory), jimiž prošlo do roku 1954 více než 700 vybraných dělnicko-rolnických kádrů.
Zvláštní postavení měli političtí pracovníci u jednotek, především ZVP praporů. Většinou šlo o důstojníky v nižších hodnostech poručík a nadporučík, u rot působili pomocníci ZVP, jimiž byli poddůstojníci z povolání i v základní službě. Většinou opět šlo o ty vojáky z povolání, které u původních útvarů mohli nejsnáze postrádat, obvykle mladé, bez větších zkušeností, ideologicky zpracované. Mnozí své zařazení v PTP (či TP) považovali za trest, jiní si mysleli, že právě u „nepřátel socialismu“ mohou prokázat svou oddanost novému režimu a zahájit kariérní vzestup. Přiznejme, že opravdu neměli snadnou úlohu: na jedné straně „politicky nespolehliví“, mezi nimiž byli vysokoškolští studenti i další vzdělaní lidé, jimž mentorovali naučené poučky, kterým mnohdy ani sami nerozuměli, na druhé straně velitelé požadující výsledky politické práce, především tzv. převýchovy.
„Politruci“ si museli většinou autoritu vynucovat, nezřídka šikanováním a zbytečnou tvrdostí, současně ale byli hodnoceni nejen podle politické práce, ale také podle zájmových, kulturních a sportovních aktivit, které vojáci provozovali v různých kroužcích, souborech a mužstvech. Často i obyčejná návštěva kina nebo divadla či zkouška kapely narazily na odpor velitele, který vyžadoval, aby vojáci překračovali plán a normy a udržovali kázeň. Vše ostatní považoval za zbytečné a škodlivé. Bylo paradoxem, že právě „politruci“ byli mnohdy jedinými, kdo pro vojáky byl ochoten něco udělat a dopřát jim alespoň chvíli osobní svobody na výletě, při kulturním vystoupení pro veřejnost nebo při sportovním utkání.

Voják má pracovat, cvičit a spát
Průběh vojenské služby u PTP byl v rozporu se základními řády platnými v čs. armádě, protože nešlo o přípravu k obraně vlasti, ale o formu nucené práce, a „politicky nespolehliví“ byli zbaveni řady základních práv. Až do poloviny roku 1952 byly všechny otázky vzniku, naplňování, výstavby, vnitřního života i pracovního nasazení těchto jednotek (ale i TP) určovány pouze velitelskými rozkazy a rozhodnutími, obvykle jen tehdy, když nastala akutní potřeba vyřešit nějaký problém.
Dne 18. srpna 1952 schválil ministr národní obrany Statut vojenských pracovních jednotek, který sice jako první dokument komplexně upravoval práva a povinnosti vojáků, denní řád, zásady pracovního nasazení, odměňování apod., ale neměl charakter služebního řádu ani předpisu a byl určen výhradně pro potřeby vojenských pracovních jednotek. V některých směrech byl nepochybně pro vojáky prospěšný, protože alespoň částečně omezil svévoli velitelů i zaměstnavatelů, současně ale „zakonzervoval“ v některých oblastech panující bezpráví – šlo např. o vázání základních náležitostí vojáků včetně vyplácení služného a mezd na splnění určitých podmínek či strhávání části mzdy ve prospěch vojenské správy, navíc ony podmínky stanovil rozdílně pro různé klasifikace a dokonce i jednotky. Obecně lze říci, že tato kritéria byla pro vojáky klasifikací A, B, Cj a Cd a technické prapory mnohem mírnější než pro „éčkaře“ a PTP.
Popsat službu u pomocných technických praporů lze jen obtížně, protože se někdy i dost výrazně lišila nejen v jednotlivých praporech, ale i rotách, četách, družstvech či pracovních kolektivech. Jiné byly denní řád, stravování, lékařská péče, hygiena i možnosti využití volného času u vojáků ubytovaných v kasárnách a jiné u těch, kteří byli ubytováni v podnikových ubytovnách či táborech na Ostravsku, ve velké míře záleželo také na velitelích, co dokázali pro své podřízené získat od zaměstnavatelů i nadřízených. Přesto se pokusme alespoň o postižení toho, co bylo všem PTP společné.
Už při příchodu k jednotce čekaly vojáky nadávky a ponižování: dozvěděli se, že jsou „lůza, dobytek, synkové vesnických zbohatlíků, nepřátelé pracujícího lidu, Hitlerovy semínka, americké mozky žeroucí ruskej chleba“ a že se konečně „naučí makat a stanou se z nich slušný lidi“. Křik, nadávky a ponižování byly časté po celou dobu jejich služby. Nováčci byli po nástupu ostříháni, často „podle sovětského vzoru“ dohola, vyfasovali výstroj a byla jim určena ubikace.
Hned druhý den začal tzv. přijímač, který u bojových útvarů trval tři až čtyři týdny, u PTP se počítal na dny a omezil se jen na pořadový výcvik, politické školení a seznámení s denním řádem, požadavky na kázeň, zásadami zdvořilosti mezi vojáky apod. Nezřídka už po dvou dnech nastupovali „pétépáci“ na pracoviště a v přijímači pokračovali po zaměstnání. Končil přísahou bez účasti veřejnosti i rodinných příslušníků, v některých případech došlo k přísaze hned při nástupu k jednotce. Vojáci na výjimečném cvičení dostali jen krátký základní zácvik a byli odesláni na pracoviště.
Denní řád platil jen pro ty vojáky, kteří zůstali v kasárnách při velitelství praporu, v ostatních případech se řídil podle pracovní doby i počtu směn. Hlavním a v podstatě také jediným úkolem PTP byla pracovní činnost, jíž se muselo podřídit vše ostatní, od budíčku přes výdej stravy, výcvik a volný čas až po večerku. Na směny se pracovalo nejen u důlních, ale také u mnohých lehkých praporů, a tak zatímco třetina jednotky spala, druhá odpočívala a třetí pracovala. V těchto případech žádný denní řád neexistoval, protože jednotka vstávala, snídala, pracovala i večeřela ve třech různých režimech. Tam, kde se nedělalo na směny, byl budíček posunut, aby vojáci mohli včas dorazit na pracoviště, kam jim byl obvykle dovážen i oběd (pokud se nestravovali v závodní kuchyni). Po nejméně osmihodinové, ale zpravidla delší směně následoval – pokud na něj zbyl čas – ubíjející pořadový výcvik, politické školení či jiná organizovaná činnost, po večeři organizované osobní volno, vyhlášení denního rozkazu a večerka. Vycházky či dovolenky byly spíše výjimkou a formou odměny, jejich počet byl vázán na plnění norem nebo plánu i bojovou pohotovost.
V prvních měsících existence PTP především u lehkých praporů vyhlašovali velitelé (někdy v opilosti) v noci bojový poplach, obvykle jen s nástupem v „plné polní“, nezřídka však i s pochodem v délce až 30 km. Šlo o formu šikany a dalšího trestu pro „politicky nespolehlivé“, jíž si důstojníci i poddůstojníci z povolání léčili své mindráky nebo chtěli upozornit na svou „zásadovost“ v zacházení s „imperialistickými agenty“. Protože ale nevyspalý a unavený voják nebyl schopný na pracovišti podávat potřebný výkon, noční poplachy u většiny jednotek brzy skončily a byly spíše výjimečné jako forma kolektivního trestu. Ze stejného důvodu byl omezován také pořadový výcvik, který se také změnil spíš jen ve formu šikany a trestu.
Politická výchova byla prováděna nejméně třikrát týdně a odpovídala většinou velmi nízké úrovni politických pracovníků. Obvykle šlo o papouškování různých pouček a hesel, četly se také materiály vydávané centrálně pro armádu. Vše bylo formální, skutečná diskuse se nepřipouštěla a ideologické působení na vojáky se zcela míjelo účinkem – naopak „politicky nespolehlivé“ jen utvrzovalo v tom, že pravda je na jejich straně.
Pokud jde o ubytování, zůstávalo po celou dobu až na nepočetné výjimky velmi špatné a neodpovídalo požadavkům základních řádů, šlo by ho označit dokonce za další formu trestu nebo šikanování. „Pétépáci“ si vyzkoušeli snad vše – od stanů a různých dřevěných provizorií, přes protiletecké kryty, sklepy, zdevastované domy v pohraničí, prázdné hotely, zámky, staré pevnosti a kláštery, stodoly a konírny až po kasárna, nové bytovky či bývalá hornická učiliště. Řadu objektů nebylo možné vytápět nebo kamna nedokázala místnost prohřát, topivo si museli vojáci obstarat zpravidla sami a při večerce musela být kamna vyhaslá. Pro „pétépáky“ pracující ve stavebnictví a dolech či u podniků zajišťovali ubytování jejich zaměstnavatelé, kteří obvykle ubytovali v relativně slušných podmínkách vojáky z povolání, kteří za to i další výhody byli ochotni přimhouřit nad realitou u svých podřízených obě oči.

Uniformy, jídlo a zdravotní péče
Jako výstroj dostávali příslušníci PTP i TP to, co bylo vyřazováno z výstroje bojových a týlových jednotek. Nejčastěji šlo o tzv. trofejní výstroj a oblečení „pétépáků“ se často skládalo z oděvních součástek čs. předmnichovské, německé, sovětské, britské, italské i americké armády. I v jedné četě nebo družstvu byli mnohdy vojáci vystrojeni značně rozdílně a rozhodně nevypadali jako vojenská jednotka, mnozí dostali jen teplákovou soupravu. Vycházkové uniformy v nedostatečném počtu byly uloženy u staršiny nebo velitele, který je vojákům zapůjčoval. Pracovní oblečení zpravidla dodával zaměstnavatel, ale i on většinou poskytl to, co už nikdo jiný nosit nechtěl. Projevoval se velký nedostatek obuvi, stálé problémy byly s praním prádla, protože v ubytovnách netekla teplá voda, opravy si museli vojáci provádět sami. Výstrojní situace se opět dost lišila i v rámci praporu nebo roty, rozdíly byly také mezi pracovišti.
Totéž lze říci také o stravování. Pro PTP platila stravní norma CH neboli zvýšená (měli na ni nárok také příslušníci tankového, ženijního a výsadkového vojska a jednotky při pobytu ve VVT) s přídavkem. Bylo zajišťováno buď péčí vojenské správy, nebo podnikem, kde vojáci pracovali. Většinou velmi dobře na tom byly těžké PTP, které se stravovaly v závodních kuchyních dolů a vojáci v kasárnách, jimž stravu připravovali vojenští kuchaři, naopak špatné nebo ještě horší bylo stravování ve VVT či při pracích v lese, kam se strava obvykle dovážela od nejbližšího útvaru (a byla studená či v zimě zmrzlá) a u malých a menších skupin na stavbách.
Značně rozdílná byla také kultura stravování – někde se jedlo v jídelnách, jinde z ešusů (které mnohdy nebylo kde umýt) na kládách, hromadě prken či cihel apod. Opět hodně záleželo na velitelích, jak se o své podřízené dokázali postarat. Dokonce i při stravování se objevovala šikana – když se jednotka nebo skupina zdržela na pracovišti, protože nedokázala splnit normu nebo plán a přišla pozdě na oběd nebo večeři, nebylo často vojákům za trest jídlo vydáno. Je však možné říci, že právě stravování se u PTP nejméně lišilo od poměrů v celé armádě a i v něm se projevily preference armády a vojenské výstavby a snahy Čepičkova vedení MNO zlepšit materiální i další zabezpečení vojáků.
Na nízké úrovni byla lékařská a zdravotnická péče, podmínky se však jako v jiných případech výrazně lišily podle jednotek i místa pracovní činnosti. Armáda jako celek měla nedostatek vojenských lékařů, a protože PTP i TP byly ve všem až na posledním místě, projevovalo se to u nich nejvíce. V roce 1952 byli z 20 hlavních lékařů praporů jen tři důstojníci-vojenští lékaři (jeden byl navíc k PTP přeložen z trestu) a funkce většinou vykonávali lékaři v základní službě nebo dokonce ze studií vyloučení medici. V podstatě jediným zařízením byly ošetřovny u velitelství praporů, složitější případy byly odesílány do vojenských nemocnic či ještě častěji do nejbližších civilních zdravotnických zařízení, která zajišťovala také většinu běžné lékařské péče pro vojáky nasazené mimo posádku, jichž byla naprostá většina. U dolů a stavebních podniků bylo využíváno jejich lékařů.
Protože v dolech i na stavbách docházelo poměrně často k úrazům, špatné ubytovací a stravovací podmínky spolu s nedostatečnou hygienou měly za následek další zdravotní problémy včetně epidemií, byla nedostatečná lékařská a zdravotnická péče jedním z rozhodujících faktorů vedoucích k tomu, že mnoho „pétépáků“ i „tépáků“ si následky svých zranění nebo nemocí odnášelo do civilního života, často doživotně. Žádného odškodnění se jim nedostalo.
Nelze podezřívat vojenské i civilní lékaře, že by k vojákům pracovních jednotek nepřistupovali v duchu Hippokratovy přísahy, ale jejich možnosti byly omezené. Ti vojenští se potýkali s nedostatkem léků i zdravotnického materiálu, vojenští i civilní pak s tlakem velitelů i zaměstnavatelů, aby nemocných vojáků neschopných práce bylo co nejméně. Někteří velitelé dokonce bránili vojákům vyhledat lékaře či odmítali uznávat různé úlevy pro rekonvalescenty, snažili se také zatajovat lehčí úrazy či svádět vinu na vojáky, aby z toho sami neměli problémy.
Ponižující a zdraví ohrožující byly hygienické poměry. Ubytovací prostory v místech pracovního nasazení byly často zamořeny hmyzem, především štěnicemi, jídelní nádobí nešlo umýt v teplé vodě nebo také vůbec, k mytí byla pouze studená voda, často dovážená, záchody byly mnohdy suché a v nedostatečném počtu, příprava a hlavně výdej stravy probíhaly v nehygienických podmínkách. Opět tomu tak nebylo všude, například vojáci pracující v dolech se mohli po směně osprchovat a také stravovací a další podmínky měli poměrně solidní, ale těch, kteří poznali až „středověké“ poměry, byla většina.

Jiří Bílek

Dojde ke zrušení "pétépáckých" svazů. Většina z jejich členů je už příliš stará.

Svazy sdružující bývalé příslušníky Pomocných technických praporů, známé jako "pétépáci", ukončí svou činnost. Důvodem je vysoký věk jejich členů. O rozpuštění organizace ke konci roku dnes rozhodli delegáti Českého svazu Pomocných technických praporů - Vojenských táborů nucených prací. Ke stejnému kroku se chystají i moravskoslezská organizace i sám Svaz Pomocných technických praporů - Vojenských táborů nucených prací (Svaz PTP).

Svaz PTP byl založen už v květnu 1968, svou činnost ale ukončil po vpádu vojsk Varšavské smlouvy téhož roku. Znovuobnoven byl v únoru 1990. Sdružuje muže, kteří byli v letech 1950 až 1954 jako politicky nespolehliví a režimu nepohodlní zařazeni v rámci československé armády do pomocných technických praporů (PTP). Ve svazu jsou zastoupeny i vdovy po "pétépácích".

Organizace se zaměřovala na upozorňování na komunistické zločiny 50. let. Její členové jezdili mimo jiné na přednášky a v Brandýse nad Labem vybudovali muzeum, které historii PTP připomíná.

Delegáti dnešního sjezdu české pobočky svazu se shodli na tom, že jim už kvůli vysokému věku ubývají síly. Řadě z vedoucích představitelů je blízko 90 let. "Další organizovaná činnost je dost iluzorní. Nedovedu si představit, že bychom se tady ještě za tři roky mohli setkat. Možná jenom kdyby nás přivezli na vozíku," poznamenal předseda Svazu PTP Jan Decker. Vyzval proto delegáty, aby poslechli rozum a ne srdce a činnost svazu ukončili. Věří tomu, že jednotlivé kluby se budou dále scházet a členové se budou i nadále účastnit setkání s veřejností.

Český svaz PTP by měl skončit k letošnímu 31. prosinci. V říjnu pravděpodobně ke stejnému kroku přistoupí v Brně i moravskoslezský svaz PTP a v listopadu pak činnost skončí i Svaz PTP. Příští rok by se ještě členové českého svazu PTP chtěli sejít na tradiční každoroční akci v klášteře svaté Dobrotivé v Zaječově na Berounsku, kde sídlil 52. pomocný technický prapor.

Vedení Českého svazu PTP se podle svého předsedy Jiřího Růžičky dohodlo s Národním muzeem, že převezme expozici v Brandýse nad Labem o historii PTP a komunistických zločinech a bude ji dál provozovat. Společně zřídí nadační účet, na který svaz převede zbylé peníze v řádu statisíců korun. Budou určeny na chod muzea a na přednášky. Zmodernizované muzeum PTP by se mělo v brandýském zámku otevřít ještě během podzimu, řekl Decker ČTK.

Pomocnými technickými prapory prošly desítky tisíc lidí. Končili v nich vysokoškolští studenti, kteří nesouhlasili s komunismem, i jejich profesoři, zemědělci, kteří nechtěli vstupovat do družstev, či příslušníci šlechty. Fyzická práce v tvrdých podmínkách navíc s vojenským výcvikem, ideologickým působením a různými formami ponižování měla tyto lidi zdeptat a "převychovat" v duchu potřeb komunistického režimu.

Podle Růžičky "pétépáky" využívali i představitelé komunistické moci pro své soukromé účely. Například ministr obrany Alexej Čepička si tak nechal postavit vilu v Dobřichově. Pracovali na 621 pracovištích včetně 50 hlubinných dolů, poznamenal Růžička.

"Tehdejším vládcům totalitního systému po vzoru Sovětského svazu se nás nepodařilo zlomit na duchu a na těle těžkou prací a politickou převýchovou, i když před Stalinovou smrtí nám hrozil transport do gulagů bez možností návratu," řekl místopředseda moravskoslezského svazu PTP František Možný. Nyní Svaz PTP sdružuje asi 3000 "pétépáků" a asi 1000 vdov po nich. Podle Možného ještě na počátku 90. let měl 16.000 členů.

Sjezd moravskoslezského svazu "pétépáků" proběhl na Univerzitě obrany

Ve čtvrtek 26. listopadu 2009 proběhl na Klubu Univerzity obrany VII. sjezd moravskoslezského svazu Vojenských táborů nucených prací – Pomocných technických praporů (MSS VTNP – PTP). Jednání bylo přítomno celkem 87 účastníků z celkového počtu přibližně 110 členů zemské organizace PTP a 5 hostů.

Na úvod jednání sjezdu, které moderoval člen výboru MSS Jan Bednář z Uherského Hradiště, zazněla státní hymna ČR a po ní „Píseň pétépáků“. Poté delegáti uctili minutou ticha památku zemřelých členů. Pracovní část jednání zahájil předseda zemského výboru MSS VTNP – PTP JUDr. Bohumír Dufek. Ve „Zprávě o činnosti“, kterou JUDr. Dufek přednesl, byl zhodnocen vývoj zemské organizace VTNP – PTP v uplynulých třech letech od konání předchozího VI. sjezdu. Předseda MSS VTNP – PTP mj. ocenil vynikající úroveň spolupráce organizací PTP s řadou vojenských útvarů a zařízení i s orgány místní správy a samosprávy. Na jednom z předních míst byla přitom jmenována Univerzita obrany a Základna neopravovaného materiálu v Brně.

Vystoupení předsedy zemského výboru MSS VTNP–PTP JUDr. Bohumíra Dufka Účastníci VII. sjezdu moravskoslezského svazu VTNP-PTP Projev zástupce rektora Univerzity obrany plukovníka gšt. Josefa Trojana

JUDr. Dufek a po něm i místopředseda výboru Ing. František Možný ve svých vystoupeních vzpomenuli útrapy a obtíže, s nimiž se členové PTP potýkali zejména v 50. letech minulého století, kdy je tehdejší režim zařadil do kategorie druhořadých občanů. Jako takoví pak byli nuceni sloužit v pomocných technických praporech beze zbraně a s krumpáčem a lopatou v ruce. Pro většinu příslušníků PTP a členů jejich rodin neskončila doba ponižování a ústrků ani v pozdějších letech.

Součástí sjezdového jednání byla i volba komisí a orgánů pro řízení jak vlastního průběhu sjezdu, tak i pro usměrňování celkové činnosti zemské organizace po dobu příštích tří let.

Součástí sjezdového jednání byla i volba komisí a orgánů zemské organizace

V další části zazněly zdravice hostů. Zástupce rektora Univerzity obrany plukovník gšt. Josef Trojan ve svém projevu mj. řekl, že je pro něj ctí setkat se s občany, kteří osvědčili osobní statečnost a věrnost ideálům svobody a demokracie v období, kdy se většina obyvatel s postupnou likvidací demokratických hodnot po roce 1948 fakticky smířila nebo proti ní výrazně neprotestovala.

Místopředseda ústřední rady partnerské tělovýchovné organizace OREL Bořivoj Kostelka ve své zdravici připomněl blízkost mravních zásad a podobnost životních osudů příslušníků PTP a členů organizace OREL v letech minulého režimu. Delegáti sjezdu se zájmem vyslechli i vystoupení předsedy české zemské organizace VTNP – PTP Jiřího Růžičky, který charakterizoval proces přirozeného stárnutí a úmrtí jako největší problém dotýkající se samotné existence svazu jak v Čechách, tak i na Moravě a ve Slezsku.

Po přednesení zdravic a seznámení delegátů s výsledky hospodaření a se zprávou kontrolní a revizní komise následovala diskuse. V ní si delegáti ze všech okresů na teritoriu Moravy a Slezska vyměnili názory na vnitrosvazové otázky a na zaměření výchovného a osvětového působení především mezi mladou generací.

Autor: Miloš Dyčka

Setkání duchovních a bývalých členů PTP ve Žďáru nad Sázavou

6. 10. 2005

Každoroční ekumenické setkání duchovních a členů Pomocných technických praporů (PTP) a Vojenských táborů nucených prací (VTNP) se uskuteční ve čtvrtek 6.10. od 9.00 hodin v konventním kostele Nanebevzetí Panny Marie ve Žďáru nad Sázavou.

Žďár nad Sázavou: Akci pořádá územní organizace Českomoravského svazu PTP-VTNP Žďár, Římskokatolická farnost Žďár - Klášter a město Žďár nad Sázavou. Setkání se již tradičně účastní desítky bývalých "pétépáků" a jejich rodinných příslušníků nejen ze Žďáru a okolí, ale i z dalších koutů kraje Vysočina.

Setkání bude zahájeno slavnostní mší, po níž je na programu neformální posezení u kávy a čaje v křížové chodbě fary. Účast na akci přislíbil také místopředseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (PSP ČR) Jan Kasal, který předá na návrh ždárské organizace dvěma bývalým členům PTP Miroslavu Řehulkovi a Františkovi Čermákovi pamětní medaili T. G. Masaryka, jejímž autorem je Milan Knobloch. Medaile TGM uděluje oběma jmenovaným PSP ČR za jejich osobní statečnost, kterou prokázali v době vlády komunistického režimu.

Pomocný technický prapor (PTP) bylo označení pro vojenské jednotky, které se zabývaly převážně těžkými stavebními a důlními pracemi. Jejich členové byli komunistickým režimem označováni za tzv. politicky nespolehlivé. Pro mnohé z nich trvala vojenská služba více než 3 roky. Od 5.9.1950 byli do tzv. lehkých PTP zařazeni duchovní, řeholníci a seminaristé, kteří měli být politickým školením a manuální prací "převychováni". Během 50. let pak byli posíláni k vykonávání důlních prací ve VTNP.

Mgr. Tomáš Zdechovský

Vojáci druhé kategorie
aneb Neříkejte jim černí baroni

Jiří Bílek

Anotace:
V říjnu 2010 uplyne šedesát let od založení pomocných technických praporů neboli PTP v československé armádě. Tito „černí baroni“ jsou veřejnosti známí zejména z knih M. Švandrlíka, ale skutečná povaha jejich vojenské služby nemohla být tomu humoristickému obrazu vzdálenější. Vojáci druhé kategorie zprostředkovávají nejen poznání, kdo „pétépáci“ doopravdy byli, ale i dobu, v níž prožívali své těžké a dodnes téměř neznámé životní příběhy.
Pétépáci byli v podstatě kárnými vojenskými jednotkami pro politicky „nespolehlivé“ muže, kteří měli být v průběhu vojenského cvičení izolováni a potrestáni těžkou fyzickou prací, která je spolu s ideologickým působením a různými formami ponižování měla „převychovat“ v duchu potřeb komunistického režimu. Cenné i otřesné vzpomínky bývalých pétépáků doprovází řada dobových dokumentů, většinou dosud nepublikovaných fotografií z osobních archivů, dokumenty vojenské správy, vojenské knížky či autentické kresby z dob vojenské služby. Součástí publikace je i přehled a stručná historie všech PTP v historii československé armády.

Setkání rychnovské pobočky klubu příslušníků pomocných technických praporů a vojenských táborů nucených prací se zúčastnili v Častolovicích 28. května "pétépáci" a vdovy po nich.

Hosty byli Pavel Krátký a Jiří Charvát z pardubického okresního klubu PTP a Jiří Krčmář, předseda rychnovské okresní pobočky Konfederace politických vězňů ČR.
Okresní klub PTP, jehož předsedou je Josef Smetana z Borohrádku, sdružoval v roce 1990 (v době založení) 126 členů, jich má nyní 35 plus 4 vdovy po nich. Připomeňme, že pod názvem Svědectví o PTP okresu Rychnov nad Kněžnou roku 1996 vyšla 349stránková publikace nákladem 1000 kusů. Starším generacím oživuje to, co znala, a mladým podává svědectví o době, kterou nezažili. Po ediční stránce zvolil autor tehdejší ředitel rychnovského okresního archivu Josef Juza šťastné řešení publikováním individuálních vzpomínek. Velmi cenné jsou rejstříky a zejména Předmluva, Stručné slovo o táborech nucených prací a Vznik a vývoj PTP. V posledně jmenované kapitolce je mj. citace šokujícího textu : "Příslušníci PTP byli určeni po pětileté službě v armádě k transportu do sovětských likvidačních táborů. Že k tomu nedošlo, bylo následkem náhlého odchodu Stalina a Gottwalda. Příslušné rozkazy jsou uloženy v archívních trezorech KSSS a byly zveřejněny až po nástupu Gorbačova" (str. 46). V publikaci jsou zpracovány osudy 126 příslušníků PTP z rychnovského okresu, z nichž nejvíc bylo syny soukromých zemědělců - 55, dělníky - 25, syny podnikatelů - 13, studenty - 9, podnikateli - 6, kněžími římskokatolické církve - 6 atd. Pétépákem z Rychnovska byl i Kryštof Kolowrat. Svědectví o něm podal před časem švagr Jiřího Šlitra pétépák Ferdinand Mroženský (žijící v Jablonci nad Nisou), vězněný komunistickým režimem 6 měsíců v trutnovské věznici. V ní zažil roku 1949, jak Kryštofa Kolowrata hodili estébáci zmláceného a zkrváceného s rozbitými chodily o půlnoci do jeho cely. Na závěr citujme z oné knihy slova velitelů PTP z let 1950 – 1954: Vašimi hlavami vydláždím hořovické náměstí. Těch borovic kolem tábora je pro Vás dost. (Štábní kapitán Bedřich Ťoupalík, VTNP Svatá Dobrotivá, útvar 52 PTP), Nechám kasárna obehnat ostnatým drátem, ať si Svobodná Evropa hlásí, že je v Stochově koncentrák. (Npor. Šubrt, Stochov), Můžete být rádi, že můžete dýchat socialistický vzduch. Když se nebudete ukázněně chovat, tak vás pověsíme na stromy kolem kasáren. ( Npor. Jan Sebera, 55. PTP Ostrava- Stará Kamčatka), Čo chcete hovoriť, eště deti vašich detí budú mať klasifikáciu E! (Velitel PTP na dole Pokrok)

2.6.2014

Před 55 lety vznikly pomocné technické prapory

13-09-2005 - Martina Lustigová

Česko si připomnělo 55. výročí vzniku pomocných technických praporů. Ty byly zřízeny na podzim roku 1950 jako zvláštní armádní jednotky pro lidi, kterým režim nevěřil. Do dubna 1954, kdy byly zrušeny a nahrazeny technickými jednotkami, jimi prošlo přes 50 tisíc lidí. S některými z nich si povídala Martina Lustigová.

Příslušníci pomocných technických praporů (PTP Tzv. pétépáci byli nasazeni hlavně na těžbu uhlí - například na Ostravsku zajišťovali až třetinu těžby. Služba u důlních praporů patřila k těm nejtěžším - pétépáci se tam dostávali bez výcviku, časté byly těžké úrazy, mnohdy smrtelné. Vedle toho pétépáci pracovali na řadě vojenských staveb, ať už šlo o kasárna, letiště nebo muniční sklady. Pro civilní obyvatelstvo vybudovali například plzeňskou nemocnici, Ústřední vojenskou nemocnici v Praze, pracovali na bytové výstavbě, stavěli trať Havlíčkův Brod - Brno, atd. A jak mi potvrdili pamětníci, byla to práce velmi těžká. Slovo má Josef Vodička, který popisuje, kde všude byl: "Na stavbách a v dolech. Na Máji, v Karviné. Stavěli jsme letiště v Bechyni. V těch dolech to bylo tvrdé."
Mnohý z mladých mužů se do PTP dostal jenom kvůli svému původu - stačilo, aby byl synem živnostníka nebo kulaka. Mezi těmi, kdo pomocnými technickými prapory prošli, je i synovec generála Heliodora Píky František: "Nastoupil jsem na Kladně na šachtu. Když jsme přijeli, ubytovali nás přímo na šachtě. Druhý den jsme měli cvičení a vyfárali lidi - byli to mladí kluci a měli bílou hlavu. Ještě jsme nefárali a už takové smutné události." František Píka se k PTP dostal jen proto, že jeho strýc byl komunistickým režimem odsouzen. Stejně jako František Píka byl mezi pétépáky zařazen i jeho starší bratr.
Pro mnohé, kteří pomocnými technickými prapory prošli, bylo nejhorší, že nevěděli, kdy se dostanou domů. O tom více Vladislav Souček: "150 dní před koncem jsme si koupili krejčovský metr a stříhali jsme. A ustříhali jsme ho celý, měli jsme už jenom poslední číslo a ono nic. Já jsem třeba sloužil s hrabětem Sternbergem. A když jsem viděl, že Sternberg je tam tři a půl roku, to byl děs a hrůza před vámi. Mě skončila dvouletá služba a on tam byl už tři a půl roku. To jsem tušil, že asi taky nepůjdu hned tak domů. Štěstí se na mě usmálo a šel jsem asi po 26 měsících."
Když měl v roce 1952 odejít do civilu první ročník, byla jim vojna prodloužena na neurčito. Někteří sloužili dokonce až do zrušení PTP, tedy dlouhé čtyři roky. Propuštěním ale jejich utrpení neskončilo. Jak upozorňuje historik Jiří Bílek, až do roku 1989 si tito muži nesli punc pétépáků: "Oni se toho už nikdy nezbavili. Tady byla spíš taková morální škoda, že nemohli dostudovat, nemohli dělat povolání, která je bavila. A vlastně pořád se to s nimi táhlo a přenášelo se to dokonce i na jejich rodiny a jejich děti. To jsou škody, které nevyčíslíte."

Pétépáci vzpomínali na fárání v dolech

České Budějovice – Dvě desítky bývalých příslušníků Pomocných technických praporů (PTP) a Vojenských táborů nucených prací (VTNP) z 50. let se sešly ve středu v českobudějovickém hotelu Clarion (bývalý Gomel).
Účastníci setkání PTP v českobudějovickém hotelu Clarion.

Každoročně se setkávají hlavně příslušníci 3. roty III. PTP z Karviné a letos si společně připomínáme i 60 let od zániku PTP," uvedl jednatel českobudějovické pobočky Václav Šulista.

Mezi účastníky byli také předseda Svazu PTP – VTNP Jan Decker a předseda Českého svazu Jiří Růžička, kteří pogratulovali Františku Walischovi z Českobudějovicka k jeho 90. narozeninám. „Když vidím, jaký jsi mladík, určitě náš svaz vydrží déle než do roku 2020, jak někdo předpokládá," usmíval se Jiří Růžička, který ale hned vážně připomněl, že z 60 000 bývalých pétépáků má svaz dnes jen 2659 členů.
„Rukovali jsme počátkem října 1951 a hned nás ostříhali dohola," vzpomínal František Walisch s tím, že je po třech týdnech rozdělili do šesti rot a jejich třetí rota s pátou fáraly na dole Barbora.

Autor: Radek Gális

Pomocné technické prapory

Pomocné technické prapory (PTP) – Vojenské tábory nucených prací (VTNP) byly zřízeny v rámci armády zneužitím branného zákona v roce 1950 po uchvácení moci komunistickou stranou pučem v únoru 1948 pro brance, tj. osoby nastupující povinnou vojenskou službu a později pro ostatní osoby povolané ke službě v armádě ve formě výjimečných vojenských cvičení.

Do útvarů PTP nastupovali občané na základě posudků z místa bydliště, nebo na základě rozhodnutí zvláštní komise v armádě, s označením politické nespolehlivosti, uplatňováním diskriminační politiky založené na komunistické ideologii třídního boje. Byli to muži ve věku od 17 do 60 let, kteří se dopustili trestných činů podle dekretu presidenta republiky, nařízení nebo zákona na ochranu republiky, osoby zařazené do táborů nucených prací (TNP), majitelé továren či podniků s počtem více jak 10 zaměstnanců, vlastníci pozemků nad 20 ha. Velkostatkáři, osoby vlastnící nemovitý majetek s výnosem vyšším než 10 tis. Kč měsíčně (tehdejší měny), osoby, které byly odstraněny po Únoru 1948 z veřejných funkcí a nebo ti, kteří byli dětmi uvedených osob.

Dále to byly osoby, které byly zadrženy při pokusu o ilegální přechod státní hranice nebo které Sbor národní bezpečnosti (SNB) prohlásila za nespolehlivé z jiných důvodů. Další skupinou to byli studenti vyloučení z Vysokých škol, kněží a řeholníci. Též rolníci, kteří odmítli vstoupit do Jednotných zemědělských družstev (JZD) včetně jejich potomků nebo občané, kteří nepředali dobrovolně své živnosti nebo obchody státu nebo výrobnímu nebo spotřebnímu družstvu.

Do roku 1953 bylo zřízeno celkem 18 PTP a těmito útvary prošlo více jak 40 tis. občanů. Teprve k 30. dubnu 1954 pod sílícím mezinárodním tlakem byla zrušena politická klasifikace „E“ pro nespolehlivé osoby a byli propuštěni vojáci nástupního ročníku 1950 a 1951, kteří nastoupili původně dvouletou základní vojenskou službu nebo mimořádné cvičení.

Vojáci zajišťovali práce v lesích, kamenolomech, při stavbě silnic, tunelů, letištních ploch a staveb, ale zejména na stavbách vojenského i civilního sektoru a v hlubinných dolech. Mimo plnění každodenních úkolů na pracovišti, probíhal denně vojenský výcvik a dvakrát týdně politické školení, služby, úklidové práce apod. Vojáci s vyznačením politické nespolehlivosti prošli jen minimálním vojenským výcvikem tzv. pořadovou přípravou a hlavně beze zbraně.

Zřízením PTP došlo k rozporu s mezinárodními dohodami o nucené práci, zejména s úmluvou přijatou Valným shromážděním mezinárodní organizace práce v Ženevě ze dne 10/6 1930 tím, že služba byla nejen nedobrovolná, ale byla založena na vojenské povinnosti ze zákona a překračovala více jak přijatou 60 denní povinnost v kalendářním roce. Z odměn za vykonanou práci vojenská správa strhávala částku za stravu, ubytování, ošacení, otop a dokonce se z jejich mezd vyplácely odměny pro důstojnický a poddůstojnický sbor apod. Teprve ze zbytku mezd, které jim vyplácely závody a podniky pro které pracovali, se jim vyplatila polovina, zatím co druhá byla vázána na vkladní knížky, jejichž hodnota byla v roce 1953 při měnové reformně znehodnocena v poměru 1:50.

Menší počet vojáků sloužících u PTP bylo politicky spolehlivých s vyznačením klasifikace „A“. Byli to zejména horníci z povolání u tzv. „těžkých PTP“ pro práci v dolech, nebo vybrané profese ve stavebnictví u „lehkých PTP“, kteří byli určeni jako instruktoři. Dále to byl technický personál, zdravotní důvody ale i ti, kteří vykonávali funkci politických informátorů. Tito vykonávali, i když omezeně, i základní výcvik se zbraní a po dvou letech povinné základní služby byli propuštěni do civilu spolu s těmi, kteří „dobrovolně“ podepsali v roce 1953 nejméně na tři roky nástup do dolů nebo na pět let na práce ve stavebnictví. Ostatní vojáci byli ponecháni ve službě „na neurčito“ tj. bez stanovení doby délky služby s návazností na §39 branného zákona.

Nasazení vojáků na pracoviště zejména v dolech, bez řádného zaučení, odporovalo předpisům o zajištění bezpečnosti práce a zdraví, což se projevovalo celou dobu služby častými úrazy i s trvalými následky a asi ve 140 případech i smrtí. U značného počtu pétépáků došlo k znatelnému psychickému útlaku, zejména nedostatečným odpočinkem po náročné fyzické práci, protože vojáci na rozdíl od civilních zaměstnanců nastupovali pod různými záminkami a závazky do práce i o nedělích a to v průměru na dvě nedělní směny v měsíci, při čemž soboty byly v tu dobu pracovní.

Rehabilitace za politické pronásledování příslušníků bývalých PTP-VTNP, sloužících v letech 1950 – 1954 byla řešena zákonem č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích ve znění zákona 267/1992 Sb.

Zdroj: Svaz PTP

Klaus:

"Černé barony" pokládali komunisté za hrozbu
12. října 2010, Autor: Martin Hájek

Praha - Příslušníky Pomocných technických praporů (PTP) pokládal komunistický režim v tehdejším Československu za hrozbu a vystavil je proto perzekuci a pronásledování.
Prezident Václav Klaus to vzkázal středečnímu shromáždění Svazu pomocných technických praporů – vojenských táborů nucených prací v Brně

Stuhu PTP - VTNP na zástavu mechanizované brigády připínají Bohumír Dufek a Milan Stav

Ani tvrdá práce nevyhnala z duší pétépáků humor

TÁBOR - „Dnešní mládež naštěstí už neví, co je skutečný strach o život a bída,“ zamýšlí se JUDr. Jiří Matyáš, člen Českého svazu PTP.

„Jsem ročník 1925 a okupaci už jsem jako dospívající člověk vnímal v její plné síle. Studoval jsem na gymnáziu na Klášteráku, našeho ředitele popravili a dva spolužáky odvedli do koncentráku. V roce 1944 jsme předčasně odmaturovali a celý náš ročník musel nastoupit na nucené práce v organizaci Technische Nothilfe. Vyfasovali jsme uniformy po francouzských vojácích a pod velením Němců, převážně příslušníků SA, jsme měli pomoci zachránit Říši. V Praze a Ostravě jsme kopali a betonovali protipožární nádrže. Stanovili nám těžké denní normy, neustále jsme slyšeli jen německé povely a často se stávalo, že nejkrutější dril vytvářeli čeští policajti, kteří většinou zastávali funkce velitelů čet.“

Po válce přišly čtyři roky, kdy si pan Matyáš konečně mohl užívat svobody. Vystudoval práva, oženil se, při studiu si vydělával jako barový klavírista. Netušil, že je nad ním pomalu, ale jistě vynášen ortel, jenž ho opět zavede do tábora nucených prací, tentokrát v režii komunistické strany. „V roce 1950 jsem nastoupil vojenskou službu k pěšákům do Senice. V té době už ale armádní generál Čepička připravoval ‚oddělení zrna od plev‘ mezi vojáky. V prosinci na mě přišel od táborské organizace KSČ posudek a můj velitel mi bokem sdělil, že mě popsali jako osobu politicky nespolehlivou. Tehdy jsem zrovna studoval poddůstojnickou školu. Vyloučili mě, a se mnou několik dalších. Při denním rozkaze nám oznámili, že jsme přeřazeni k 54. rotě pomocného technického praporu do Komárna. Netušili jsme, co to obnáší a překvapilo nás, že musíme odevzdat zbraně. Velitelé nám řekli, že se budeme podílet na technických pracích a my si dokonce mysleli, že si tím polepšíme.“

Když vyčlenění vojáci přijeli v noci do Komárna, pohlédli pravdě do očí. Prapor sídlil v bývalé pevnosti. Stačilo, aby spatřili nocležny, do jejichž přízemních prostor se muselo vejít až 60 lidí, a ihned pochopili, že se jedná o lágr. „Druhý den na nás velitelé začali řvát, že jsme vředem na socialistické společnosti a že jedině tvrdou prací si můžeme vydobýt svoje místo mezi spořádanými lidmi. Dovedli nás na břeh Váhu, kde ležely navrstvené šestimetrové kmeny stromů, každý o hmotnosti asi tří metráků. Celé odpoledne jsme je holýma rukama museli odnášet na stanoviště vzdálené půl kilometru. Tato činnost neměla žádný praktický význam, jen nás měla morálně ničit. Opět jsme slyšeli jenom řev, tentokrát český a slovenský. A to bylo mnohem horší než těžká fyzická práce. Po třech týdnech výcviku nás přidělili k pracovním skupinám v podnicích a organizacích, kde práce byla také fyzicky těžká, ale už smysluplnější. Ponižování však neustávalo.“

I v těžkých podmínkách se ale přihodily veselé události. „V letech 1951-52 jsme v Bratislavě budovali podzemní nemocnici. Založili jsme si malou kapelu a náš velitel, poručík Shuti, na ni byl nesmírně hrdý. Jednou nás pěšáci pozvali, abychom jim zahráli na zábavě. Měli jsme neomezený přísun vína, a když byla zábava v nejlepším, přijeli papaláši z Komárna na kontrolu. Shuti rozhodl, že jim musíme přednést Internacionálu. Prý ví, že nejlíp hrajeme, když jsme opilí. Nikdo jsme tu píseň neznal, ale dostali jsme to rozkazem. Klarinetista tedy začal zpaměti na svůj nástroj vyluzovat přibližnou melodii ve značně vysoké poloze, ale po několika taktech nevěděl, jak dál, a tak si vytvářel vlastní pokračování. Trumpetista procitl z dřímoty, mohutně začal troubit, ale z jeho nástroje rovněž vycházely tóny, které se kultovní komunistické písni vůbec nepodobaly. Pozounista a saxofonista neurčitě přizvukovali. Kytarista k tomu hrál cosi, co připomínalo trampskou písničku Až ztichnou bílé skály, zatímco basista zvučně vydrnkával pomalý foxtrot. Katastrofu dovršil bubeník – zuřivě mlátil do činelů a bubnu, aby písni dodal alespoň revoluční nadšení. Zoufalý poručík Shuti začal falešně zpívat a všichni pétépáci se k němu posměšně přidali. Shuti nevěděl, co s tím, proto zavelel: ‚Pozor! Rozchod!‘ Jako zmoklá slepice doprovodil svoje rozhněvané nadřízené k jejich služebnímu vozu. Prý mu ani ruku nepodali. Nechtěl však být bez své oblíbené kapely, a tak nás za to nedal zavřít,“ vzpomíná Jiří Matyáš, pro nějž služba v PTP skončila 28. listopadu 1952, ale ani v civilu ho potom nečekal jednoduchý osud…

2.6.2007

Kolem 90 let
"Pétépáci" ukončí činnost svazu, už jsou na to moc staří
27.09.2016

Svazy sdružující bývalé příslušníky Pomocných technických praporů, známé jako "pétépáci", ukončí svou činnost. Důvodem je vysoký věk jejich členů. O rozpuštění organizace ke konci roku rozhodli delegáti Českého svazu Pomocných technických praporů - Vojenských táborů nucených prací. Ke stejnému kroku se chystají i moravskoslezská organizace i sám Svaz Pomocných technických praporů - Vojenských táborů nucených prací (Svaz PTP).

Svaz PTP byl založen už v květnu 1968, svou činnost ale ukončil po vpádu vojsk Varšavské smlouvy téhož roku. Znovuobnoven byl v únoru 1990. Sdružuje muže, kteří byli v letech 1950 až 1954 jako politicky nespolehliví a režimu nepohodlní zařazeni v rámci československé armády do pomocných technických praporů (PTP). Ve svazu jsou zastoupeny i vdovy po "pétépácích".

Organizace se zaměřovala na upozorňování na komunistické zločiny 50. let. Její členové jezdili mimo jiné na přednášky a v Brandýse nad Labem vybudovali muzeum, které historii PTP připomíná.

Delegáti sjezdu české pobočky svazu se shodli na tom, že jim už kvůli vysokému věku ubývají síly. Řadě z vedoucích představitelů je blízko 90 let. "Další organizovaná činnost je dost iluzorní. Nedovedu si představit, že bychom se tady ještě za tři roky mohli setkat. Možná jenom kdyby nás přivezli na vozíku," poznamenal předseda Svazu PTP Jan Decker. Vyzval proto delegáty, aby poslechli rozum a ne srdce a činnost svazu ukončili. Věří tomu, že jednotlivé kluby se budou dále scházet a členové se budou i nadále účastnit setkání s veřejnostíČeský svaz PTP by měl skončit k letošnímu 31. prosinci. V říjnu pravděpodobně ke stejnému kroku přistoupí v Brně i moravskoslezský svaz PTP a v listopadu pak činnost skončí i Svaz PTP. Příští rok by se ještě členo"Tehdejším vládcům totalitního systému po vzoru Sovětského svazu se nás nepodařilo zlomit na duchu a na těle těžkou prací a politickou převýchovou, i když před Stalinovou smrtí nám hrozil transport do gulagů bez možností návratu," řekl místopředseda moravskoslezského svazu PTP František Možný. Nyní Svaz PTP sdružuje asi 3000 "pétépáků" a asi 1000 vdov po nich. Podle Možného ještě na počátku 90. let měl 16 tisíc členů.

- PTP byly v letech 1950-1954 součástí armády. PTP byly sice založeny v roce 1950, ale už o dva roky dříve u několika ženijních pluků fungovaly speciální silniční prapory, do nichž rukovali "politicky nespolehliví" branci. Obdobnou funkci plnily i Vojenské báňské oddíly, které existovaly na Kladensku a Ostravsku. První čtyři PTP vznikly v září 1950, dostaly pojmenování lehké a byly určeny především pro stavební práce. O měsíc později začaly vznikat i těžké prapory vypomáhající například při těžbě uhlí.

- Rukovali k nim především branci nepohodlní vládnoucímu komunistickému režimu. S černými výložkami na uniformách tak končili duchovní, studenti bohosloví, zemědělci odmítající kolektivizaci, či příslušníci šlechtických rodů. Spolu s nimi byli do PTP odesíláni také mnozí Němci, Maďaři a Romové.
- Kromě domnělých i skutečných odpůrců komunismu byli k PTP později zařazováni také lidé s kriminální minulostí, alkoholici, analfabeti a rovněž branci, kteří ze zdravotních důvodů nemohli absolvovat klasickou službu. Část příslušníků PTP tvořili i běžní odvedenci s kvalifikací pro práci v dolech a na stavbách, kteří plnili úlohu instruktorů.

- Služba u PTP spočívala v tvrdé a často nebezpečné práci. "Pétépáci" byli nasazováni na stavbách silnic, železnic, domů či na práci v dolech, lesích a kamenolomech. Vyčerpávající fyzická práce spolu s různými formami ponižování měla tyto lidi "převychovat" v duchu komunistické ideologie. Výjimkou nebyly těžké úrazy, mnohdy smrtelné.

- Podle informací na stránkách Svazu PTP ČR (www.svazptp.cz) bylo do roku 1953 zřízeno celkem 18 PTP a těmito útvary prošlo více než 40 tisíc lidí. Podle odhadu některých historiků to ale bylo 60.000 osob, z nich 22.000 z politických důvodů.

- Mnozí z členů PTP sloužili ve Vojenských táborech nucených prací (VTNP) až 40 měsíců, přičemž původně nastoupili na dvouletou základní vojenskou službu nebo mimořádné cvičení. Na mimořádná vojenská cvičení byli povoláváni vybraní muži ve věku od 17 do 60 let, a to včetně nevojáků. Často šlo o syny rolníků odmítajících vstoupit do JZD, a proto se praporům, kde byli nasazeni, říkalo "kulacké".

- V průběhu roku 1953 se PTP začaly postupně transformovat na Technické prapory. Šlo o důsledek změn společenského klimatu, který nastal po smrti Josefa Stalina a Klementa Gottwalda. Poslední čtyři PTP zanikly v dubnu 1954. Jejich příslušníci mohli odejít do civilu, v řadě případů se ale museli zavázat k práci v hornictví nebo stavebnictví.

- O existenci Pomocných technických praporů a o podmínkách, jež v nich panovaly, se veřejně nemluvilo ještě řadu let po jejich zrušení. Zlom nastal až v souvislosti s uvolněním politických poměrů koncem šedesátých let. Pokus bývalých "pétépáků" o založení sdružení, které by je reprezentovalo, ale ukončila invaze armád Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Druhý ustavující sjezd svazu se konal v únoru 1990.

- Alespoň částečné satisfakce za utrpěné křivdy se členové PTP dočkali po pádu komunismu. Kromě rehabilitace bývalí "pétépáci" dostali také finanční odškodnění.

- Fenomén PTP vstoupil do širšího povědomí díky knize Miroslava Švandrlíka Černí baroni (poprvé vyšel v roce 1969, podruhé mohl vyjít až v roce 1990). Satirický román však podává zkreslený obraz reality, s níž se příslušníci těchto útvarů obvykle setkávali. Švandrlík sloužil u nástupnických Technických praporů, kde byly poměry již mnohem snesitelnější.

ČTK – Zbyněk Stanislav

Vojáci s lopatou, krumpáčem a sbíječkou - 1. díl

Ve třetím letošním čísle čtvrtletníku Historie a vojenství byla publikována první část materiálu historika Jiřího Bílka, který se týkal problematiky tzv. „černých baronů“, respektive vzniku a existence pomocných technických praporů. Od jejich zrušení v roce 1954 letos uplynulo již šedesát let. Z Bílkova textu nyní přinášíme podstatné úryvky.

Dne 21. dubna 1954 předložil ministr národní obrany Alexej Čepička Politickému sekretariátu ÚV KSČ materiál nazvaný „Řešení otázky osob politicky závadných v ozbrojených silách“, který byl projednán na jeho nejbližší 185. schůzi v pondělí 26. dubna. Diskuze byla velmi krátká, kromě předkladatele vystoupili jen Antonín Novotný jako první tajemník ÚV KSČ a Antonín Zápotocký z titulu funkce prezidenta a vrchního velitele čs. ozbrojených sil a dokument byl schválen v navržené podobě.
Vedení KSČ rozhodlo, že k 30. dubnu 1954 budou zrušeny odvodní klasifikace E, povolávání osob na výjimečné vojenské cvičení i poslední čtyři pomocné technické prapory (PTP). V odůvodnění tohoto rozhodnutí se mj. uvádělo, že „ustanovení charakterů [správně charakteristik – dopl. aut.] osob kádrově závadných a způsob jejich využití v armádě neodpovídá současným politickým poměrům a intencím strany a vlády v poslední době“.
Tento krok se připravoval již déle a velmi krátká doba mezi rozhodnutím a realizací (šlo o pouhé čtyři dny!) naznačuje, že rozhodnutí bylo přijato až pod časovým tlakem. Blížily se první volby od roku 1948, při nichž měli být nejprve v polovině května 1954 zvoleni poslanci krajských, okresních i místních národních výborů a na konci listopadu poslanci Národního shromáždění a Slovenské národní rady, v červnu se měl sejít X. sjezd KSČ a vedení komunistické strany a státu chtělo ukázat společnosti „přívětivější tvář“ a alespoň „kosmeticky upravit“ nejkřiklavější případy politických perzekucí.
Souviselo to také s postojem části veřejnosti, především příbuzných vojáků nasazených mnohdy už třetím nebo čtvrtým rokem do dolů a stavebních podniků, kteří se snažili využít jistého uvolnění po smrti Klementa Gottwalda ke zlepšení situace svých synů, manželů i otců, zvyšoval se rovněž počet protestů ze zahraničím, odsuzujících PTP jako formu nucené či přímo otrocké práce. Nemalou úlohu sehrál i nový kurs, který se začal prosazovat v SSSR po smrti Josifa Vissarionoviče Stalina.
Ponechme stranou upřímnost i reálnost snah nového vedení Komunistické strany Sovětského svazu, ale sovětská zahraniční politika byla mnohem vstřícnější – usilovala o ukončení válečného stavu s Německem a jeho sjednocení, připravovala podpis státní smlouvy s Rakouskem zakotvující jeho neutralitu, předložila návrhy na vytvoření systému kolektivní bezpečnosti a na zmírnění mezinárodního napětí, poprvé od roku 1945 se měli sejít ke společnému jednání předsedové vlád SSSR, USA, Velké Británie a Francie. Do úsilí Sovětského svazu navodit dojem, že po Stalinově smrti se SSSR opravdu začíná měnit, se musely zapojit i státy sovětského bloku.
Rozhodnutí zrušit nejotevřenější formu zneužívání československé armády k politické perzekuci, jíž byly vytvoření a existence PTP, zcela odpovídalo „novému kurzu“ i v tom, že se de facto nemělo skoro nic změnit. Využívání části vojáků základní služby výhradně k pracovní činnosti jako forma represe vůči z různých důvodů režimu nepohodlným mladým mužů mělo pokračovat dál, jen mnohem méně otevřenou formou.

Bylo to jako v Černých baronech

Velká část či spíše dokonce většina lidí si o příslušnících PTP neboli pétépácích vytvořila představu na základě humoristické knížky Miloslava Švandrlíka Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky, která se později dočkala i filmové podoby a byla předlohou také pro televizní seriál. Ve všech těchto dílech byla služba v PTP představena jako velká švanda a M. Švandrlík se začal vydávat za „nejznámějšího pétépáka“, ačkoliv u PTP nesloužil ani jeden jediný den. Ale veřejnost jeho líčení vojenské služby věřila a všechny snahy Svazu PTP o nápravu byly marné.
Změnu zkresleného pohledu na pétépáky nepřinesly ani monografie a další publikace vydané po roce 1990. O tom, jak problematický je ještě dnes pohled na bývalé vojáky PTP, svědčí i nejistota státních orgánů při provádění některých obecnějších zákonů a předpisů vztahujících se k odškodnění obětí komunistické perzekuce.
Šedesáté výročí zrušení PTP, klasifikace E a institutu výjimečných vojenských cvičení lze proto považovat za vhodnou příležitost k ohlédnutí za osudy několika desítek tisíc mladých i starších mužů, jimž cejch tzv. politicky nespolehlivých na dlouhá desetiletí změnil život a zasáhl i jejich rodinné příslušníky.

Jak vyhledat všechny „politicky nespolehlivé“

Vznik pomocných technických praporů úzce souvisel s prvním obdobím komunistického režimu, který po získání politické moci v únoru 1948 usiloval o její upevnění a totální ovládnutí společnosti. Součástí a průvodním jevem těchto snah se stala perzekuce všech, kteří pro nový režim představovali nebo mohli představovat nebezpečí – ti měli být odstraněni z veřejného života pomocí soudních i mimosoudních represí a jejich osud se měl stát výstrahou pro všechny dosud „váhající“.
Ihned po 25. únoru začali být z armády podle seznamů připravených 5. oddělením Hlavního štábu (HŠ – obranné zpravodajství, OBZ) odstraňováni „nespolehliví“ generálové a důstojníci a několik vln čistek spolu s urychleným doplňováním důstojnického sboru tzv. stranickými kádry z náboru a narychlo připravovanými „mladými dělnicko-rolnickými kádry“ vedlo během necelých tří let k naprosté destrukci velitelského sboru.
Do mnohem složitější situace se velení armády dostalo ve chvíli, kdy mělo zajistit také „očistu“ v řadách vojáků základní služby. I mezi nimi byli skuteční i potenciální nepřátelé – mladí muži z rodin funkcionářů nekomunistických politických stran, synové kapitalistů, velkých rolníků a živnostníků, studenti vyloučení ze studia. Ty nebylo možné podobně jako vojáky z povolání odstranit z armády neboli zbavit branné a služební povinnosti a povolat na jejich místa „politicky spolehlivé“, protože počet branců stěží dostačoval na naplnění mírových počtů. Současně ale hrozilo nebezpečí, že tito vojáci budou negativně působit na vojenské kolektivy, seznámí se s vojenským tajemstvím a především budou vycvičeni v zacházení se zbraněmi.
Proto už krátce po únoru 1948 začalo 5. oddělení Hlavního štábu řešit dvojjediný úkol: jak zjistit, kdo z branců a vojáků základní služby je tzv. politicky nespolehlivý a co s těmito lidmi dělat v průběhu jejich vojenské základní služby. Vzhledem k tomu, že ve stejné době věnovalo 5. oddělení prioritní pozornost čistkám v řadách velitelského sboru, připravilo pouze poměrně obecné směrnice, v nichž svěřilo hlavní roli při vyhledávání „politicky, státně a národně nespolehlivých osob“ orgánům Ministerstva vnitra ve spolupráci s národními výbory, výbory základních organizací KSČ, Národní fronty (NF) a Svazu české mládeže (SČM).
Tyto složky měly prověřit všechny brance nastupující k výkonu vojenské základní služby k 1. říjnu 1948 a zpracovat na ně posudky, na jejichž základě měly vojenské orgány rozhodnout o jejich vhodném zařazení. Jak lze soudit z pozdějších dokumentů, tento systém se příliš neosvědčil, protože „nevojenské složky“ nevěnovaly úkolu dostatečnou pozornost, a zatímco z některých míst obdrželo 5. oddělení Hlavního štábu seznam několika desítek branců, z jiných to bylo jen několik málo jmen.
Mnohem úspěšnější bylo OBZ při řešení druhého problému, tj. způsobu základní služby tzv. politicky nespolehlivých. V červenci 1948 rozhodlo o vytvoření zvláštních jednotek jen pro tyto vojáky, v nichž budou izolováni od ostatních vojáků základní služby, projdou pouze minimálním výcvikem a jejich jediným úkolem se stane pracovní činnost ve vojenských výcvikových prostorech (dobově táborech – VVT). Poslání jednotek předurčilo, že vzniknou v rámci ženijního vojska jako odloučené IV. prapory čtyř ženijních pluků. Dostaly pojmenování „silniční“, protože jejich hlavním úkolem mělo být budování pozemních komunikací ve výcvikových prostorech.
V říjnu 1948 však do nich nastoupilo jen 400 mužů, což bylo velmi málo, vždyť do armády k výkonu vojenské základní služby přicházelo ve dvou termínech (duben a říjen) každý rok okolo 150 000 branců. Pouhé čtyři stovky „politicky nespolehlivých“ znamenaly, že většinu „nepřátel“ se nepodařilo odhalit, a proto se je 5. oddělení snažilo v dalších měsících nalézt přímo u útvarů a odesílat k silničním praporům. Opět však šlo jen o desítky vojáků – pro 5. oddělení to byl signál, že je třeba změnit celý systém prověřování branců. Již 28. ledna 1949 připravilo ve spolupráci s Ministerstvem vnitra nové „Směrnice o zjišťování a evidenci politicky závadných osob“, v nichž bylo stanoveno osm kritérií pro výběr „nespolehlivých“:

1. Osoby, které se dopustily trestných činů retribučních (kolaborace, přihlášení se k okupantům, funkce v kuratoriu, Hlinkově mládeži apod.), i když za to nebyly stíhány.
2. Osoby národně nespolehlivé.
3. Osoby, které se dopustily trestných činů podle zákona na ochranu republiky č. 50/1923 Sb. nebo ochranu lidově demokratické republiky č. 231/1948 Sb. a byly za to odsouzeny nebo jsou za to stíhány.
4. Osoby podezřelé z protistátní činnosti.
5. Osoby, které byly postiženy opatřeními akčních výborů nebo podobnými opatřeními.
6. Osoby dodané do táborů nucených prací.
7. Osoby odsouzené pro trestné činy podle zákona o stíhání černého obchodu č. 15/1947 Sb. nebo jiný trestný čin takového druhu.
8. Osoby, které pokládá Státní bezpečnost za závadné z jiných, zde neuvedených důvodů.

Branci měli být prověřováni ještě před odvodem, opět prostřednictvím orgánů Ministerstva vnitra (především Sboru národní bezpečnosti, SNB) a místních orgánů lidosprávy ve spolupráci s organizacemi KSČ, NF a SČM.
Očekávaný výsledek se však ani tentokrát nedostavil, protože zmíněné orgány opět přistoupily k prověrkám „s nedostatečnou odpovědností“ a počet „politicky nespolehlivých“ byl velmi nízký – po nástupu nových vojáků na podzim 1949 měly silniční prapory jen necelý tisíc mužů, kteří stěží naplnili dvě roty. Až následné prověrky u útvarů, prováděné příslušníky OBZ, vedly k tomu, že v průběhu roku 1950 se počet vojáků silničních praporů přiblížil 2 000, ale nemalá část z nich byla do jednotek zařazena z důvodů, které lze stěží nazvat „politickými“ – spíše šlo o vojáky, jichž se chtěli u útvarů zbavit.
Proto 5. oddělení začalo od jara 1950 připravovat nový systém vyhledávání „politicky nespolehlivých“, který se měl týkat nejen branců, ale i vojáků v základní službě. Mělo k tomu mnohem příznivější podmínky – urychlení vojenské výstavby v zemích sovětského bloku, vyvolané očekávaným vypuknutím nového válečného konfliktu, vedlo k preferování armády. Únorové plénum ÚV KSČ v roce 1950 uložilo urychlit organizační, dislokační, materiální i další změny s cílem dosáhnout co nejdříve plné bojové připravenosti a pohotovosti vojsk. Jedním z hlavních požadavků se stala tzv. revoluční bdělost a ostražitost spolu s „třídním přístupem“ ke všem problémům.
Vedle dalších čistek ve velitelském sboru se nově začala řešit i otázka odhalování „nepřátel“ v řadách vojáků základní služby. Příznivé pro činnost 5. oddělení bylo také to, že novým ministrem národní obrany se stal v dubnu 1950 Alexej Čepička a do čela Hlavního štábu nastoupil gen. Jaroslav Procházka – spolu s náměstkem ministra pro osobní (později kádrové) věci gen. Bedřichem Reicinem patřili k hlavním exponentům KSČ v armádě a velmi nekompromisně uskutečňovali její politická zadání. Oba náměstci se také stali „duchovními otci“ pomocných technických praporů.

Silniční prapory ženijního vojska

Silniční prapory byly předobrazem pomocných technických praporů nejen svým účelem a posláním, ale také dalšími reáliemi. Byly vytvořeny k 1. říjnu 1948 u ženijního pluku 1 Povážského ve VVT Mimoň, u ženijního pluku 2 ve VVT Jince s posádkou ve Svaté Dobrotivé, u ženijního pluku 3 Karpatského ve VVT Město Libavá a u ženijního pluku 4 Československých partyzánů ve VVT Lešť. Velitelství ženijního vojska (VŽV) se tomu bránilo, poukazovalo na nedostatek velitelů i další, především materiální problémy, ale nakonec muselo rozkaz splnit. Zařídilo se však tak, aby mu nové jednotky přinášely co nejméně problémů – po finanční a proviantní stránce je podřídilo velení VVT, kde byly dislokovány, poslalo k nim nejméně schopné a problémové důstojníky (často jako formu trestu) a o silniční prapory projevovalo jen minimální zájem, obvykle jen tehdy, když došlo k nějaké mimořádné události.
Vojáci, kteří nastupovali přímo k silničním jednotkám, se dostali do opravdu těžké situace: dřevěné baráky, sloužící pouze pro dočasný pobyt cvičících vojsk, kde nebylo kam uložit výstroj a nešlo je vytopit (ubytování si proto často museli postavit či dopostavit sami, do té doby nezřídka přes chladný podzim a počátek zimy se někde museli spokojit se stany), hygienické podmínky, stravování i zdravotní péče byly katastrofální (pouze studená voda, často dovážená, suché latríny apod.), vyřazená výstroj. Velitelé si na vojácích vylévali zlost a frustraci, protože ani pro ně nebyl stálý pobyt v provizorních podmínkách VVT příjemný, a chtěli po nich jediné: aby plnili úkoly a nedělali zbytečné problémy. Navíc důstojníci i instruktoři z řad poddůstojníků základní služby věděli, že si mohou dovolit vůči „nespolehlivým“ vojákům prakticky cokoliv.
Velení VVT se zase snažilo vojáky maximálně využít a docházelo k jejich přetěžování i nedodržování bezpečnostních předpisů, což u mladých mužů ohánějících se většinou poprvé v životě krumpáčem, lopatou i dalšími pracovními nástroji vedlo k řadě úrazů. Běžné byly nemoci, ať již z velkého fyzického vypětí, nedostatečné stravy a zimy, poměrně časté byly vzhledem k hygieně i různé střevní či kožní epidemie. Dovolenek a vycházek bylo minimálně i proto, že ve VVT nebylo vlastně kam na vycházku jít.
Vojáci pracovali ve výcvikových prostorech většinou na zemních pracích, kdy nahrazovali vojáky ženijních útvarů, což velitelství vojska více než uvítalo, protože „silničáři“ vykonávali nejnamáhavější činnosti, které z hlediska odborného výcviku ženisty nebyly až tak důležité. Za svou dřinu, která trvala zpravidla déle než osm hodin, nedostávali kromě služného žádnou další odměnu. Výcvik byl minimální, většinou jen pořadový, střelecký představovalo pouze seznámení se zbraní a provedení jediných střeleb v rámci tzv. přijímače – i to ale 5. oddělení vadilo a požadovalo, aby byl střelecký výcvik zcela zrušen. Politická a ideologická výchova sice probíhala, ale zpravidla jen „na papíře“, protože pro ni nebyly vhodné prostory a jednotkám chyběli političtí pracovníci.

Vznik „politické“ klasifikace E

Jestliže při vzniku silničních praporů i systému výběru „politicky nespolehlivých“ v letech 1948 a 1949 bylo zásadní a vlastně i jediné státobezpečnostní hledisko, potom při vytváření nového způsobu prověřování politické spolehlivosti a základní služby „nespolehlivých“ vstoupil do hry další faktor, který postupem doby sehrával stále významnější úlohu. Šlo o využití těch, kteří nemohli sloužit u bojových a zabezpečovacích útvarů, k pracovní činnosti nejen ve prospěch vojenské správy, ale i národního hospodářství.
Pro armádu, která již od osvobození poskytovala ve stále větší míře pracovní výpomoci ekonomice, především v dolech na Ostravsku, Karvinsku, Kladensku, Mostecku, Sokolovsku a v Handlové, se odvelování velkého počtu vojáků na různé výpomoci i brigády stalo vzhledem k novým úkolům neúnosným. Nyní měly tyto pracovní povinnosti armády zcela převzít jednotky složené z „politicky nespolehlivých“. To však předpokládalo vytvořit takový systém prověřování, který by nejen odhalil co nejvíce „nepřátel“, ale především zajistil dostatečné počty pro jednotky určené výhradně k pracovní činnosti. Podle předběžných propočtů šlo o 10 000 mužů a jejich počet měl v dalších letech prudce růst.
Komplexní politickou prověrku branců ještě před jejich odvodem měly provést orgány Ministerstva národní obrany ve spolupráci se složkami Ministerstva vnitra a nově vytvořeného Ministerstva národní bezpečnosti v součinnosti s okresními a místními národními výbory. Odvodní komise byla rozdělena na dvě: první, (stávající) zdravotní, posuzovala zdravotní způsobilost, druhá, politická, politickou spolehlivost na základě výsledků „předodvodní“ prověrky. Zdravotní klasifikační třídy doplnily dvě nové – Cj(edna): schopen pro těžkou fyzickou práci a Cd(vě): schopen pro středně těžkou fyzickou práci a označení klasifikace „neschopen vojenské služby“ se změnilo z C na D. Nově byla vytvořena „politická klasifikace“ nejprve označená C a od září 1950 písmenem E; původně znamenala „schopen pro PTP“ a se změnou na E se změnila na „politicky nespolehlivý“. Tato politická klasifikace měla přednost před všemi ostatními, a kdo ji obdržel, byl poslán do PTP třeba i s vážnou nemocí nebo defektem.
Nový systém odvodů měl vyřešit tři základní problémy: odhalit a izolovat většinu „reakcionářů všeho druhu“, zajistit dostatek vojáků klasifikací E, Cj a Cd pro jednotky, které převezmou veškeré národohospodářské výpomoci armády a těžkou fyzickou prací i politickým působením změnit postoj „politicky nespolehlivých“ k lidově demokratickému režimu.
K zajištění jednotného postupu připravil X. odbor MNO také kritéria k posuzování politické spolehlivosti, určující, že politicky nespolehlivé jsou:

1. Osoby, které se dopustily trestných činů podle dekretů prezidenta republiky č. 16/1945 Sb. a č. 138/1946 Sb. (velký a malý dekret) nebo podle nařízení SNR č. 33/1945 Sb., dále osoby, které se dopustily trestných činů podle zákona na ochranu republiky č. 50/1923 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky č. 231/1948 Sb. a byly za to odsouzeny nebo jsou stíhány.
2. Osoby zařazené do táborů nucených prací.
3. Osoby, které byly nebo jsou majiteli továrny nebo jiného podniku s počtem zaměstnanců větším než deset.
4. Osoby, které vlastní nebo vlastnily pozemky ve výměře nad 20–30 ha podle úrodnosti, které lze označit jako venkovské boháče.
5. Osoby, které vlastnily velkoobchod.
6. Osoby, které vlastní movitý majetek, který je pramenem bezpracného zisku nejméně 10 000 Kčs měsíčně.
7. Osoby, které byly po únoru 1948 odstraněny akčními výbory z veřejného života.
8. Osoby, které jsou dětmi nebo manžely osob uvedených v bodech 1–7.
9. Osoby, které po únoru 1948 byly z politických důvodů vyloučeny ze studia na školách.
10. Osoby, jejichž rodiče nebo sourozenci uprchli do zahraničí.
11. Osoby, které pokládá SNB za politicky nespolehlivé z jiných, zde neuvedených důvodů.

Pokud porovnáme tato kritéria s těmi z obdobného předpisu z ledna 1949, je nápadný důraz na majetkové poměry, jimž byla také v dotazníku věnována mimořádná pozornost. Nové jsou také body 8 a 10, které stanoví vinu dětí za své rodiče a sourozence, bod 11 opět umožňoval označit za „politicky nespolehlivého“ a poslat do PTP v podstatě každého, což opět vedlo k vyřizování osobních účtů.
UPS také určil, kolik mají prověrkové komise nalézt „politicky nespolehlivých“ – celkem 6000. K nim měly být „přidány“ 4000 vojáků s klasifikacemi Cj a Cd, aby armáda měla k dispozici celkem 10 000 mužů určených výhradně k pracovní činnosti.
Prověrka, která proběhla u útvarů a původně měla skončit do konce října 1950, se protáhla na téměř tři měsíce a rozhodla nejen o průběhu vojenské základní služby několika tisíc mladých mužů, ale natrvalo poznamenala i jejich další život a osudy jejich rodinných příslušníků.

Prvních osm pomocných technických praporů

Základem pro výstavbu pomocných technických praporů, jak byly jednotky určené pro vojenskou základní službu „politicky nespolehlivých“ nazvány, se staly silniční prapory ženijních pluků, které byly k 1. září 1950 reorganizovány na první čtyři PTP – 51. v Mimoni, 52. ve Svaté Dobrotivé, 53. v Městě Libavá a 54. v Lešti. Zůstaly i nadále podřízeny velitelství ženijního vojska a podle organizačního předpisu měly mít čtyři roty po 200 mužích; celkový počet praporu se měl pohybovat kolem 1 000 vojáků z povolání i v základní službě. Jednotky byly označeny jako lehké, a protože byly určeny v prvé řadě pro stavební práce, říkalo se jim také stavební. Rozkaz o jejich zřízení přejímal i pozdější vytvoření tzv. těžkých PTP pro práce v hlubinných i povrchových dolech, které měly mít šest rot po 200 mužích a celkově kolem 1 400 osob. Používaly se pro ně také názvy báňský nebo důlní PTP. První čtyři z nich vznikly k 1. říjnu 1950: 55. v Ostravě-Radvanicích, 56. v Horní Suché, 57 v Kladně-Libušíně a 58. v Mostě.
Lehké PTP byly z části naplněny již vojáky původních silničních praporů (asi 1 300 mužů), od 5. září do nich začali být zařazováni duchovní, řeholníci a seminaristé, jimž vojenská správa v rámci celostátního tažení proti církvím zrušila zkrácenou náhradní vojenskou službu a začala je povolávat na dva roky, a po 1. říjnu přicházeli ti, kteří dostali klasifikaci E, ať již při odvodu, nebo později na základě prověrky u útvarů. Spolu s nimi putovala do PTP také část branců s klasifikací Cj a Cd a řada nováčků německé, maďarské a romské národnosti – důvodem byla „národnostní nespolehlivost“ či neznalost služebního jazyka. Některé prověřovací komise posílaly do PTP také negramotné a trestané, s nimiž mohly být u útvarů problémy.
Podobné bylo i postupné naplňování těžkých PTP, do nichž však byli zařazováni také branci-horníci s klasifikací A a B, povolávaní k pětiměsíční náhradní službě, kteří měli vykonávat funkce instruktorů. Zvyšování počtů vojáků důlních PTP umožnilo, aby už v průběhu října a listopadu 1950 mohly být zrušeny vojenské báňské oddíly a jejich úkoly převzali „pétépáci“. Zůstal jen kombinovaný báňský oddíl (KBO) Ostrava s odloučeným pracovištěm v Handlové, který působil vedle PTP – důvodem byla snaha předejít prudkému poklesu těžby uhlí po nasazení naprosto nezkušených „těžkých pétépáků“.
Lehké prapory byly nasazeny v rámci Československých stavebních závodů (z nichž se k 1. lednu 1951vyčlenily vojenské stavební podniky Posista, Konstruktiva, Armastav, Severostav a Industria) na stavební práce pro resort MNO i civilní akce. „Lehčí pétépáci“ stavěli byty pro vojáky z povolání, kasárna, letiště, sklady a další vojenské objekty, komunikace, podíleli se na těžbě písku, štěrkopísku a kamene a byli zaučováni i na zdění, omítání a další odborné práce. Již v roce 1951 se stali „pétépáci“ hlavní pracovní silou vojenského stavebnictví. Část zůstala u Československých stavebních závodů a budovala byty, občanskou vybavenost, nemocnice, průmyslové podniky, silnice, železniční tratě apod.
Především prověrka u útvarů zajistila, že směrné číslo pro počet vojáků PTP, stanovené velením armády, bylo splněno – k 1. prosinci 1950 sloužilo ve čtyřech lehkých praporech 4345 mužů, z nichž 3854 mělo klasifikaci E, v báňských PTP bylo 5645 vojáků, z toho 3928 „éčkařů“. Celkově měly pomocné technické prapory k tomuto datu 9990 mužů, z nichž bylo 7780 „politicky nespolehlivých“.

30 000 pracujících vojáků

Roky 1951 a 1952 byly ve znamení výstavby dalších lehkých i těžkých PTP. Umožnilo to z počátku fungování nového odvodního systému, později povolávání na výjimečné vojenské cvičení. Dařilo se vcelku plnit i směrná čísla počtu „politicky nespolehlivých“, kteří měli být mezi branci (a později záložníky) nalezeni.
Potvrdilo se to při odvodech v březnu a dubnu 1951, kdy ze 159 320 odvedených bylo pro službu v PTP určeno 9379 mužů. Tři tisíce z nich byly povolány k výkonu vojenské základní služby již k 15. dubnu 1951, což umožnilo vytvoření 59., 60. a 61. lehkého PTP. Zbývajících více než 6000 odvedených nastoupilo do armády k 1. říjnu 1951 a byly z nich postaveny jeden lehký (62.) a dva těžké (IV. a V.) PTP.
Odvody na jaře 1952 ale skončily pro vojenskou správu velkým překvapením – ze 171 381 odvedených dostalo klasifikaci E pouze 1964 mužů, což bylo nečekaně nízké číslo, které signalizovalo, že vyhledávání „politicky nespolehlivých“ je nedokonalé a především: nedostávalo se vojáků k výstavbě dalších plánovaných PTP, určených už výhradně pro vojenské stavebnictví plnící enormní úkoly vojenské výstavby.
Vojáci technických praporů procházeli běžným základním výcvikem (tzv. přijímačem) včetně střelecké přípravy, ale jejich hlavním úkolem byla pracovní činnost. Po vzniku TP se začal pro ně a pro PTP používat souhrnný název „vojenské pracovní jednotky“ (VPJ), které se staly de facto samostatným druhem vojska s vlastním velitelstvím, třebaže de iure jím nikdy nebyly, ačkoliv početním stavem už v roce 1951 přestihly řadu druhů vojsk i většinu druhů služeb čs. armády – již k 1. říjnu 1951 sloužilo ve 14 PTP a dvou TP skoro 22 000 mužů.
K vyhledávání těchto osob byl využit mírně modifikovaný systém prověřování branců – hlavní úloha připadla orgánům Ministerstva národní bezpečnosti a národním výborům, jimž pomáhaly místní organizace KSČ, Československého svazu mládeže (ČSM) a dalších společenských organizací. Předsedové místních národních výborů byli vyzváni, aby pořídili seznamy „politicky nespolehlivých“ ze svých měst a vesnic a předali je přes okresní a krajské národní výbory orgánům Ministerstva národní bezpečnosti, které je zaslalo MNO, a to provedlo vlastní povolání na výjimečné cvičení. Systém výběru a povolávání na výjimečné vojenské cvičení byl snad ještě obludnější než způsob vyhledání „politicky nespolehlivých“ branců, protože se týkal většinou mužů, kteří měli manželky a děti, někteří už překročili i padesátku a zásah do jejich života byl proto mnohem bolestnější. Navíc se tu otevřel obrovský prostor pro libovůli místních funkcionářů národních výborů i politických a společenských organizací, kteří si mohli vyřídit staré účty a ještě prokázat tolik proklamovanou bdělost a ostražitost.
O tom, jak aktivně k novému úkolu místní funkcionáři přistoupili, svědčí to, že již na konci listopadu 1951 (tj. po necelých dvou měsících) obdrželo MNO od MNB seznam obsahující 3362 jmen „osob práce se štítících“, z nichž bylo po dalším prověření a lékařských prohlídkách povoláno k 1. prosinci 1951 na výjimečné cvičení v délce „podle potřeby“ téměř 2500 mužů – jen tak mohly být postaveny další lehké PTP, po nichž volalo vojenské stavebnictví.
Tomu ale ani tři nové stavební jednotky nestačily – podle kalkulací HSVS chybělo na stavbách pro armádu pro rok 1952 celkem 6000 mužů, což znamenalo požadavek na zřízení dalších nejméně šesti PTP. Část měli tvořit branci nastupující vojenskou základní službu, část záložníci povolaní na výjimečné cvičení. Po zjištění počtu „politicky nespolehlivých“ při jarních odvodech 1952 (šlo o necelé 2000) bylo zřejmé, že nové jednotky lze naplnit především muži na výjimečném cvičení.
Ministerstvo národní bezpečnosti mělo již v polovině ledna 1952 připravený seznam dalších 2328 osob pro povolání na výjimečné cvičení. Počítalo s tím, že akci skončí v prosinci 1952 a do té doby „dodá“ armádě zhruba 7000 jmen „práce se štítících“. Ukázalo se však, že povolávání na výjimečné cvičení je až příliš často využíváno k vyřizování osobních účtů v místě bydliště, protože na seznamech byli i dlouholetí členové KSČ i další „spolehliví“. Proto byl v dubnu 1952 systém vyhledávání změněn – stalo se tak na základě Směrnice Ministerstva vnitra pro povolávání nespolehlivých osob na výjimečné cvičení, čj. II/2-6 taj. – 1952, v němž byla stanovena jen velmi obecná kritéria. K zajištění „objektivnosti“ výběru byly při okresních a obvodních národních výborech zřízeny zvláštní komise, které prověřovaly připravené seznamy „nespolehlivých“, předávané na MNB a odsud na MNO, které provedlo vlastní povolání. Vojenská správa přestala mít jakoukoliv možnost ovlivňovat vyhledávání a povolávání osob na výjimečné cvičení a změnila se v pouhého vykonavatele. Nijak proti tomu neprotestovala, naopak OMS naléhala na MNB, aby „vyhledávání kulaků a fluktuantů“ urychlilo.
Na konci roku 1952 sloužilo ve 26 vojenských pracovních jednotkách téměř 30 000 mužů, z toho asi 20 000 v PTP.

Vojenská služba „na neurčito“

Jestliže při vzniku silničních praporů sehrálo hlavní roli státobezpečnostní hledisko, tj. snaha nalézt a izolovat „politicky nespolehlivé“ vojáky nastupující vojenskou základní službu, potom při vytváření PTP byl brán do úvahy také ekonomický přínos jednotek, které měly vytvořit předpoklady pro ukončení národohospodářských výpomocí příslušníků bojových útvarů. Již v průběhu roku 1951 začalo být zřejmé, že PTP nejen dokáží splnit tento požadavek, ale svou činností přinášejí nemalý ekonomický efekt pro armádu i společnost.
První komplexnější zpráva o PTP a TP z prosince 1951 uvádí, že „vojenské oddíly z nespolehlivých se staly hlavní silou na mnoha pracovištích“, a přiznává, že pracovní doba nad deset hodin se stala u většiny lehkých a části těžkých praporů bezmála pravidlem. Také hodnotící zpráva z června 1952 konstatuje, že plnění norem u PTP dosáhlo v průměru 170 procent a některé prapory (51. PTP) překračovaly normy i o více než 100 procent.
Velení armády mělo enormní zájem na výstavbě dalších PTP i TP, které dokázaly zajistit nejen těžbu uhlí a potřeby vojenského stavebnictví včetně budování VVT, ale pomáhaly také v řadě civilních podniků. „Pétépáci“ i „tépáci“ představovali velmi levnou a mobilní pracovní sílu, kterou bylo možné v krátké době nasadit kdekoliv, zejména na nejtěžší a nejrizikovější práce, po zapracování většinou plnili úkoly a normy rychleji a lépe než civilní zaměstnanci. Proto už od roku 1951 sílil trend vyhledávat tzv. politicky nespolehlivé mezi branci i záložníky v počtech, které budou dostatečné pro výstavbu plánovaných jednotek. Při jistém zjednodušení lze říci, že už nebylo třeba nalézt všechny „politicky nespolehlivé“, ale vyhledat jich takový počet, který byl potřebný. Ekonomické hledisko v jistém smyslu převážilo nad státobezpečnostním, třebaže i nadále přetrvávala snaha izolovat „politicky nespolehlivé“, trestat je těžkou prací a snažit se o jejich „převýchovu“.
„Ekonomický pohled“ byl také hlavním důvodem k prodloužení vojenské služby „éčkařů“ na „neurčito“. Velení armády již od jara 1952 řešilo otázku, jak nahradit zhruba 10 000 vojáků PTP, kteří nastoupili vojenskou základní službu v září a říjnu 1950 a měli být na podzim 1952 po dvou odsloužených letech propuštěni do zálohy. Po jarních odvodech bylo zřejmé, že nově nastupující branci klasifikace E, muži povolaní na výjimečné cvičení i branci klasifikací Cj a Cd tento úbytek nedokáží plně nahradit, navíc armáda počítala s výstavbou dalších PTP i TP. Kromě toho ti, kteří měli odejít, byli již zapracovaní a jejich nahrazení nováčky by se nutně muselo projevit v podstatném snížení plnění plánu. Na zasedání Vojenské rady ministra národní obrany 11. června 1952 bylo přijato rozhodnutí „prodloužit politicky nespolehlivým osobám vojenskou službu na neurčito, nejméně do konce roku 1953“ – po formálním propuštění do zálohy měli „éčkaři“ ihned nastoupit na vojenské cvičení v délce „podle potřeby“. Návrh byl předložen Politickému sekretariátu ÚV KSČ, který ho schválil.
Jaký přínos měly vojenské pracovní jednotky pro armádu i čs. ekonomiku, ukazuje jediné souhrnné vyúčtování, které se zachovalo. Je za rok 1952 a čísla jsou výmluvná: lehké PTP vyprodukovaly zisk 19 milionů Kčs, těžké PTP téměř 39 milionů Kčs, na lehké TP doplatila vojenské správa přes 12 milionů Kčs, na těžké TP necelých 5 milionů Kčs. Celkově však byla ve výrazném plusu více než 40 milionů Kčs.
V roce 1953 stačil počet branců s klasifikací E nastupujících k výkonu vojenské základní služby sotva nahradit úbytek „politicky nespolehlivých“ vojáků, kteří podepsali závazek práce ve stavebnictví a v dolech, povolávání na výjimečné vojenské cvičení prakticky ustalo. Skončil prudký početní růst vojenských pracovních jednotek a k 1. červenci 1953 byly postaveny poslední tři – šlo o těžké technické prapory 7. v Orlové a 8. a 9. v Karviné. V té době dosáhly vojenské pracovní jednotky početního vrcholu: v 32 PTP a TP sloužilo více než 35 000 mužů, poměr mezi PTP a TP byl 22:9.

Jiří Bílek

Uplynulo šedesát let od založení pracovních "PTP"

1. září 2010

Před šedesáti lety vznikly Pomocné technické prapory (PTP). K nim byli posíláni „politicky nespolehliví" na nucené práce v rámci služby v armádě. Během čtyř let prošlo pomocnými technickými prapory mezi 40 a 60 tisíci lidí.
Podle historika Jiřího Bílka se tehdy prokázaly PTP jako účinné. „´Politicky nespolehliví´ se povolali k pracovní vojenské službě, a armáda tak nemusela odvolávat k práci své vojáky. Vedle toho byli pracovníci izolováni a mohlo se na ně politicky působit,“ říká Bílek.
Jak historik připomíná, v PTP mohl skončit téměř každý, například synové továrníků nebo představitelů jiné strany než komunistické a další lidé, kteří byli podle Sboru národní bezpečnosti nevhodní.
Historik Jiří Bílek o Pomocných technických praporech
„Mnoho lidí bylo pro svůj původ nebo politické smýšlení i v době povinnosti práce propuštěno ze zaměstnání. Tito lidé byli označeni za fluktuanty, přestože své zaměstnání nestřídali vlastní vinou,“ vysvětluje historik. Podle něj byli právě oni do PTP posíláni.
„Kromě lehkých staveních technických praporů a těžkých hutnických praporů ještě existovaly ty, ve kterých mohli pracovat jen ´politicky spolehliví´. Šlo o utajované práce nebo práce v příhraničním pásmu. Tam pracovali ti,mkteří na vojnu nešli za zdravotních důvodů,“ vysvětluje Bílek.
PTP neměla nikdy oporu ani v československém, ani v mezinárodním právu. Přesto došlo k rehabilitaci a odškodnění bývalých pracovníků v těchto táborech. „Až po roce 1990 došlo k mimosoudní rehabilitaci. BylY jim přiznány různé výhody. Naše společnost se k nim ze všech bývalých komunistických zemí zachovala nejlépe,“ uzavírá historik Jiří Bílek z Vojenského historického ústavu.

Stručná historie pomocných technických praporů.

V souladu se současným právním stavem (např. Zákon o mimosoudních rehabilitacích) můžeme za přímého předchůdce pomocných technických praporů pokládat silniční prapory ženijního vojska zřízené od 2. 8. 1948 do 1. 9. 1950. V těchto praporech byli soustřeďováni „politicky nespolehliví“ odvedenci, kteří prošli zkráceným výcvikem a dále pracovali ve vojenských výcvikových prostorech při budování nových komunikací, střelnic, skladů i dalších objektů. Současně měli být izolováni od ostatních příslušníků armády a občanů.

Jako součást 2. ženijního pluku (IV. prapor) byl pod krycím číslem VÚ 4934 zřízen silniční prapor ve Svaté Dobrotivé (Zaječov).

V roce 1950 byla provedena změna systému zdravotní klasifikace branců přicházejících do armády. Stávající zdravotní klasifikační třídy byly změny a vytvořil se následující systém:

- A: schopen,
- B: schopen služby bez zbraně,
- BS: schopen pro strážní službu,
- Cj: schopen pro těžkou fyzickou práci,
- Cd: schopen pro středně těžkou fyzickou práci,
- D: neschopen.

Zcela nově byla zavedena politická kategorie "C" - schopen pro PTP, která byla v září 1951 změněna na "E" - politicky nespolehlivý. Ta měla absolutní přednost před všemi zdravotními klasifikacemi.

Za politicky nespolehlivé byly považovány osoby:

- které se dopustily trestných činů podle dekretů prezidenta republiky č. 16/1945 Sb. a č. 138/1946 Sb. (tzv. velký a malý retribuční dekret),
- které se dopustily trestných činů podle zákona na ochranu republiky č. 50/1923 Sb. nebo zákona na ochranu lidově demokratické republiky č. 231/1948 Sb.,
- dodané do táborů nucených prací,
- majitelé továren a jiných podniků s počtem zaměstnanců větším než deset,
- vlastnící pozemků o výměře 20-30 ha, které bylo možné označit za venkovské boháče,
- vlastnící velkoobchod,
- vlastnící movitý majetek, který byl pramenem bezpracného zisku nejméně 10 000 Kčs měsíčně,
- odstraněné po únoru 1948 akčními výbory z veřejného života,
- děti nebo manželé výše uvedených osob,
- vyloučené po únoru 1948 z politických důvodů ze studia na školách,
- jejichž rodiče nebo sourozenci uprchli do zahraničí,
- pokládané SNB za nespolehlivé z jiných důvodů.

Z uvedených kritérií je zřejmé, že kromě státobezpečnostních a politických důvodů byl hlavní důraz při výběru položen na majetkové poměry. Každý majetný člověk byl potenciální nepřítel. Zároveň měly být za vinu rodičů trestány i jejich děti. Poslední kritérium umožňovalo označit za politicky nespolehlivého v podstatě každého.

K vyhledávání osob označovaných jako „politicky nespolehlivé“ byl mezi léty 1950-1952 vybudován 5. oddělením hlavního štábu (obranné zpravodajství) systém prověřování, na němž se podílely především orgány Ministerstva národní bezpečnosti, Ministerstva vnitra, národní výbory, organizace KSČ a společenské organizace. Armáda se postupně dostávala do role výkonného orgánu, který jen povolával a zařazoval do PTP vytypované osoby podle směrných čísel odrážejících momentální potřebu pracovních sil. Během vyhledávání politicky nespolehlivých osob docházelo k častým případům udávání a vyřizování si nejrůznějších osobních účtů.

K 1. září 1950 byly ze silničních praporů vytvořeny první čtyři pomocné technické prapory (PTP) určené pro práce ve stavebnictví (tzv. lehké) a k 1. říjnu téhož roku vznikly i první čtyři těžké neboli důlní PTP, nasazené v dolech především na Ostravsku.
Pomocné technické prapory představovaly pro armádu zdroj velmi levných a v podstatě bezprávných pracovních sil, nasazovaných kromě výstavby vojenských objektů také všude tam, kde v národním hospodářství chyběly pracovní síly.

Ze IV. silničního praporu 2. ženijního pluku ve Svaté Dobrotivé se stal 52. pomocný technický prapor (přičemž krycí číslo VÚ 4934 zůstalo zachováno).

K 1.12.1950 u PTP sloužilo 9 900 osob, z toho 7 800 s klasifikací "E". Na konci roku 1952, kdy byl počet pomocných technických útvarů nejvyšší (20 praporů) a sloužilo v nich přibližně 25 000 mužů (PTP se staly po pěchotě nejpočetnějším druhem vojska), se jednalo asi o 15 000 osob s klasifikací "E". Zbytek tvořili tzv. „kulaci“ (tzn. třeba ti, kteří odmítli vstoupit do JZD) a osoby práce se štítící (mezi nimi velký počet cikánů), povolané na mimořádné cvičení (což také byla forma politické perzekuce), branci s klasifikací Cj a Cd a branci-horníci.

Existence pomocných technických praporů odporovala nejen dobovému čs. právnímu řádu, ale především řadě mezinárodních úmluv (např. o nucené práci), a Československo bylo proto na mezinárodním fóru kritizováno podobně jako další země sovětského bloku. Vzhledem k tomu, že armáda i vedení státu nechtěly přijít o obrovskou zásobárnu levných pracovních sil, bylo rozhodnuto tyto jednotky zachovat a pouze změnit jejich označení.

Dne 21.4.1954 rozhodl politický sekretariát ÚV KSČ o zrušení pomocných technických praporů a klasifikace "E" ke dni 30.4.1954.

K tomuto datu byly poslední čtyři PTP reorganizovány na technické prapory. Ke dni reorganizace u PTP sloužilo okolo
4 000 osob, z toho asi 2 700 s klasifikací "E". Odhaduje se, že celkově prošlo PTP na 60 000 mužů, z nichž asi 20 - 25 000 bylo "politických".

Během měsíce května 1954 opustili poslední pétépáci i Svatou Dobrotivou.

S reorganizací se ale změnil jen název útvaru – na 52. technický prapor. Náplň jeho činnosti byla stejná, byl využíván jako kárná pracovní jednotka. V roce 1956 byl přemístěn do Stružné u Karlových Varů.

Nově vytvořené technické prapory měly ženijní a stavební charakter, ale byly používány ke stejným úkolům jako bývalé PTP. I v nich nadále sloužili tzv. „kádrově závadní“, tj. lidé takto označení z politických důvodů, ale i ti, kteří byli před nástupem branné povinnosti trestáni za kriminální delikty.

Vojenské technické či pracovní jednotky existovaly v čs. armádě až do roku 1963 pod různými názvy (technické pluky, mostní a silniční stavební prapory, skupiny vojenských staveb), kdy se staly základem pro vytvoření silničního vojska.

Brandýs nad Labem - Stará Boleslav

Stálá výstava PTP a Vojenské tábory nucených prací

Stálá výstava je umístěna v chodbě a třech místnostech v druhém patře brandýského zámku. Iniciátory byli bývalí příslušníci PTP František Holec a Jiří Růžička. Expozice přináší základní přehled o fungování Pomocných technických praporů v letech 1950-1954 a současně je představuje nejen jako zvláštní vojenské útvary pro občany komunistickou mocí označené za politicky nespolehlivé, ale rovněž jako nástroj pro jejich perzekuci.

Zámek Brandýs nad Labem, 250 01 Brandýs nad Labem-Stará Boleslav

Pétépáci vydali svá svědectví

Vydáním knihy s názvem Zápisník
Ludvíkovců vyvrcholila dvouletá spolupráce
členů Svazu pomocných
technických praporů - vojenských táborů
nucených prací a Muzea východních
Čech, jejímž cílem bylo
prohloubit povědomí veřejnosti o existenci
jednoho z typických jevů padesátých
let minulého století v naší
historii - pomocných technických praporů.
Kniha, do které se svými vzpomínkami
přispělo 56 pétépáků zejména
z východních Čech, je věnována
příslušníkům IV. praporu PTP roty R
a Z z dolu Ludvík v Radvanicích odvelených
v letech 1951 - 1954 a zachycuje
osudy lidí, jejichž jediným
„hříchem“ bylo, jak sami říkají, to, že
měli prima rodiče. Společné přání,
aby se publikace stala zdrojem poučení
i varování pro další generace,
vyslovili u příležitosti slavnostního
předávání knihy 20. září v budově
Muzea východních Čech nejen členové
svazu PTP - VTNP a jejich rodinní
příslušníci, ale i pozvaní hosté, mezi
kterými nechyběli zástupci města,
kraje, církve a dalších institucí.

Nevěděli jsme, kdy nás pustí z vojny

České Budějovice - Jihočeštípétépáci, kteří místo vojny se zbraní dostali v 50. letech od komunistů do rukou lopaty a krumpáče,převzali pamětní medaili od ministra obrany.
Pozapomenutí jihočeští hrdinové z 50. let, které vyznamenal ministr obrany. Autor: Deník/Radek Gális
Museli na vojnu, ale nevěděli, kdy se z ní vrátí. Jestli za dva roky nebo třeba až za čtyři. Takový byl osud mnoha tisíců mužů, kteří narukovali v padesátých letech k pomocným technickým praporům, kde je místo zbraní čekaly lopaty, krumpáče, sbíječky nebo pily.
Několik z nich nedávno převzalo opožděně pamětní medaili ministra obrany k 90. výročí vzniku republiky. Slavnost se konala v českobudějovickém sídle okresní pobočky PTP – VTNP (Pomocné technické prapory – Vojenské tábory nucených prací) v Žižkově ulici.
Syn legionáře
Mezi oceněnými byl také jedenaosmdesátiletý Miloslav Hirsch z Jindřichova Hradce.
„Beru medaili jako uznání, ale vím, že v životě je daleko víc důležitější zdraví a jiné okolnosti,“ prozrazuje Miloslav Hirsch.
„Můj táta byl za války v Buchenwaldu a po válce zase skončil v komunistickém vězení, kam byl neprávem odsouzen. Táta měl živnost, normální obchod,“ vysvětluje důvod, proč byl komunisty označen za nepřítele národa.
Jeho tatínek František Hirsch byl sokol, ruský legionář.
„Nebyl funkcionář, ale cvičenec, uměl cvičit na kruzích a na hrazdě a byl takový borec, že se vždycky s napětím čekalo, když bude mít vystoupení.“
Jako vlastence ho nacisté zavřeli 1. září 1939 do koncentračního tábora Buchenwald. Po válce ho zase zavřeli komunisté.
„V koncentráku v Buchenwaldu byl zavřený se svými lidmi, kteří smýšleli podobně vlastenecky jako on, ale na Borech ho ti darebáci dali mezi zloděje a vrahy. Psychicky tam úplně odešel, zemřel roku 1963 v necelých sedmdesáti letech.“
Jako syn živnostníka, a tudíž politicky nespolehlivý, Miloslav Hirsch narukoval v roce 1950 k PTP.
„Brácha přišel zrovna z vojny jako podporučík a já se dostal k PTP do Svaté Dobrotivé. Celkem jsem sloužil tři roky a dva měsíce. Než jsme šli na vojnu, táta nám říkal: Kluci, vy byste na vojnu nemuseli jít, protože já byl na vojně šest let a ještě tři roky v koncentráku, takže byste měli mít odslouženo, “ vzpomíná Hirsch.
Unikli Sibiři
„Byli jsme lidé kategorie E čili nežádoucí. Historik Jiří Bílek napsal, že kdyby Gottwald se Stalinem nezemřeli, tak bychom šli na Sibiř. Měl jsem velké štěstí, že jsem nemusel do dolů. Doktoru Charvátovi při odvodu jsem řekl, že jsem měl operaci slepého střeva. Nelhal jsem, byl jsem operovaný, ale už ve čtyřech letech. Doktor Charvát byl slušný člověk a od dolů mě osvobodil,“ říká Miloslav Hirch, který pak pracoval na stavbách a v brdských lesích.
„V roce 1952 nám oznámili, že zůstáváme v PTP na neurčito. Chápejte, co to pro mladého člověka bylo, když nevěděl, jestli se vrátí za rok, za dva nebo až za deset let. Byla to pro nás tragédie. Domů jsme pak šli až 25. listopadu 1953, kdy tlak mezinárodních institucí konečně způsobil, že nás propustili z armády.“
Po letech Miloslava Hirsche stále mrzí současná politická situace.
„Po roce 1989 se měla zrušit komunistická strana, protože to byla zločinecká organizace, která zavraždila tisíce nevinných lidí. Je chyba, že stále existuje. I proto půjdu k volbám, abych volil pravou stranu, protože levice je špatná. Ti jsou schopni přimknout se ke komunistům, a to není dobře,“ tvrdí rozhodně Miloslav Hirsch, kterému komunistický režim ovlivnil život.
Bratři v emigraci
K dalším vyznamenaným patří Karel Podruh z Českého Krumlova, kde v roce 1991 zakládal okresní klub PTP.
„Medaile je oceněním mé práce, kterou ovšem pokládám víceméně za povinnou,“ říká českokrumlovský rodák Karel Podruh. „U PTP jsem byl 26 měsíců. Na vysoké škole jsem roztrhal legitimaci Svazu československé mládeže. Proto jsem už nebyl poslední rok na škole přijat na koleje a musel přespávat v Praze u kamarádů.“
Jeho dva bratři emigrovali do zahraničí, i proto mu socialistická společnost nesvěřila zbraň, ale poslala ho k lopatě a ke sbíječce.
„Napřed jsem pracoval na dolech v Horní Suché u Karviné. Druhým rokem jsem měl štěstí, protože mě jako stavebního inženýra přemístili do Svaté Dobrotivé u Hořovic. Pak jsem skončil v Plzni pod borskou přehradou. Každý den jsme chodili do práce kolem věznice na Borech.“
Příčinu toho, že skončil u PTP, aniž věděl na jak dlouho, vidí Karel Podruh v nastolení vlády komunistické diktatury a v totalitním režimu. „V únoru 1948 se dostali k moci neschopní lidé. Ti si svou moc udržovali represivními prostředky, k nimž patřily civilní tábory nucených prací a vojenské tábory nucených prací PTP. Oba byly určeny pro ty, které kvůli nedostatku argumentů nemohli dát k soudu a uvěznit. Ale do těchto táborů je mohli poslat bez soudu,“ vysvětluje Karel Podruh.
„V útvarech jsme si všichni museli platit vojnu z toho, co jsme si sami vydělali. Platili jsme i odměny svých velitelů. Nejhorší ale bylo, že neexistovala žádná stanovená určitá doba, po kterou jsme tam měli být. Někteří z nás tak byli u PTP dokonce více jak čtyři roky,“ dodává Karel Podruh.
Seznamvyznamenaných: Ocenění členové svazu PTP (na snímku zleva):Zdeněk Šaman (Pelhřimov), Karel Podruh (Český Krumlov), Miloslav Hirsch (Jindřichův Hradec), Josef Hruška a Tomáš Chvosta (oba Tábor), Vladimír Lopaťuk (předseda PTP), Václav Šulista (České Budějovice), Josef Karas, (Strakonice), Jiří Pešek, Bohumil Šabatka, Ivan Mánek, Stanislav Češka (všichni České Budějovice) a Vladimír Brabenec (Písek). Na snímku chybí další ocenění – Petr Frank (České Budějovice), Lubomír Roman (Písek) a Jiří Michálek (Tábor).

15.4.2010

Kardinál Duka bude sloužit mši svatou pro příslušníky PTP

11.9.2013

V Zaječově - Svaté Dobrotivé u Hořovic se bude 18. září 2013 konat již 21. setkání bývalých příslušníků pomocných technických praporů. Celý program již tradičně zahajuje mše svatá, kterou bude pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka OP sloužit od 9.30 hodin v kostele Panny Marie a sv. Benigny.

Dvacáté první celostátní setkání bývalých příslušníků PTP - VTNP (Pomocných technických praporů – Vojenských táborů nucených prací), kterou již tradičně zahajuje bohoslužba, bude pokračovat pietním aktem u pomníku, který připomíná místo bývalého tábora PTP v Zaječově. Po obědě v Lidovém domě budou proneseny pozdravné projevy čestných hostů, na které naváže přátelské setkání účastníků.

Svatá Dobrotivá, část obce Zaječov, je místem prvního augustiniánského kláštera v Čechách založeného roku 1262. Kdysi vyhledávané poutní místo, které za války sloužilo jako nacistický vězeňský tábor, obsadila v říjnu roku 1948 armáda. Umístěna sem byla jednotka, do níž byli zařazeni branci, které komunistický režim shledal „politicky nespolehlivými“. Pomocí těžké nekvalifikované práce a ideologického nátlaku se je režim pokusit „převychovat“ v „uvědomělé budovatele socialismu“. Ze silničního praporu ve Svaté Dobrotivé stal 52. pomocný technický prapor.
Velmi špatné ubytovací podmínky, minimální hygiena, nekvalitní strava, otrocká dřina na silnicích a dalších stavbách ve výcvikovém prostoru, ideologický nátlak stálých „politických školení“, šikanovaní a ponižování ze strany velitelů a naprostá bezprávnost vojáků, jimž za sebemenší prohřešek hrozily vysoké tresty vězení – to vše vedlo k tomu, že tábor dostal název „Santa Cruz“ neboli „Svatý kříž“. Ani po odchodu do civilu se však bývalí „pétépáci“ nezbavili cejchu „politicky nespolehlivých“. Od roku 1951 existovalo v Československu dalších 18 pomocných technických praporů s celkem 22 000 podobně postiženými vojáky.
Poprvé se většina z nich vrátila na místo, kde prožila tolik útrap, až v roce 1993, kdy se v Zaječově uskutečnilo první setkání. V roce 2000 byl na místě bývalého tábora odhalen pomník připomínající nejen utrpení, ale také nezlomnou vůli a statečnost několika tisíc mladých mužů, které zde komunistický režim internoval jako zločince. V Zaječově se od roku 1993 konají každoroční setkání, na nichž bývalí „pétépáci“ vzpomínají na těžké časy. (Aleš Pištora)

Projev 1. místopředsedy Senátu PČR Přemysla Sobotky na XX. celostátním setkání 52. Pomocného technického praporu-Vojenských táborů nucených prací.

Klášter Svatá Dobrotivá, Zaječov, 6. září 2012

Vážení přátelé,

jsem velice rád, že vás dnes mohu všechny srdečně pozdravit na již 20. celostátním setkání příslušníků pomocných technických praporů z let komunistické diktatury. Naše veřejnost vás zná pod familiárním označením „pétépáci“, ale bohužel málokdo se z mladších generací dokáže vcítit a pochopit, o co ve vašem případě šlo.

V mnoha armádách světa existovaly či existují různé speciální technické jednotky, které nejsou určeny k přímému boji, ale v případě PTP šlo v 50. letech o něco podstatně jiného. Neskonale mstivý a nenávistný komunistický režim potřeboval mnoho pro něj nepohodlných občanů ponižovat, tupit a využívat k otrockým pracím. Poznali jste na vlastní kůži to, čemu komunisté ve svém cynismu říkali proces převýchovy. Tato převýchova měla však své oběti na životech, zdraví vás i vašich kamarádů. Tato převýchova z vás dělala občany druhé kategorie a postihovala i vaše rodiny.

Povinností nás občanů, včetně vás „pétépáků“, je stále připomínat toto temné historické období především z jednoho prostého důvodu: Komunisté a jejich sympatizanti různého zabarvení – jedno zda strakatého či oranžového – zůstávají stále stejní, což vidíme na jejich bezuzdném populismu a demagogii. V dnešní globální ekonomické a finanční krizi umějí vše mistrně kritizovat, ale řešení problémů mají stále stejné. Rychle bychom skončili v poměrech, které alespoň doufám, nikdo z nás nechce.

Dobře vím, že se už nikomu z nás nepodaří změnit smutnou historii naší země, čemu ale můžeme předejít, je opakování této zkušenosti. Dnes však chci hlavně popřát všem přítomným „pétépákům“ hodně pohody, pevného zdraví, energie a chuti do života. Chci vám popřát hodně kamarádských setkání s vašimi druhy, kteří rovněž museli nosit na uniformách černé výložky. A byl bych rád, abychom se mohli konečně společně radovat také z toho, že nám rudá minulost již, doufejme, nebude otravovat naše současné životy.

Děkuji vám za pozornost.
MUDr. Přemysl Sobotka
1. místopředseda Senátu PČR