Jan Bednář
3.5. 1928

Otec Jana Bednáře byl nájemcem malého mlýna na Velehradě a to vedlo k tomu, že v roce 1949 po maturitě na obchodní akademii mu "dělnický přísedící" řekl : "Janku, toto je nejvyšší vzdělání, které jsme ti povolili".Začal pracovat u firmy JAS ( Baťa ) a ve Stavebním kombinátu v Uherském Hradišti, odkud narukoval k 56. PTP Ostrava. Po lékařské prohlídce však nebyl uznán schopným práce pod zemí a tak byl odeslán k 53. PTP Libavá.

Ve Šternberku na Moravě pracoval na stavbách, které byly přiděleny snad nejpočetnější rotě; ta čítala až 230 „ pétépáků „ – synků rolníků, podnikatelů a živnostníků, vyakčněných funkcionářů demokratických politických stran, ze studií vyloučených vysokoškoláků, duchovních i bývalých příslušníků Wehrmachtu.

Přes rozmanitost sociální i intelektuální tam navázal mnoho krásných osobních přátelství, z nichž některá přetrvávají až dodnes. Jeho koníčkem byla swingová hudba, podařilo se mu založit již v květnu 1951 osmičlenný taneční orchestr, který úspěšně účinkoval i na různých civilních akcích, někdy i ve spolupráci s kvalitním pěveckým sborem. Ve Šternberku sloužil až do poloviny listopadu 1952 a ti , kteří podepsali závazky do dolů nebo stavebnictví, byli propuštěni 26.11. do civilu.

V okrese Uherské Hradište nebyly žádné vojenské stavby, musel dojíždět denně z Velehradu do 50 km vzdáleného Přerova, kde u Moravostavu pracoval jako nádeník

Rodičům byl vyvlastněn majetek a on onemocněl těžkými depresemi. Od 1. března 1954 se mu podařilo vrátit se zpět k OSP Uh. Hradiště, kde pracoval až do důchodu v listopadu 1988.

Občas mu soudruzi připomínali jeho politické smýšlení i službu v PTP, zejména po srpnu 1968, odmítl podepsat souhlas se „vstupem vojsk “.

Od roku 1991 mimo své funkce předsedy v Územní organizaci se angažoval ve funkcích místopředsedy v Moravskoslezském svazu, v Ústřední radě PTP – VTNP v Praze a v redakční radě Zpravodaje PTP.

Nelze opomenout obrovsky vynaložené nezištné práce předsedy Jana Bednáře v přípravě Moravskoslezských , Českých a Celostátních sjezdů, přípravu delegátů a jejich účasti na těchto sjezdech. A to vše bez nároku na odměnu. Celkem za 26 roků činnosti věnoval nejméně 4 tisíce hodin ve prospěch PTP na všech úrovních.

Mimo jiné za tuto záslužnou činnost v orgánech VTP – PTP byl oceněn:

Zlatým odznakem ÚR Svazu PTP ČR, Ministerstvem obrany ČR : - bronzovým záslužným křížem, - stříbrným záslužným křížem a mnoha čestnými uznáními a plaketami.

Jiří Růžička

Je dlouholetý funkcionář Svazu, do ukončení činnosti Svazu k 31.12. 2016 vykonával od roku 1995 funkci předsedy Okresního klubu, předsedy Oblastní rady, a od 2003 roku předsedy Českého svazu PTP-VTNP a místopředsedou Svazu PTP-VTNP ČR. Byl rovněž posledním výkonným místopředsedou Mezinárodní konfederace vojenských táborů nucených prací zemí Střední a Východní Evropy. V roce 2002 se podílel na přípravě a organizaci historické Mezinárodní konference o vojenských táborech nucených prací v Praze. Po ukončení činnosti Svazu pracuje jako předseda likvidační komise Českého svazu PTP-VTNP. Na posledním XI. sjezdu Svazu PTP-VTNP byl delegáty sjezdu jmenován čestným místopředsedou Svazu - VTNP. Zúčastnil I. Sjezdu v květnu 1968 na Žofíně a řádným členem je od II. sjezdu dne 12.února 1990. Za svou práci a boj proti komunizmu a za debolševizaci naší společnosti obdržel celou řadu ocenění, mimo jiné ministr obrany mu udělil vyznamenání ZLATÉ LÍPY, od ředitele ÚSTR v roce 2012 obdržel PAMĚTNÍ MEDAILY VÁCLAVA BENDY a místopředseda senátu MUDr. Přemysl Sobotka mu předal na XI.sjezdu Pamětní list Senátu Parlamentu České republiky. Jeho zásluhou je i vybudování pétépáckého muzea a zločinů komunismu v zámku v Brandýse nad Labem, které se závěrem roku 2016 stalo součástí Národního muzea v Praze, aby trvale generacím připomínalo pomocné technické prapory a zločiny komunismu .

Jiří Růžička pochází ze rolnické a sokolské rodiny, narodil se 26.července 1929 v Praze, maturoval na Vyšší rolnické škole v Poděbradech, v mládí byl členem Selské jízdy i Sokola, rodinu komunisté vyhnali v padesátých létech z farmy v Slivenci, na které otec pěstoval speciální druh prasat na tzv. pražskou šunku. To byl i důvod jeho nasazen í ve vojenských táborech nucených prací ve Svaté Dobrotivé u 52.pomocného technického praporu. Po propuštění mohl pracovat jen v dělnických profesí jako uhelný závozník a deset let jako dělník v akumulátorce v Radotíně. Když po létech mohl postupně pracovat jako skladník, zásobář a ekonom, po zjištění kulackého původu, byl před odchodem do důchodu propuštěn a musel se vrátit k dělnické profesy. Po sametové revoluci se stal ředitelem dřevozpracujícího podniku, kde před propuštěním pracoval jako ekonom. Celý svůj život zasvětil boji proti komunismu a za masarykovskou demokracii.

Ing. František MOŽNÝ
(ani bohoslovec, ani kněz, jen aktivní laik)

Narozen: 23. 4. 1930 ve Slavkově u Brna, okres Vyškov

Služba v PTP: 32 měsíců (15. 4. 1951 – 25. 11. 1953)

Od roku 2000 zapojen do různých funkcí ve Svazu PTP-VTNP ČR

Do roku 2013: Člen delegace ČR v Mezinárodní konfederaci VTNP zemí střední a východní Evropy, člen Ústřední rady Svazu PTP-VTNP ČR a 1. Místopředseda Moravskoslezského svazu VTNP-PTP.

O své službě v PTP a po ní o dalším životě vypovídá:

V roce 1951 jsem byl odveden do armády s termínem nástupu na podzim. Jak jsem však byl překvapen, když jsem obdržel povolávací rozkaz k nástupu již na 15. dubna 1951 do Komárna. Tak to by mohli být ženisté – pomyslil jsem si bláhově. Pravdu – trpkou – jsme se dozvěděli až po ranním dojezdu několika vlaků na komárenské nádraží, kde už nás čekala nákladní auta a odvezla nás do pevnosti Komárno.
Tak začala moje „vojenská“ kariéra. Šlo to ráz na ráz. Rychle se ubytovat, převléci se do „mundůru“, švancparáda, k holiči, „dohola“. Velitelé nás velmi rychle vyvedli z omylu, že jsme u bojového útvaru. Nebudu používat výrazy, které k tomu použili, ty jsou popsány v literatuře faktu a mezi slušnými lidmi se takto nehovoří, zejména ne s budoucími „obránci vlasti“.
Po měsíci pořadového výcviku jsme složili přísahu (do té doby jsme nesměli na vycházku z kasáren), a tak jsme se stali nejlacinější pracovní silou, svázanou navíc vojenskými předpisy a zákony.

"Výsměch úmluvám o nucené práci v mezinárodních dokumentech, které již před druhou světovou válkou podepsalo Československo v Ženevě v roce 1930, výsměch platnému brannému zákonu (který žádná ustanovení o nucené práci, ani o odmítnutí výcviku ve zbrani z politických důvodů neznal), výsměch platné ústavě a ustanovení o lidských právech. KSČ přece může všechno!"

A teď pokračuji v popisu další anabáze v PTP. Po přísaze jsme se přes noc přesunuli z Komárna do nového sídla 61. Praporu PTP do Rumburka. Odtud jsem se, v rámci odloučených pracovišť, ocitl postupně ve Stříbrné Skalici na Sázavě, kde jsme dokončovali parkové úpravy a rybárnu na řece Sázavě pod pětipatrovou vilou v lese, postavenou pro tehdejšího ministra národní obrany generála Svobodu (moc si jí neužil, soudruzi jej, jako nepotřebného, zavřeli – jen sice nakrátko), dále v Praze na Vysoké škole válečné, kde jsme prováděli stavební práce – přestavbu uvnitř stávajících objektů, mezitím několik brigád v zemědělství, při návratu z jedné z nich, myslím někdy v říjnu 1951, jsme dokonce spatřili polární záři! Následoval přesun několika spolubojovníků na stavbu bytovek v Chrudimi a památný den nastal 10. 12. 1951 přesunem na důl Ludvík v Ostravě-Radvanicích, což bylo „konečným řešením“ mé otázky, jak by řekli „náckové“. Tam jsem zůstal až do radostného zakončení 25. 11. 1953.
Bohužel však není nic platné plakat nad rozlitým mlékem. Jako jeden z řadových členů PTP jsem se přihlásil do této organizace v Moravskoslezském svazu VTNP-PTP v Brně v roce 1991. V civilu jsem jako důchodce pracoval ještě 3 roky jako hlídač. Politicky jsem se v únoru 1990 zapojil do KDÚ-ČSL a v letech 1992-2000 jsem působil jako zastupitel městské části Brno-sever s cca 60.000 obyvateli, pracoval jsem v e finanční komisi. Od roku 2001 sloužím v našem Svazu bratřím a sestrám (vdovám) v různých funkcích až dosud. Do roku 2013 jsem byl členem delegace České republiky v Mezinárodní konfederaci VTNP zemí střední a východní Evropy (scházeli jsme se na společných zasedáním každý rok v jiné hostitelské zemi). Do MK patřila Česká republika, Maďarsko, Polsko, Rumunsko a Slovensko.
Po mnoho let jsem členem Ústřední rady Svazu PTP-VTNP ČR a členem zemského výboru Moravskoslezského svazu VTNP-PTP, jako 1. Místopředseda. Spolu se zakladatelem LUDVÍKOVCŮ, br. Janem Němečkem z Hradce Králové se podílím na řízení akcí moravské části LUDVÍKOVCŮ – spolu jsme organizovali v letech 2000 - 2009 řadu Mezinárodních setkání LUDVÍKOVCŮ včetně bratří ze Slovenska, střídavě v Hradci Králové a v Brně. S přibývajícím věkem a zdravotními potížemi jsme se dohodli pořádat mezinárodní setkávání vždy až po pěti letech , jinak je konáme ročně, podle zemí (v Čechách – v Hradci Králové, na Moravě – v Brně).
Naše dnešní práce v rámci celostátního Svazu spočívá především v organizaci členstva, pořádání celostátních akcí (eventuálně mezinárodních), péče o uplatnění rehabilitačních nároků členů, podpora v sociálních problémech, příp. poskytování příspěvku na lázeňskou léčbu z případné dotace ministerstva obrany. Nezaměnitelnou roli vykonávají naši členové a my s nimi, v účasti na besedách o PTP na školách, při jejich soutěžích, mezi důchodci a v rámci AČR, účastí na významných akcích, spolupráce s magistráty a radnicemi obcí i krajskými úřady i nevyššími zastupitelskými orgány – Poslaneckou sněmovnou a Senátem Parlamentu ČR, s Kanceláří prezidenta republiky, ministerstvem obrany ČR, Generálním štábem AČR, ministerstvem vnitra, ministerstvem práce a sociálních věcí, ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy a ostatními občanskými sdruženími, včetně Konfederace politických vězňů.

Jak jde čas, tak náš počet postupně klesá. V rámci zemí střední a východní Evropy nás bylo v padesátých letech minulého století téměř 1 milion mužů. Z toho v bývalém Československu zhruba 70.000 mužů (ve 23 praporech PTP), což je už slušný armádní sbor.
Při obnovení činnosti Svazu bývalých příslušníků PTP se v roce 1990 přihlásilo za členy asi 15.000 mužů. Po odloučení Slovenska z federace v roce 1993 bylo nás v roce 2O11 v Čechách už necelé 3.000 a na Moravě asi 1.800. Ročně nás umírá zhruba 500 členů – mužů.
Co je však nejcennější, je naše neustálé, (i když z hlediska zdravotních potíží) už stále obtížnější, setkávání, viz např. Žofín 2008, 2010, nebo již XVII. Celostátních setkání na Libavé. Vojáky zajímá, co nás tak stmeluje a vyvolává takovou bratrskou atmosféru na těchto setkáních i po 60 letech.
Hodnotit náš přínos pro společnost budou moci až následující generace, ale především očekáváme ohodnocení od našeho Pána a Stvořitele, jemuž patří naše nekonečné děkování za každý den našeho života, který můžeme ještě prožít ve službě našim bližním.

Omnes ad maiorem Dei gloriam!

Z d a ř B ů h !

JUDr. Bohumír Dufek (1926)
Desatero je úkolák, lidé neradi slyší, co se smí a co nesmí. Ale držme se té zásady, tak nemůžeme daleko uletět ani klesnout

• narodil se v roce 1926 v Brně
• po válce studoval v Brně práva
• v roce 1946 vstoupil do Lidové strany
• po únoru 1948 vyhozen z práce i ze školy
• protikomunistický odboj s Karlem Kašpárkem
• v roce 1950 nastoupil na vojnu
• pracoval v dolech a na stavbách
• po vojně nastoupil v Investiční bance
• místopředseda Ústřední rady svazu PTP

„Narodil jsem se v Židenicích 1926, byla to chudá čtvrť, sociální cítění mi zůstalo z té doby až dodneška. Rodiče byli zdravě konzervativní. Matka selského rodu, dar víry, předala rodině. Otec ruský legionář, masarykovec, trochu volnomyšlenkář, ale maminka ho vzorným příkladem přesvědčila, že křesťanství a katolictví je výborná věc na řízení života soukromého i veřejného. Rodičům vděčím za to, že jsem si dokázal udržet páteř.“

Až do svých patnácti let prý byl Bohumír Dufek uličník. Nelibě to nesly zvláště dámy z okolí. To se prý později změnilo, když provedl „sebezpytování“ a získal náhle pověst vzorného hocha. Svůj díl na tom prý mělo náboženství i kladný vztah k rodičům. Od té doby je pamětník také přesvědčen, že „...rodina je základ nenahraditelný, to si dnešní doba neuvědomuje. Tu kinderstube by měl člověk získat do tří let... Byl jsem sokolem i skautem. Orlu fandím až dneska, vidím, že vedle toho cvičení je potřeba nějaké duchovno.“

Škola

Na gymnázium pamětníka doporučil pan učitel Pochop, učení mu nedělalo problémy. Vždycky to dotáhl na vyznamenání. Od kvinty ho škola začala opravdu bavit. Zajímaly ho jazyky, hlavně němčina, což se v protektorátu hodilo.

Dva roky práv a politika

Po válce byl Bohumír Dufek přijat jako student práv, ve čtyřicátém šestém roce se stal členem Lidové strany a Klubu lidoveckých akademiků, kde spolupracoval hlavně s kamarádem Karlem Kašpárkem, který dělal předsedu, pamětník jednatele. Rozuměli si, jezdili po besedách na moravském venkově, utkávali se s vesnickými komunisty a měli úspěch. „Byli jsme dost inteligentní a přesvědčení – dodnes si myslím, že únor 48 byla tragédie. Byl jsem dost exponovaný, když přišli komunisti, dostal jsem padáka mezi prvními v republice. Co se mnou, úřad práce mě poslal do dolů. Naštěstí tam byli lékaři, zjistili mé problémy s ledvinami, tak mě poslali, abych sázel stromečky, to taky nešlo, bylo to venku... Tak na vojnu.“

Mysleli na odboj

10. března 1948 byl Bohumír Dufek z brněnských práv i případných ostatních škol v republice vyloučen. Akční výbor ukončení studia odůvodnil takto: „Jako významný činitel KLA jsi stál úplně ve službách představitelů reakční rozvratnické politiky. Svůj souhlas s jejich politikou a zásadní postoj proti pokrokovému vývoji jsi projevoval jako řečník a ideový pracovník mezi mládeží.“ Do dvou dní musel odevzdat index. Pamětník nakonec přesto dostudoval díky přímluvě v Praze. S taktéž vyloučeným kamarádek Karlem Kašpárkem mysleli na odboj. Bohumír Dufek měl na starost shánění peněz. Jednou měl ale jet do Moravské Třebové, aby převzal prázdné orazítkované občanky. „Dostal jsem balíček pečlivě zabalený.“ Byla to obrovská výhoda později při výslechu, kde mohl předstírat, že neví, co v balíčku bylo. Nejdříve se dokonce pokusil zapřít i to, že v Moravské Třebové vůbec někdy byl. Jak poznamenává i zápis StB, z této protistátní činnosti nebyl nikdy usvědčen.
Přítel z Lidové strany a otec pamětníkovy přítelkyně Emil Vojanec mu díky svým konexím přes americkou ambasádu nabídl v této době možnost emigrovat do Spojených států, kde měl Bohumír Dufek příbuzné. Nakonec ale neodjel, hlavně kvůli rodině.
V zápisech StB je poznámka: „Udržoval známost s dcerou poslance Vojance, oženil se s ní jen proto, aby se za něj Vojanec přimluvil.“ Pamětník ke svému vztahu s dcerou Emila Vojance dodává: „To se pak nějak polámalo, já se přiznám, že to byla možná má chyba, já se nebyl schopen vypořádat s dopady Února, je mi to líto, byla to dobrá holka, hodná. Já nebyl schopen solidního rodinného života.“ Podle svých slov se však se slečnou Vojancovou, navzdory opačnému tvrzení StB, nikdy neoženil.
Už 6. března 1948 byl Bohumír Dufek také odvolán ze své dosavadní práce, kterou vykonával v prověřovací a trestní komisi obvodní rady ÚNV zemského hlavního města Brna. Nejdřív ho obeslal úřad práce, nakonec ale skončil na vojně.

Vojna

1. října 1950 narukoval Bohumír Dufek na vojnu. Na základní službu už byl ale poměrně starý. Byl přidělen k malé velitelské rotě, kde jednou probíhalo sezení na PVS, tedy na politicko-výchovné světnici. Vojín Dufek se přihlásil, že chce do kostela. „‚Nemáte přísahu!‘ ‚Podle ústavy bych měl právo...‘ On mě chtěl před ostatními shodit, prý: ‚Chtěl by ještě někdo...?‘ Celá rota se hlásila, tam byl i zuřivý bolševik, redaktor Rovnosti – přihlásil se taky. Byli nadržení, měsíc v kasárnách... Teď, kdo skupinu povede: měli jsme tam tři ‚aspiriny‘, tak se říkalo aspirantům, jeden z nich, slovenský luterán, povídá: ‚Já ich poveděm.‘ A velitel byl v koncích. A my v pořádku tam, v pořádku zpátky, žádný průser...“

PTP

Příhoda pokračovala při vojenské prověrce: „Vy jste se vloudil do armády, abyste ji rozvracel.“ – „Normálně jsme uplatnili právo podle ústavy...“ – „Vy jste agent!“ Tři hodiny prý trvala tato debata. Na půdě ústavy byl ovšem budoucí právník neporazitelný. Vyhrožovali mu Špilberkem a nakonec ho od prověrky vyhodili. Po přísaze, kterou složil 28. října 1950, mu vzali zbraň a poslali ho k PTP do dolů v Karviné. „Katastrofa. Sloje padesát až šedesát centimetrů, člověk pracoval vleže, několik pater pod zemí.“ Nejdříve ho jako nováčka, a ještě k tomu vysokého, nikdo nechtěl do party. Kopání kylofem vydržel jen pár dní, pak šel na Důl Žofie do Orlové, kde se mohl pod zemí trochu narovnat.
Vzpomíná, že mu šlo v dolech i o život. „Stalo se, že štajgr mě pro něco poslal, tak jsem valil po té hlavní sváře, kde jezdila lokomotivka. Za mnou se něco děje, světlo: lokomotivka tlačila ty prázdné vůzky. Chodba byla vysoká, klenutá, vyztužená ocelovými vzpěrami, 30 cm od sebe. Byla tma, řidič mě neviděl, hluk – volání nemělo smysl, utíkal jsem, strach mi svíral řitní otvor, co bude?!“ Byl zázrak: „Jeden ten hajsman byl prasklý, odstranili ho, druhý nebyl namontovaný, byla tam asi 60 cm mezera, když se to lámalo, zůstalo 40 cm místo. Já do toho zaklekl, on okolo mne přepršal, ani o mně nevěděl... Kdo tam přivalil tu vzpěru, toho hajcmana, a nedal tam novou? Kdo?“ Bývalý vojín Dufek myslí na svého strážného anděla. „Vůzky z deseticentimetrovejch fošen obité plechama – to by ze mne byl guláš!“

Na stavbě

Když se dostal z dolů, pracoval na stavbách, třeba v Libavé nebo ve Šternberku. „Zjistil jsem, že u lopaty nemusel člověk zůstat. Vojenské stavby potřebovaly moře lidí. Já byl železářem, dělal jsem třmínky, výztužku... u lopaty zůstali jen kluci, co byli dobří jen k lopatě. Život pétépácký nás naučil všecko. Já byl časem i pomocným stavbyvedoucím. Po návratu z vojny jsem si nemohl udělat strojní průmyslovku, škoda, mohl bych být někde zašitý. Takhle jako právník jsem byl pořád podezřelý.“
Základní vojenskou službu nastoupil Bohumír Dufek 1. října 1950 a do civilu se dostal až 12. prosince 1954. Byl v Karviné, Libavé, Šternberku, v Ostravě, v Brně a v Rajhardu u Brna. Pak si pro jistotu zařídil modrou knížku.

Po vojně

Po vojně nejdříve nastoupil do Investiční banky, kde se zjistilo, že umí pracovat a nebojí se práce. „Tam bych se normálně nedostal, než vyšetřili můj kádrový profil, osvědčil jsem se, nechali mě tam, byl jsem nadějný mladý kádr, osmadvacet let, tam byli staří bankovní úředníci z první republiky.“ Kádrový posudek z roku 1957 už má pamětník mnohem lepší: „Poměr k dnešnímu zřízení hodnocen kladně.“ Jak sám dnes říká, nechtěl kvůli komunistům sabotovat republiku jako takovou. Navíc měl známé na obou stranách řeky a i mezi komunisty se našli lidé, kteří nekradli, nevyžadovali dodržování hloupých zákonů a pravidel a byli to slušní občané. „Poněvadž žít se musí. Primum vivere deinde philosophari. Nejprve žití, pak filozofování, tím jsem se řídil. Nemám si co vyčítat.“

PTP dnes

Moravskoslezský svaz založili v roce 1992, když v Praze v celorepublikové organizaci byly rozbroje. V květnu 1992 se trhli Slováci. Starají se o zdraví a sociální záležitosti svých členů. Také vydávají knížky, třeba pétépácké příběhy Hořké vzpomínání.
Na závěr ještě paměntík dodává: „V září 1948 mě navštívil gentleman z jisté instituce: ‚Pane Dufek, mám tady zprávu, že byste měl studovat... Ale musel byste se za to odměnit. Lidová mládež by vás vyslala jako rezidenta do Bavorska.‘“ Když pamětník podle vlastních slov odmítl, dostal od něho k podpisu, že nechce spolupracovat. Jak komentuje, nebylo mu přitom dobře.

Pět set pétépáků čeká 60 let na odškodnění. Dočkají se?
9. duben 2014 | Zuzana Lebdušková

Půl roku žil Jan Decker ve stodole a mýtil v rámci služby u PTP les u Mimoně na severu Čech. „Pracovalo se pochopitelně za každého počasí, na pracoviště v Mimoni jsme docházeli šest kilometrů, celý den jsme pracovali a šli zase zpátky. Pak jsme měli tzv. výcvik, což bylo buď politické cvičení, nebo jsme zakopávali cvičné miny. Navíc jsme měli pohotovostní službu, a tak jsme v neděli museli vykládat z vagónů cement, cihly, štěrk a další stavební materiál. Prakticky jsme volno nikdy neměli,“ vypráví muž, který u pomocného technického praporu strávil v 50. letech devětadvacet měsíců. Základní vojenská služba přitom trvala dva roky.

Jan Decker, současný předseda Svazu pomocných technických praporů ČR, nyní usiluje o to, aby stát napravil zbylé křivdy. O finančním odškodnění pro některé příslušníky technických praporů jedná již se čtvrtým ministrem vnitra. Tentokrát však Milan Chovanec (ČSSD) přislíbil, že těchto pět set mužů po šedesáti letech odškodní.

Z vojny jedině pod zem

Nařízení vlády č. 135 z roku 1999 o poskytnutí jednorázového příspěvku ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem nezahrnuje odškodnění těch příslušníků pomocných technických praporů, kteří byli na základě administrativních změn během let 1953 a 1954 transformováni do tzv. technických praporů. „Ke změně tehdy došlo pouze v tom, že pétépákům přidělili zbraně, zbavili je klasifikace E (politicky nespolehlivá osoba), ale nepustili je do civilu, protože nepodepsali závazek do hornictví nebo stavebnictví. Pro ně to bylo psychicky ještě náročnější, než samotné nasazení v pomocných technických praporech,“ objasnil pro ECHO24.cz změnu této vojenské služby předseda Svazu PTP Jan Decker.

Pétépákům přidělili zbraně, zbavili je klasifikace E (politicky nespolehlivá osoba), ale nepustili je do civilu, protože nepodepsali závazek do hornictví nebo stavebnictví.

K rozsáhlé reorganizaci vojenských pracovních jednotek začalo docházet pozvolna od listopadu 1953 až do května 1954. „Uvolnění po roce 1954 souviselo s tím, že Čepičku zbavili funkce ministra národní obrany,“ vysvětlil Decker. Právě Alexej Čepička, ministr národní obrany, stál za zřízením vojenských táborů nucených prací. Po smrti Stalin i Gottwalda se však začalo od tvrdých represí pozvolna upouštět.

Byla to internace

Zrušeny byly také pomocné technické prapory a propuštěna byla většina vojáků, kteří byli v PTP drženi i po uplynutí dvouleté prezenční vojenské služby. Byli však i mnozí, kteří začínali v pomocných technických praporech a dokončovali vojnu až na konci 1954 v technických praporech. „Týkalo se to hlavně bohoslovců a kněží, protože ti tam byli třeba od roku 1950, když zrušili teologické fakulty a kláštery,“ uvedl Decker. Odškodnění nyní přislíbil Svazu PTP ministr vnitra Milan Chovanec.
„To odškodnění se týká asi pěti set lidí. Dobu, kdy byli u PTP, jim již zaplatili, ale nedostali už náhrady za dovolenou, když byli ještě navíc u technického praporu. Cítíme se být poškození. Nejde jen o peníze, ale o uznání. Tvrzení, že nebyli ve vojenských táborech nucených prací, se těch lidí, kteří byli jak u PTP, tak u TP, velice dotklo. Má to pro ně morálně psychický dopad,“ vysvětlil Becker. Podle jeho slov byli přitom podmínky v technických praporech na počátku stejné jako u PTP.
Než se pomocné technické prapory přetransformovaly do technických praporů, které znají diváci z knihy i filmu Černí baroni, museli příslušníci bývalých PTP strávit několik měsíců navíc v psychicky i fyzicky náročných podmínkách, které Jan Decker shrnul jedním slovem – internace.

První světová válka pro ty, kteří v ní bojovali a prožívali ji, nebyla taková legrace, jako to popisuje Hašek. „Na film Černí baroni je třeba se dívat jako na Haškova Švejka. První světová válka pro ty, kteří v ní bojovali a prožívali ji, nebyla taková legrace, jako to popisuje Hašek,“ upozornil na zkreslený obraz, který si Češi vytvořili o takzvaných pétépácích. „Švandrlík (autor Černých baronů) byl jenom příslušníkem technických praporů, v Pomocném technickém praporu nikdy nebyl. Technické prapory měly tehdy naprosto jiný režim. Nebyli tam jen ti z politických důvodů, ale také proto, že měli nějaké zdravotní problémy,“ vysvětlil rozdíly mezi příslušníky PTP a TP Jan Decker. Také proto ti, kteří v TP působili, nemají na odškodnění nárok. Výjimkou jsou pouze ti příslušníci, kteří do TP přešli z PTP.

Chybí dvacet milionů

„U důchodu je to přiznané, ale náhradu za dovolenou nechtějí přiznat. Tam trvali na tom, že se mluví o TP a ne o PTP,“ upozornil Decker na dvojí metr, kterým měří stát těmto příslušníkům. Totiž ti, kterým stát neuznal náhradu za dovolenou, jelikož již nebyli v PTP, dostávají příplatek k důchodu za celou dobu, kdy byli příslušníky PTP i TP. Na náhradu za dovolenou však právo nemají.

Odškodnění ze strany státu po revoluci funguje dobře. Odškodněno bylo za křivdy z dob komunismu do dneška 3800 pétépáků. Jediné o čem se od roku 2010 jedná, je získání náhrad za dovolenou pro ty, kteří byli u PTP a administrativně přešli do TP. „Ministři vnitra kvůli tomu chtěli dělat další novelu, ale stačilo by, kdyby vláda vycházela ze čtyřech soudních rozsudků doktorů Strnadela, Appela, Hůly a inženýra Pavlíčka. Soud uznal, že mají nárok na vyplacení náhrady za dovolenou v TP. Problémy jsou se správním řádem. Je třeba, podle mého názoru, aby vláda rozhodla bez další novely. Aby respektovali nařízení soudu a vyplatili tu náhradu,“ dodal předseda Svazu PTP Jan Decker.

Také ministr vnitra Chovanec uznal, že na to mají nárok. Jednat by se podle Deckera mělo o částku dvaceti milionů korun. Momentálně na vyplacení náhrad nemá Chovancův rezort dostatek peněz.

Beseda se členem PTP - tzv. pomocných technických praporů v ČSLA:

Dne 11. 4 .2013 ve studovně našeho gymnázia proběhla beseda s panem Václavem Kulhánkem z Českých Budějovic.
Dnes 83 - letý vitální muž na penzi byl v 1. polovině 50. let kvůli studiu teologické fakulty bez možnosti výběru odvelen k PTP. Zde pobyl celkem 40 měsíců - tedy více než 3 roky. Běžná prezenční služba v tehdejší armádě byla dvouletá.
Po propuštění v roce 1954 pracoval pan Kulhánek většinou manuálně, koncem 60. let teologická studia dokončil.
Až do svého penzionování byl velmi oblíbeným a vyhledávaným knězem. Jádrem jeho hovoru s maturanty a studenty 3. ročníku byly myšlenky o toleranci, usmíření, ale zároveň také bdělosti vůči nedemokratickým silám, jež nikdy úplně nezmizí.

ZDENĚK KURKA

Zdeněk Kurka se narodil 15. ledna 1931 v Protivíně. Jeho maminka Marie pocházela ze zdejší kupecké rodiny, tatínek Viktor se narodil v Jihlavě, kde vystudoval německou reálku a bylo mu přiděleno místo výpravčího na Slovensku.

Brzy postoupil na vyšší pozici do Řečan a v roce 1939 se stal přednostou stanice v Zadní Třebáni. Tady malý Zdeněk s bratrem a rodiči prožil téměř celou válku. V této oblasti působila partyzánská skupina, která se zaměřovala na poškozování hlavní trati mezi Prahou a Plzní a ke konci války, v roce 1945, vyhodila trať do vzduchu.

Po válce byl otec přeložen do Trmic jako přednosta stanice a s ním se stěhovala celá rodina. V Trmicích Zdeněk dokončil měšťanku. Po dvou letech se rodina opět stěhovala, protože otec dostal místo přednosty stanice na jihlavském městském nádraží a náměstka na hlavním nádraží.

Osmnáctiletý Zdeněk se právě vyučil obchodním příručím a vzápětí nastoupil na obchodní školu na družstevní obor. Zde byla jeho spolužačkou dcera Jana Roda, muže, který byl odsouzený v jihlavském politickém procesu k trestu smrti.

V roce 1949 se rodina dostala do velkých potíží. Otec Zdeňka Kurky byl nucen ke vstupu do KSČ, což však jako sociální demokrat nechtěl učinit. Nadřízení ho proto suspendovali z místa přednosty stanice a 18. 10. 1949 byl zatčen a uvězněn. Bylo proti němu vzneseno smyšlené obvinění, že je členem skupiny, která vyzradila počty milicionářů působících na jihlavském nádraží.

Následovala domovní prohlídka a v roce 1950 došlo k odsouzení otce pana Kurky na deset let. Prošel věznicí v Brně, na Pankráci a nakonec byl umístěn do Jáchymova. Zde se dopustil přestupku, když ukrýval fotoaparát, a soud v Plzni mu vyměřil další trest ve výši šesti let. V roce 1958 byl tatínek propuštěn ze zdravotních důvodů a bohužel v roce 1964 na následky těžké práce v uranových dolech zemřel.

Během tatínkova věznění se rodina ocitla ve svízelné situaci. Nejprve dostali výpověď z bytu a brzy přišly finanční potíže. Maminka totiž byla v domácnosti a Zdeněk ještě studoval. Pomáhat jim musel otcův mladší bratr a také cizí lidé, kteří organizovali sbírky. Obchodní školu Zdeněk dokončil jenom díky přímluvě tehdejšího ředitele.

V roce 1952 musel Zdeněk Kurka nastoupit na vojnu. Stejně tak jako jeho starší bratr Vítězslav byl i pan Zdeněk jako politicky nespolehlivý přiřazen k jednotkám Pomocných technických praporů. Měl velké štěstí, že nemusel do dolů, ale byla mu přidělena těžká práce na stavbách v Mostě. Během vojenské služby, kterou absolvoval beze zbraně, zažil mnohá politická školení, ponižující nadávky a hlavně nejistotu, kdy se bude moci vrátit domů, protože vojenská služba jim mohla být libovolně prodlužována.

V roce 1954 se Zdeněk Kurka z vojenské služby vrátil a nastoupil do zaměstnání. Mohl vykonávat pouze dělnické profese, a když se mu konečně podařilo získat místo účetního, přišly politické prověrky a on jako politicky nespolehlivý opět střídal různé dělnické pozice. Později vystudoval při zaměstnání obchodní akademii a až do důchodu pracoval jako účetní.
Přes všechny těžkosti, které pan Kurka zažil, zůstal veselým a optimistickým člověkem. Velkou oporou mu celý život je jeho manželka Věra, se kterou se oženil v roce 1953.

Odjakživa měl rád přírodu, a tak není divu, že je už několik desítek let členem Klubu českých turistů, zorganizoval spoustu turistických výprav a dosud rád vyrazí na kratší procházku. Nikdy se životním těžkostem nepoddal, protože jak říká "žít se musí" a "když je člověk mladý, zvládne ledacos".

Miloslav Moravec (★ 1925 ✞ 2016)

Miloslav Moravec se narodil 12. května 1925 v Kolíně. Otec pracoval nejprve jako dělník, později jako pošťák a byl členem Národních socialistů. Matka pracovala v továrně. V polovině třicátých let vstoupil Miloslav Moravec do Skauta a skautingu se věnoval i po válce. V Kolíně vedl junácký oddíl a později, v roce 1948, se stal v Praze členem Kruhu (Pavla Křivského). V Praze také vystudoval obchodní akademii a Vysokou školu hospodářských věd.

V říjnu 1950 byl povolán na vojnu do Klatov a o měsíc později ho kvůli jeho skautské minulosti zařadili k PTP. Nasazen byl na povrchové práce na dole Zápotocký na Kladně. Po půl roce ho převeleli k 57. praporu na důl Gottwald. Pracoval na nakládce a expedici vagonů, na haldě nebo jako stavební dělník. Z PTP byl Moravec propuštěn po třech letech 30. května 1953.

Jako řadový člen Svazu PTP – oblasti Praha , v roce 2010 převzal odpovědnost za náš Zpravodaj po zesnulém Pavlu Krásovi a v této funkci pracoval jako šéfredaktor až do roku 2016
Za tu dobu připravil do tisku 37 jeho vydání Zpravodaje
8. července 2016 opustil naše řady ve věku 91 let. Odešel uprostřed tvůrčí práce právě při dokončování jubilejního 100 čísla časopisu.

Šest let utvářel jeho podobu a vtiskl mu svou tvář. Po celou dobu se pečlivě staral, aby informace pro naše členy byly aktuální a obsah pro čtenáře přitažlivý.

Vedle této funkce byl i členem výboru Českého svazu a pražské oblastní rady.

Svou prací se trvale zapsal do historie Svazu PTP – VTNP ČR.
Pokud mu to čas i zdravotní stav dovolil, zúčastňoval se i setkání bývalých příslušníků 3.roty III.PTP Pomocných technických praporů.

Vedle obětavé práce pro náš svaz byl do posledních chvil svého života aktivním členem Svojsíkova oddílu, čestného oddílu Junáka – českého skauta. Zastával v něm funkci hospodáře a tajemníka.

Byl členem tzv. Kruhu - určité skupiny skautských intelektuálů, kteří se scházeli dlouhodobě až do dneška.

Skautská myšlenka od mládí ho formovala a provázela celý život. Nikdy se těmto ideálům nezpronevěřil a vždy byl připraven a ochoten pomoci, pokud to bylo v jeho silách a možnostech.

Ing. Miloslav Moravec byl čestný a nesmírně obětavý a vlídný člověk.

Ing. Rostislav Sochorec (1931)

Vším možným jsem byl v tom božím světě, a co jsem dělal, to jsem dělal rád

• narozen 10. října 1931 ve Starém Městě u Uherského Hradiště
• otec, poslanec Národního shromáždění, zatčen v únoru 1948, ve vězení zemřel
• rodina stíhána
• pracoval jako zemědělský dělník na matčině hospodářství
• v letech 1952–1954 na vojně u PTP
• od roku 1954 v Hydrometeorologickém ústavu v Brně – technik podzemních a povrchových vod
• od roku 1960 v Hydrometeorologickém ústavu v Ostravě – hydrolog
• od roku 1990 ředitel pobočky ČHMÚ v Ostravě
• člen a IT pracovník Ústřední rady Svazu PTP – VTNP ČR
• v roce 2016 žil v Ostravě

Rostislav Sochorec se narodil 10. října 1931 ve Starém Městě u Uherského Hradiště. Otec Rostislav Sochorec starší vedl hospodářství na rodinném statku poblíž Moravského Žižkova u Břeclavi, kde rodina žila. Otec se aktivně angažoval v Československé straně lidové, za niž byl ve 30. letech členem zemského zastupitelstva v Brně. Byl také zemědělským inženýrem.

V roce 1952 byl Rostislav odveden na vojnu. Dne 1. září byl přidělen do Pomocných technických praporů v Rajhradě. Nejdříve byla jednotka odeslána na výcvik beze zbraně. Po výcviku byl pamětník převelen do PTP Olomouc. Po dobu vojenské docházky vystřídal celkem 5 útvarů PTP. „Jasně nám dávali najevo, že jsme nepřátelská třída a že můžeme být rádi, že nás naučí pracovat a žít jako spořádané lidi.“

V Olomouci se podílel na opravě kasáren. Poté byl odeslán na stavby garáží v Hodolanech. Následně Štěpánov u Olomouce, kde se slévárny měly přebudovat na letecké sklady. Nejdříve budovy zbourali a poté je na jejich místě museli zrekonstruovat na sklady. Zde si pamětníka k sobě vzal zednický mistr, který jej vyučil v oboru. Od této doby dělal zednické práce. Z tohoto místa ho převeleli na Libavou, přesněji do Luboměře pod Strážnou. Zde stavěli kravín. Na podzim roku 1953 jej zastihly politické prověrky vojáků s klasifikací E, což byli lidé politicky nespolehliví v PTP. Těmito prověrkami neprošel. „Ten hlavní důvod, na který se nejvíce při politických prověrkách hledělo, je třídní původ. Ten jsme nemohli změnit tím, že jsme byli na vojně. Takže já jsem patřil k těm, kteří neprošli. Spolu s jinými jsem byl převelen z Moravy ke komárenskému praporu PTP. Později jsem zjistil, že komárenský prapor byl doplněn všemi neprověřenými lidmi z Moravy a Čech.“

Kvůli kruté zimě byl následně převelen do ostravských dolů. Jeho prvním působištěm se stal Důl Michalka. Po měsíci se utrhla těžní věž na Trojici, kvůli čemuž byli přeřazeni na Důl Edvard Urx v Petřkovicích. Zde dělal pamětník opět zednické práce, například vyzdil šibík ze sedmého na osmé patro. Z Ostravy byl odvelen do kasáren zpět na Slovensko – do Hájníku. Ve Zvolenu stavěli novou moderní cihelnu, když 30. dubna 1954 přijelo nejvyšší vedení z Komárna. „Sdělili nám, že konečně jsme všichni prověřeni, ruší se klasifikace E, že jsme zcela spolehliví vojáci a že strana a vláda to ocení. 1. května, to byla neděle, nás vzali na vycházku do Harmaneckých jeskyní, dostali jsme dvojitý řízek atd. Ale v pondělí ráno jsme nastoupili do Zvolena a kopali jsme dál kanály tak, jak jsme je kopali předtím. Žádnou pušku jsme neviděli.“

Po dokončení prací ve Zvolenu byli přeloženi do Bánské Bystrice na sídliště Fončorda. Zde měl být Rostislav propuštěn z vojny, jelikož právě absolvoval povinných 24 měsíců. To se ale nestalo. „My jsme tam stavěli byty pro oficíry a dělali jsme tam pozemní komunikace. Tzn. štětování, válcování, chodníky, dláždění atd. Zde jsme zažili velkou událost – to bylo 1. září 1954. Ten den jsme měli jít domů, protože jsme byli 24 měsíců na vojně. Dostali jsme nástup a čekali, že budeme propuštěni. Místo toho nám oznámili, že jsme přidrženi k mimořádnému vojenskému cvičení. Rozkaz zněl, že pokračujeme dále. V nás to vřelo. Zaprvé už jsme byli jednou prověřeni, a přesto kopeme dál silnice a stavíme. Končíme vojnu a neřeknou nám, proč nám to prodlužují. Tak jsme napsali dopis ministrovi. Já jsem věděl a znal ty komunistické mašinerie. Že je třeba najít toho, kdo to vymyslel, zorganizoval, napsal a poslal. Tak jsem řekl: ‚Ty půjčíš stroj, ty seženeš papíry a jeden po druhém budete psát 10 slov.‘ A tento dopis se skládal z toho, jak to na naší světnici napsalo asi 15 lidí. Bylo to slušné, obraceli jsme se na ministra a poukazovali na to, že už jsme politicky spolehliví a skončila normální prezenční služba, což jsme všechno absolvovali. Samozřejmě, že z toho vznikl poprask. Ministr tam poslal OBZ, což byla vyslýchací policie u vojska. Když ale zjistili, že to napsali skutečně všichni, tudíž se to nedá na nikoho hodit, tak to došlo nějak doztracena.“

Až 29. listopadu 1954 byl pamětník poslán do civilu. Po ukončení vojenské služby obdržel svůj plat. Polovinu dostával každý měsíc, tu pamětník celou odesílal matce. Zbylá polovina byla ukládána na vázaný vklad. Při měnové reformě v roce 1953 se jim vklady vyměnily v poměru 1 : 50. Za dva a čtvrt roku na vojně si tak vydělal 2 350 korun.

Dne 17. února 1990 se konal druhý ustavující sjezd. Svaz se organizačně dělí na dva zemské svazy – Český a Moravskoslezský.3 Jako ředitel Hydrometeorologického ústavu se pamětník začal učit s výpočetní technikou a stal se odborníkem v oboru. Proto se následně ve Svazu PTP stal IT pracovníkem, kde je správcem databáze, evidence a dat. Do svazu pamětník vstoupil s tím, že naučí ostatní kolegy pracovat s počítačem a internetem. V současnosti Rostislav Sochorec zastává funkci předsedy oblastního výboru pro severní Moravu a Slezsko.4
. V roce 1999 odešel do důchodu. V letech 2002 a 2003 pracoval na ČHMÚ v Praze, s nímž stále externě spolupracuje. Byl také členem KDU-ČSL. Za tuto politickou stranu od roku 1994 pravidelně kandidoval do PS PČR. V Ostravě-Porubě byl členem zastupitelstva městského obvodu Poruba po 12 let, z toho 4 roky v obvodní radě. Od roku 2004 se věnuje dobrovolnickým neziskovým organizacím, jako je spolek Katolický lidový dům v Porubě, Český zahrádkářský svaz a Základní organizace Poruba. Je držitelem zlaté medaile Antonína Strnada, medaile Andrease Harlachera a medaile Ministerstva obrany České republiky. Jako pamětník 50. let se pravidelně účastní besed na středních školách a gymnáziích, kde žákům nejvyšších tříd dělá přednášky o 50. letech u nás a o svých zkušenostech ze života v rámci celostátního projektu Člověk v tísni

Ing Vladimír Adámek, Jugoslávských partyzánů 20, 160 00 Praha 6

Předehra: Otec Karel, důstojník československé armády, odmítl podepsat přihlášku do KSČ. Od člověka, který mne stále učil, že komunistům nemám věřit velice čestné, ale velice neprozíravé. Následoval vyhazov z armády. Bratr Miloš, zlatník a klenotník, budoucí živnostník tušil, že mu v ČS(S)R pšenka nepokvete a tak ho při pokusu o opuštění republiky chytli na hranicích. Já, jako nejmladší, jsem se zapsal na fakultě strojního a elektrotechnického inženýrství a jako homo politicus jsem neodolal a zúčastnil se fakultního života. Na podzim 1947 vyhráli jsme my demokraté ve spolku posluchačů drtivě volby, ale jak se ukázalo, bylo to Pyrrhovo vítězství. Únorový pochod na Hrad k prezidentovi byl už jen zoufalý výkřik porážených studentů při pokusu zachovat alespoň tu okleštěnou demokracii, která v republice podle Košického programu byla. Navíc to byl zřejmě pochod k nesprávné instituci. Cesta do PTP byla vydlážděna.
Pak už se vše nabralo neuvěřitelné tempo. V lednu 1949 tak zvané studijní prověrky, v komisi seděli spolužáci ba přátelé(!) a očekávaný verdikt: vyloučen (s podpisem J. Pelikána, který si na to nikdy nevzpomněl), nástup do zaměstnání ve velkém podniku, kde se ředitel oblékal do montérek, a na podzim povolávací rozkaz. Původní útvar byl ledabyle odstraněn a přes něj uvedeno jako výstupní nádraží Hořovice. Podle zbylých otcových přátel na MNO široko daleko žádný vojenský útvar, až na malinkou jednotku, odloučenou od ženijního pluku v Písku. Útvar 4934 Silniční prapor žen.vojska, Svatá Dobrotivá, později 52. PTP. Pokus o superarbitraci samozřejmě nevyšel, bolševici neposílali do civilu ani těžké invalidy, alespoň jsem strávil první zimu v nemocnici. Vrátil jsem se ale do koncentráku. Útlak byl strašlivý. Mužstvo bylo za účelem represe rozděleno do tří skupin, kriteriem byl zřejmě kádrový posudek z civilu. První skupina včetně členů KSČ měla na papíře výhody obyčejného vojáka, ve druhé už to bylo horší a výhodou třetí (byl jsem v ní, samozřejmě) byla pouze práce, víc nic. Vojáku snaž se dostat do té lepší skupiny! Po výcviku a později po práci na stavbách jsme do noci stavěli a rozšiřovali tábor, instalovali vodovod. Nádavkem k tomu noční poplachy a pochoďáky. Paradoxně jsme byli trestáni prací, podle marxistů největším výdobytkem člověčenstva. Snažili jsme se tomu šílenému režimu uniknout činností ve všemožných kulturních kroužcích a vyhrávali kdejaké soutěže. Velitel, proslulý ras pplk. Ťoupalík, měl pro nás výhodu, kterou jsme pochopili až později. Křičel, ale naznačoval: makej a budeš mít ode mne pokoj. Vyplatilo se to.
Po návratu do civilu další šílenost bolševiků, chtěli mne „nalejt“! Zbavil jsem se jich až poukazem na Sv. Dobrotivou. Pokusy o pokračování ve studiu byly zmařeny dotazem kádrováků na práci v SČM. Přesto díky pracovnímu posudku toho rasa ´Toupalíka jsem vystudoval večerně. Život v širším koncentráku zvaném ČS(S)R probíhal až na kontrarevoluci (báli se to tak nazvat) a na nezdařený pokus založit organizaci pétépáků fádně. Žertovné je, že jsem se pétépáky začal zabývat až osobním setkáním s M. Švandrlíkem, který, ač příslušník TP uvedl pétépáky svou knihou ve známost. Pojal však vojenské tábory nucených prací pouze z pozice humoristy, realitu života pétépáka nevystihl, ale snad to ani nechtěl. Pak už jsem se dostal do skupiny lidí, kteří pro pétépáky pracovali. Bylo příjemné spolupracovat s lidmi, kteří se v důchodovém věku neúnavně snažili, aby společnost odčinila křivdy, které na svých spoluobčanech napáchala. Jména? Je jich hodně. Snažili jsme se ustavit řád, který by byl vhodný pro odškodnění Čechů i Slováků a asi se to povedlo

Vojna: 01.10.1949-23.09.1951 (po uznání jednoho (!) týdne revolučních bojů).
Člen výboru ČSPTP do ledna 2000
Předseda výboru Praha do ledna 2000.
Předseda skupiny MO pro rehabilitace do ledna 2000.
Po delší odmlce tajemník Ústřední rady Svazu PTP-VTNP ČR od 6/2013 dodnes.

Páter Stanislav Lekavý se narodil v roce 1930 v Josefově (okres Hodonín).

V roce 1948 ukončil dvouletou obchodní školu v Hodoníně. 26. září 1948 byl zatčen a následně Krajským soudem v Uherském Hradišti odsouzen na dva roky za distribuci letáků odsuzujících nedemokratický převrat v únoru 1948.
Vězněn byl v Brně na Cejlu, v Uherském Hradišti, v Plzni na Borech, v Dolním Jiřetíně a na Jáchymovsku.
Z vězení byl propuštěn 25. září 1950, v listopadu 1950 byl povolán do PTP, tam si odsloužil tři roky.
Po propuštění pracoval v Kyjově, kde navštěvoval večerní střední školu. Potom následovala přihláška na bohosloví do Litoměřic, kam však nebyl přijat. V roce 1959 byl opakovaně vydírán a nabádán ke spolupráci s StB, vždy odmítl.
V roce 1968 začal dálkově studovat Teologickou fakultu UP v Olomouci. V době normalizace byla však fakulta zrušena, a tak ji dokončil tajně.
Dne 20. července 1978 byl v Brně tajně vysvěcen na kněze biskupem Siardem Klementem. V době normalizace jej stále sledovala Státní bezpečností. 25. září 1998 byl slavnostně vysvěcen na kněze.
Následně byl určen jako duchovní správce poutního kostela Panny Marie Pomocné u Zlatých Hor, kde působí dodnes.

Jan Rybář

Jan Rybář se narodil 16. července 1931 v Brně;
Jako jedináček s rodiči žil na okraji města. Krátce po skončení 2. světové války, 1. září 1945, ve svých čtrnácti letech nastoupil na jezuitské gymnázium na Velehradě. Po jeho absolvování vstoupil v roce 1949 do noviciátu jezuitského řádu.
Za komunistického režimu byl několikrát vězněn. Když komunisté roku 1950 násilně uzavřeli kláštery, byl rok internován v Bohosudově. Po propuštění složil roku 1951 tajně první sliby.
Jako režimu nepohodlná osoba byl roku 1952 povolán na vojnu a dva a půl roku sloužil u jednotky Pomocných technických praporů (PTP) v Mimoni. Po návratu roku 1954 byl dělníkem ve strojírenství a stavebnictví, pracoval v továrně na elektropřístroje v Brně a při tom tajně studoval.
V roce 1960 byl znovu zatčen a odsouzen na dva roky, které prožil ve Valdicích. Svá studia dokončil ve vězení. Přes neustálý dohled StB tam byl také roku 1962 tajně vysvěcen na kněze rovněž uvězněným biskupem Karlem Otčenáškem. Po uvolnění během Pražského jara 1968 dále studoval teologii v Innsbrucku.
Po návratu a nastolení normalizačního procesu se v prosinci 1969 přesunul do Podkrkonoší do farnosti Trutnov – Poříčí, kde zůstal sedmnáct let. V roce 1986 odešel do Janských Lázní, kde žil ve středisku Marianum. Po sametové revoluci ho po 21 letech přestala sledovat StB.
V letech 1990-2004 byl děkanem v Rychnově nad Kněžnou, kde působil jako kaplan u hraběte Kolowrata. Pak působil ve farnosti Horní Staré Město u Trutnova. Nyní žije na odpočinku v Trutnově, je výpomocným duchovním, píše články i knihy, přednáší široké veřejnosti a nadále je aktivním a vyhledávaným exercitátorem.
V roce 2011 byl oceněn pamětní medailí Václava Bendy za význačný podíl v boji za obnovu demokracie. Je členem svazu Pomocných technických praporů. Dříve se pravidelně účastnil Akademických týdnů v Novém Městě nad Metují. Je autorem knih fejetonů Musíš výš a Kam jdeme? Uvedení do křesťanství.

Záviš Bozděch (1929)

Záviš Bozděch se narodil 10. října 1929 v Praze. Otec byl strojní inženýr, matka pracovala jako účetní. Po ukončení základní školní docházky začal navštěvovat reálné gymnázium v Libni.

V roce 1943 se stal členem 13. skupiny oddílu mládeže Klubu českých turistů, vedeného Jiřím Navrátilem. V rámci této skupiny se ilegálně věnovali skautské činnosti a konali letní i zimní tábory. Od roku 1944 se pak zaměřili na mapovací činnost po Praze, jejíž výsledky se předávaly dál přes kontakty Jiřího Navrátila. V roce 1945 se z oddílu stal 2. vodní oddíl skautů. V roce 1949 se Záviš Bozděch zapojil do činnosti skautské větve odbojové skupiny „Praha-Žatec“, která údajně plánovala ozbrojený převrat komunistického zřízení. Pod vedením Jiřího Navrátila měli skauti působit jako spojky.

V květnu 1949 byl Záviš Bozděch i s dalšími skauty zatčen a v srpnu téhož roku v procesu s „Dagmar Skálovou a spol.“ odsouzen na 2 roky. Nejdříve putoval do sběrného tábora Jáchymov–Vykmanov, poté přešel do pracovního tábora Rovnost. Na Rovnosti utvořil s ostatními skauty (Navrátil, Řehák, Nebeský, Holý, Ulrych, Čečka) ilegální roverskou skupinu. Na svobodu byl propuštěn v roce 1951.

V letech 1954–1959 se mu podařilo dálkově vystudovat VŠCHT na Praze 6. Vojenskou službu absolvoval u 62. praporu PTP Děčín. Dříve skautský oddíl „Vodní Dvojka“ fungoval mezi lety 1945–1968 jen na bázi schůzek bývalých členů oddílu v rámci sportovních a společenských akcí. Znovu byl obnoven až v roce 1968 a Záviš Bozděch tehdy působil jako zástupce vedoucího. V civilním životě vystřídal hned několik povolání, zejména ve stavebním průmyslu. Za komunismu se marně snažil získat status soudního znalce. Podařilo se mu to až po revoluci a tak od roku 1990 až do svého odchodu do důchodu působil jako soudní znalec v oboru stavebnictví.

P. Stanislav Lekavý

„Knězem z vůle Boží, proti zvůli režimu.“

„V životě jsem se snažil nikomu neubližovat – i když jsem se nemohl vyhnout tomu, abych někomu nezpůsobil bolest. Pamatuji si poučení jednoho starého spoluvězně: ,Žij tak, aby ses, až zestárneš, mohl klidně ohlédnout za svým životem a nemusel se moc stydět!‘,“ říká správce poutního místa Panny Marie Pomocné u Zlatých Hor a politický vězeň komunismu P. Stanislav Lekavý.

P. STANISLAV LEKAVÝ se narodil roku 1930 v Josefově u Hodonína. Absolvoval dvouletou obchodní školu v Hodoníně. V září 1948 byl zatčen kvůli šíření protikomunistických letáků a odsouzen na dva roky. Byl vězněn ve věznicích v Plzni, v Horním Jiřetíně a na Jáchymovsku. V letech 1951–54 byl umístěn u PTP. V roce 1957 maturoval a hlásil se na teologickou fakultu v Litoměřicích. Nebyl však přijat, navíc byl vyhozen z práce. Poté pracoval jako pomocný dělník, závozník a řidič nákladního auta. V roce 1959 byl opakovaně vydírán StB a nucen ke spolupráci. Ve snaze uniknout spárům StB se oženil, manželství však brzy ztroskotalo. V roce 1968 začal dálkově studovat na teologické fakultě v Olomouci a po jejím zrušení v roce 1971 dokončil studia tajně, u jednotlivých profesorů. Roku 1979 byl v Brně tajně vysvěcen na kněze řeckokatolickém ritu. V roce 1990 odešel do důchodu a podal si žádost k církevnímu soudu k přezkoumání svého vstupu do manželství, jež bylo za osm let prohlášeno za nulitní. V letech 1991-98 pracoval jako pastorační asistent na Osoblažsku. V září 1998 byl vysvěcen na kněze římskokatolického ritu a od roku 1999 působí jako duchovní správce poutního místa Panny Marie Pomocné u Zlatých Hor. Je aktivním členem Konfederace politických vězňů.

JUDr. Jan Decker (1928)

Vyloučený student práv přesvědčil Státní soud

• narozen 2. ledna 1928 v Českých Budějovicích
• na jaře 1945 nuceně nasazen na zákopové práce v Napajedlech
• studium Právnické fakulty Univerzity Karlovy, v prosinci 1948 vyloučen
• koncem prosince 1948 zatčen Státní bezpečností kvůli svému zapojení do odbojové skupiny Pravda vítězí
• odsouzen k půlročnímu vězení za neoznámení trestného činu
• 1950-52 Pomocné technické prapory
• zaměstnání ve stavebnictví – Konstruktiva Praha, Výstavba hlavního města Prahy

Jan Decker se narodil 2. ledna 1928 v Českých Budějovicích. Jeho otec pracoval jako úředník Československých drah. V roce 1935 se rodina přestěhovala do Prahy, kde pamětník absolvoval obecnou školu.
S vlaječkou a masaryčkou.

Když začala druhá světová válka, chodil do prvního ročníku klasického gymnázia v Kubelíkově ulici na Žižkově. Atmosféru na těchto vzdělávacích ústavech krásně vystihují filmy režiséra Martina Friče Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše. I ve skutečnosti se zde Jan Decker setkal s aktivními mladými lidmi, kteří sportovali, zajímali se o veřejné dění a utvořili dobrou partu, jež vydržela po celou válku.

28. října 1939 se novopečení gymnazisté společně zúčastnili manifestace u příležitosti výročí založení Československé republiky, která se stala protestem veřejnosti proti okupaci země. “Šli jsme v průvodu s vlaječkami a masaryčkou [čepice, jakou nosil Tomáš Garrigue Masaryk], na ni jsme si přišili trikoloru.”
Okupační moc demonstrace násilně rozehnala a při jedné z potyček byl postřelen student Jan Opletal, který na zranění zemřel. Jeho pohřeb se stal další velkou manifestací odporu a měl za následek represe - mimo jiné uzavření českých vysokých škol. Univerzitní profesoři našli uplatnění právě na klasických gymnáziích a stali se zárukou vysoké úrovně výuky. Jana Deckera učil například známý orientalista Felix Tauer nebo historik Josef Klik, který měl problém s tím, že celé vyučování probíhalo v německém jazyce. Profesor němčinu neovládal, přednášky mu připravovala manželka, a když měl odpovídat na dotazy, ignoroval členy podstatných jmen, řekl třeba “die Erzbischof” - ta arcibiskup.

I mezi vyučujícími se však našli kolaboranti. Pamětníkův učitel geopolitiky se hlásil k fašistickému hnutí Vlajka, sympatizoval s Adolfem Hitlerem a neváhal své studenty udat. Na konci války naopak vystupoval jako oddaný vlastenec a oháněl se legitimací ze Sokola. To mu však nepomohlo, mladíci ho zajali jako pomocníka okupantů.

Zákopy u Napajedel

S kamarády ze třídy prošel Jan Decker i totálním nasazením. Nejprve museli vykládat vagony a uklízet sníh. V lednu 1945 je pražský úřad práce poslal kopat protitankové okopy do Napajedel. Těžká a nebezpečná práce byla naprosto nevhodná pro nezletilé sedmnáctileté chlapce. Kopáči museli často utíkat před nálety spojeneckých hloubkařů. Hlídaly je stráže SS. Pamětníkovi se podařilo uprchnout: se spolužáky šli pěšky z Napajedel do Chropyně, tam nasedli na nákladní vlak a dojeli do Přerova a dále do Prahy. Do konce války se skrývali u mimopražských příbuzných.

Znovu se sešli za Pražského povstání. “Stavěli jsme barikády v Kubelíkově ulici. A pak jsme byli nasazení ke Středoškolské stráži, které velel nadporučík Sehák. Hlídali jsme esesáky, kteří byli zranění v době bojů a byli umístění v šestém patře [v budově dnešního Arcibiskupského gymnázia - pozn. aut.] na doléčení.”
Zúčastnil jsem se studentského pochodu na Hrad.

Po válce se Jan Decker politicky angažoval. Vstoupil do lidové strany, před volbami v květnu 1946 pomáhal s její kampaní, roznášel plakáty apod.
V roce 1947 odmaturoval a zahájil studium na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Vstoupil do Klubu lidových akademiků a studentské organizace Všehrd. Netajil se svým protikomunistickým postojem, který veřejně prezentoval 25. února 1948. S tisíci vysokoškoláků se vydal na Pražský hrad, aby vyjádřil podporu prezidentu Benešovi a dalšímu demokratickému vývoji v zemi. Akce vznikla spontánně, po pražských vysokých školách “běžela hláška”, aby se studenti odpoledne shromáždili v budově techniky na Karlově náměstí. Odtud vyšel kolem 13. hodiny průvod. Mladí lidé kráčeli směrem k nábřeží Vltavy, po nábřeží k Národnímu divadlu, přes most Legií na Újezd. Jan Decker se dostal až k Hellichově ulici, kde dav demonstrantů roztrhly Kuka vozy. První část pokračovala do Nerudovy ulice, kde je definitivně zastavil Pohotovostní pluk Sboru národní bezpečnosti. Zadní skupina prošla přes Petřín a Ledeburské zahrady na Pohořelec. Snažila se proniknout na Hradčanské náměstí, ale neúspěšně - rozehnali je strážníci.

Po komunistickém převratu získaly moc na vysokých školách tzv. Akční výbory, které vylučovaly nepohodlné studenty i učitele. Začalo také zatýkání. Jen díky pamětníkovu varování unikl předseda Všehrdu Emil Ransdorf, na kterého už doma čekala Státní bezpečnost.
Během převratu jsme měli obsadit Československý rozhlas a zajistit vysílání.

Jan Decker se nehodlal smířit s vládou komunistického režimu. Když jej v květnu 1948 kontaktoval Zdeněk Loch s nabídkou odboje, souhlasil a zapojil se do činnosti skupiny Pravda vítězí, kterou údajně vedl generál Karel Kutlvašr. Cílem skupiny měla být příprava ozbrojeného převratu, svržení komunistického režimu. K tomu účelu se vytvářely sítě spolupracovníků. Pamětník získal asi deset svých kolegů z právnické fakulty, během převratu měli obsadit Československý rozhlas a zajistit jeho vysílání.

Přestože dodržovali konspirační zásady, stýkali se po dvou v kině a znali jen jméno svého přímého kontaktu, byli odbojáři v prosinci 1948 odhaleni a pozatýkáni. Ukázalo se, že padli do léčky Státní bezpečnosti (StB). Rozsáhlá podzemní organizace byla ve skutečnosti volavčí sítí. Vytvářel ji agent-provokatér Josef Hruška.[1]
Výslechy byly kruté, ale utajil jsem to nejdůležitější.

V prosinci 1948 Jana Deckera vyloučili z fakulty a 27. prosince ráno si pro něj přišli příslušníci Státní bezpečnosti. Strávil půl roku ve vyšetřovací a soudní vazbě na Pankráci. Na noční výslechy jej převáželi do sídla StB v Bartolomějské ulici, kde zažil mučení - mlátili ho pendrekem přes ledviny. “Člověk se přiznal k věcem, které třeba nedělal. Ale podařilo se zatajit věci, které byly podstatně důležitější. Třeba otázku, že naše skupina měla obsadit Československý rozhlas.”
Se skupinou Pravda vítězí se konalo několik skupinových procesů, Jan Decker byl souzen Státním soudem v červnu 1949. Nedovolil přidělenému obhájci, aby za něj hovořil, hájil se sám. Díky tomu odešel od soudu s trestem půl roku vězení místo deseti let, jež žádal prokurátor. Před soudem odmítl svá přiznání z vyšetřovací vazby s tím, že na něm byla vynucena násilím. Přiznal se jen k prvnímu setkání se Zdeňkem Lochem v květnu 1948 - tedy před účinností zákona na ochranu lidově demokratické republiky č. 231/1948. Dosáhl toho, že nebyl souzen podle tohoto obávaného zákona, ale podle starého prvorepublikového zákona na ochranu republiky č. 50/1923 Sb., který obsahoval mnohem mírnější tresty. Místo velezrady jej soud odsoudil za neohlášení trestné činnosti. Trest si odpykal ve vyšetřovací vazbě, a byl tedy volný.
Bydlel jsem ve chlévě.

Po propuštění pracoval jako dělník a vyučil se strojním zámečníkem. Dne 1. října 1950 nastoupil základní vojenskou službu. Nejprve jej zařadili jako čekatele do ATK (Armádní tělovýchovný klub) a poslali k bojovému útvaru v Pardubicích. Od roku 1942 totiž závodil v atletice, běhal sprinty za klub Slavia. Mimo jiné získal 3. místo ve sprintu na Mistrovství republiky dorostu.

Potom se ale konaly prověrky, které odhalily jeho “kriminální” minulost, kádrováci jej shledali nespolehlivým a zařadili k Pomocným technickým praporům.
Z Pardubic ho přeložili do Mimoně, kde “pétépáci” mýtili les a připravovali stavbu vojenského letiště. Tisíc vojáků bylo ubytováno v malé vysídlené vesnici Hvězdov. Jan Decker spal ve vlhkém chlévě, ostatní bydleli ve stodolách, konírnách. Staré domy nešlo vytopit, takže když se vojáci odpoledne vrátili z práce v mokrém oblečení, nemohli si ho usušit. Neexistovalo žádné sociální zařízení, myli se venku u dřevěného koryta. Po práci je čekal vojenský výcvik, zakopávali například atrapy min.
Na jaře 1951 byl pamětník převelen do Prahy, kde pracoval jako pomocný dělník na stavbě Ústřední vojenské nemocnice ve Střešovicích. Jeho životní podmínky se výrazně zlepšily, “pétépáci” bydleli ve starých německých barácích v areálu nemocnice. S dalšími kamarády plnil Tyršův odznak zdatnosti, každou neděli dopoledne chodili na atletické hřiště na Žižkově a trénovali. Protože jejich instruktor byl věřící, spojovali trénink i s návštěvou mše a Jan Decker se někdy tajně zastavil doma.
Oficiální vojna mu skončila v listopadu 1952. Aby se vyhnul povolání na mimořádné vojenské cvičení, podepsal pracovní závazek na deset let do vojenského podniku Konstruktiva Praha. Pracoval tam jako stavební dělník a betonář, od roku 1962 jako plánovač. V letech 1955-1956 působil jako opravář stavebních betonářských vibrátorů na stavbě pomníku J. V. Stalina v Praze. Zde také poznal svoji budoucí manželku. Protože její otec byl politický vězeň, vyloučili ji z gymnázia a pracovala jako jeřábnice.

Kvůli svému postoji k srpnové invazi musel Jan Decker v roce 1970 odejít z Konstruktivy. Přešel do podniku Výstavba hlavního města Prahy, kde vykonával funkci plánovače investic v oddělení Výstavba účelových staveb. Zde zůstal až do odchodu do důchodu v roce 1990.

Po sametové revoluci byl Jan Decker soudně rehabilitován, v rámci vysokoškolských rehabilitací obdržel titul JUDr., protože jej komunistický režim vyloučil z fakulty a již nikdy mu nepovolil dokončit studium práv. Pamětník se aktivně zapojil do činnosti Svazu Pomocných technických praporů - Vojenských táborů nucených prací. V současnosti je předsedou svazu. V letech 1968-1990 byl členem Výboru Českého atletického svazu a v 90. letech působil jako atletický rozhodčí.

Viz MALLOTA, Petr. Josef Hruška (1883–1949). In: Ústav pro studium totalitních režimů: Dokumentace popravených z politických důvodů 1948−1989 [online]. 2014 [cit. 2014-03-26].

Převzato z http://www.ustrcr.cz/cs/josef-hruska

Jiří Jäger (1932)

Jiří Jäger se narodil 19. listopadu 1932 v Čisté u Rakovníka. Pochází z rodiny sedláka, která po generace dědila statek s rozsáhlými polnostmi, i Jiří tak chtěl pokračovat v zemědělské tradici rodiny. Po válce nastoupil na reálné gymnázium a odmaturoval v roce 1951. Kvůli kádrovému profilu ale nemohl pokračovat ve studiích na Vysoké škole zemědělské (jeho bratr již tehdy sloužil u PTP). O rok později zkusil studia na Vysoké škole stavitelství v Brně, ale už na konci prvního ročníku ho ze školy vyloučili a na podzim roku 1953 musel narukovat na vojnu. Skončil u PTP v dolech na Kladně v obci Stochov. V té době se však PTP rušily a Jäger navíc onemocněl žloutenkou, takže byl po dvou měsících převezen do nemocnice a poté propuštěn domů. Po návratu z vojny se oba bratři zapojili do práce na hospodářství (maminka mezitím zemřela). V roce 1955 se v Čisté stupňoval nátlak na vstup sedláků do JZD, Jiří Jäger si proto pro jistotu našel práci na státním statku. Stal se zootechnikem a až do důchodu pracoval u plemenářské správy především na Tachovsku.

Jan Strnadel (1924)

Jan Strnadel se narodil 28. října 1924 v Užhorodě ve smíšeném česko-maďarském manželství. Po rozdělení Československa v roce 1938 se rodina přestěhovala do Frenštátu pod Radhoštěm. Otec byl popraven v roce 1942 při Heydrichiádě a Jana vyloučili z gymnázia. Až do osvobození pracoval na dole Hlubina.

Po válce dostudoval gymnázium a nastoupil na Právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Uměl tři cizí jazyky a plánoval kariéru diplomata. Po únoru 1948 byl ale jako člen Národních socialistů ze studií vyloučen. Našel si práci ve stavebnictví a krátce pracoval i jako sportovní novinář v redakci Práce v Gottwaldově. V roce 1950 nastoupil na vojnu a kvůli kádrovému profilu byl poslán v prosinci následujícího roku do Mimoně k 51. praporu PTP.

Službu skončil 30. listopadu 1952, kdy podepsal tříletý závazek v hornictví. Nejprve pracoval v Ostravě na Velkodole československé armády, později u výstavby OKD, kde zároveň dostudoval hornickou průmyslovku. V roce 1968 dostal povolení dokončit práva na UK v Praze a již za rok v zimě odpromoval. U OKD pracoval až do pádu komunismu.
Po revoluci se konečně mohl začít živit jako právník. Od poloviny 90. let zakládal podniky se zahraniční účastí, přednášel ve Vídni o českém obchodním právu a spoluzaložil Mezinárodní konfederaci vojenských táborů nucených prací. V roce 2010 odešel do důchodu. Dodnes je činný ve svazu PTP v Praze.

Milan Stav – oběť padesátých let

Ročník 1926

O službě v PTP vypovídá:

Motto: To nebyly dopisy Olze, já jsem si svůj pobyt u PTP odsloužil na základě rozhodnutí Akčního výboru Národní fronty v Kojetíně, který podepsali
Za MNV: Věra Košacká
Za KSČ: Antonín Glacner
Za ČSM: Rudolf Rajnoch
Za SNB: ?

Ne těžké práce, ne zákazy a omezování dovolenek a vycházek, ale nedostatek odpočinku, psychické ubíjení a bezperspektivnost návratu do civilního života, to byl komunistický způsob převýchovy, uplatňovaný mimosoudně u politicky nespolehlivých osob v padesátých letech.

Službu ve vojenských táborech nucených prací u 56. Pomocného technického praporu v letech 1950 . 1953

V roce 1991 členové Územní a Oblastní organizace PTP si zvolili za předsedu Milana Stava, který prošel skautskou výchovou již před válkou, stal se i činovníkem v Kojetíně, takže získal všechny kladné vlastnosti včetně organizačních, které podle skautského slibu také naplňoval v pétépáckém životě.

Byl předsedou s velkým rozhledem, schopností a vstřícností řízení.
Kromě řízení organizace v Přerově, která mu zabírala nejvíce času, věnoval se také rozsáhlé činnosti a spolupráci s armádními představiteli na různých úrovních, od kterých obdržel různá ocenění. Po celém okrese – oblasti, prováděl přednášky o bývalé existenci a životě v PTP. Na základních, středních školách, gymnáziích i přednášku v kasárnách v Hranicích před 150 účastníky. Rovněž zpracoval publikaci s názvem „Co byli PTP a kdo byli skuteční PTP?“ Aby tak širokou veřejnost, hlavně mladší generaci obeznámil o skutečném životě v táborech nucenýchprací, a neměl tak pouze zkreslenou a satirickou vědomost Švandrlíkových „Černých baronů.“

Záslužná činnost Milana Stava jako člena výboru MSS VTNP-PTP byla rovněž oceněna orgány Svazu VTNP – PTP ČR , tak i rezortu Ministerstva obrany.
Jako předseda územní organizace , která se scházela v bývalé vojenské akademii v Hranicích v zrcadlovém sále v tamního klubu . V síni slávy byla instalována stálá vývěska o PTP. Pravidelně se velkém počtu členů byl navštěvován pomník, kde zde slavnostně s položením květin, projevem, v doprovodu s vojenské hudby se uctívala památka zdejším a padlým akademikům a vojákům z první i druhé světové války. Ve zdejší kapli, sloužili mše sv. naši pétépáčtí bratři kněží. Pro tuto kapli byl vyroben dřevěný kříž, rovněž tak i v kostele sv. Anny ve Staré Vodě, který byl vysvěcen na věčnou památku PTP. V přerovském muzeu byla umístněna stálá nástěnka o PTP.
Milan Stav zanechává nesmazatelnou stopu o činnosti PTP, jak v územní organizaci v Přerově, ale také ve výboru MSS VTNP-PTP v Brně, i některých činnostech celostátního orgánu svazu. Je třeba také připomenout a ocenit účinnou pomoc manželky Milana Stava, která po celých 27 let aktivně mu pomáhala v jeho činnosti, což byla její veliká obětavost.

Josef Koukl se narodil 8.11.1926 v Brně. Mládí prožil v Břeclavi, kde byl jeho otec profesorem na gymnáziu. Vystudoval gymnázium v Brně, kde 1.7.1945 maturoval.

Od r. 1945 studoval v Praze teologickou fakultu, kterou absolvoval 31.5.1950, ale již 23.4.1950 byl vysvěcen na kněze u sv. Vojtěcha v Praze-Dejvicích. V červenci téhož roku odešel do Sokolova, kde působil jako kaplan. Vojenskou službu vykonával u PTP v rotě komárenského PTP, pracoval v těžkých podmínkách při výstavbě a rozšiřování letiště Tri Duby u Zvolena a několik měsíců i v Bánské Bystrici až do r. 1953. Po skončení vojny vystřídal v kněžské službě několik farností. Od 1.3.1954 působil jako pomocný kněz u sv. Víta, v srpnu 1954 byl administrátorem ve farnosti Stodůlky a od 15.10.1958 do roku 1970 působil jako kněz v Kladrubech u Stříbra.

Od 17.11.1970 místem jeho dalšího působení byly Litoměřice. Koukl se stal spirituálem zdejšího semináře. V březnu 1974 byl v Praze promován na doktora teologie a od září 1974 začal učit v Litoměřicích morální teologii na fakultě již jako profesor a stal se kanovníkem kapituly u Všech svatých v Praze na Hradě. Dne 26.7.1989 byl jmenován sídelním biskupem litoměřickým a 27.8. téhož roku v katedrále sv. Štěpána vysvěcen na biskupa. Každoročně celebroval mše svaté při Celostátních setkáních PTP ve Svaté Dobrotivé až do roku 2009. Pak pro zdravotní potíže jako litoměřický biskup odstoupil.

V noci z 21. na 22. května 2010 zemřel.

Msgre. Josef Veselý (28. července 1929 Zlámanka u Kroměříže – 5. února 2010 Ostrava) byl český katolický kněz, básník, novinář, spisovatel a politický vězeň komunistického režimu.

Narození: 28. července 1929
Úmrtí: 5. února 2010 (ve věku 80 let)
Povolání: spisovatel a básník
Ocenění: Řád Tomáše Garrigua Masaryka (2009)

Život

Josef Veselý studoval od roku 1940 na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži, v roce 1948 (po přestávce v letech 1942-1945 vynucené uzavřením školy okupačními orgány) maturoval a vstoupil do kněžského semináře v Olomouci. V roce 1950, po násilném zrušení semináře, strávil 3 roky u PTP. Po návratu z PTP pracoval v letech 1954–1961 jako technický pracovník v Oblastní galerii v Gottwaldově.

V roce 1961 byl zatčen pro členství ve Společenství Vladimíra Neuwirtha a 25. července téhož roku ve vykonstruovaném procesu odsouzen na 13 let vězení. Dne 8. prosince 1962 jej ve Valdické věznici tajně vysvětil na kněze biskup Ján Chryzostom Korec.[1] Po propuštění v roce 1965 pracoval jako dělník, pak v letech 1968-1970 dokončil svá teologická studia v Litoměřicích. Jako kněz působil jako kaplan v Ludgeřovicích (1970-1971), administrátor v Budišově nad Budišovkou (1971-1981), administrátor v Opavě-Jaktaři (1981-1987) a od roku 1987 se stal farářem ve farnosti Panny Marie Opava a děkanem děkanátu Opava. Dne 5. února 1991 byl jmenován čestným papežským prelátem. Ve své pastorační činnosti se soustřeďoval zejména na nemocné, děti a rodiny. V roce 2005 odešel na odpočinek.

Během svého života získal mnoho různých ocenění. V roce 2001 obdržel za svůj dlouholetý duchovní a kulturní přínos Opavě Cenu Petra Bezruče. V roce 2005 mu pak ČBK udělila cenu za duchovní literární činnost. Dne 28. října 2009 byl Josefu Veselému propůjčen Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy. Protože ze zdravotních důvodů si nemohl vyznamenání v Praze převzít, bylo mu předáno prezidentem Václavem Klausem na ostravské radnici 1. února 2010. Několik dní po předání vyznamenání Mons. Josef Veselý 5. února 2010 zemřel. Byl také čestným kanovníkem Kolegiátní kapituly u sv. Mořice v Kroměříži.

Literární dílo

Josef Veselý publikoval řadu básní a textů, původně jako bibliofile a soukromé tisky. Knižně mu začaly vycházet až po roce 1989, kdy také začal přispívat do církevních periodik (např. časopis opavských farností Cesta).

Jeho nejvýznamnější publikovaná díla jsou kolekce básnických sbírek Kamínky do mozaiky (1992) a Znamení (1992, 2004) a výbory z básnického díla Civilizace lásky (1996) a Ve znamení slunce (1999).

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Josef_Veselý

Josef Loub (1929)

Josef Loub se narodil 5. prosince 1929 v Praze. Otec byl původně truhlářem a později státním úředníkem, maminka pracovala na poště. Po válce Josef Loub studoval na gymnáziu v Praze, kde odmaturoval v roce 1948. Poté nastoupil na filozoficko-teologické učiliště na Velehradě, aby se mohl stát knězem. V rámci akce „K“ v dubnu 1950 byl ale zatčen a do podzimu internován v Bohosudově.

V říjnu 1950 narukoval na vojnu k 53. praporu PTP Libavá. Brzy byl nasazen v Novém Jičíně na stavbě haly na opravu tanků, dále pracoval v Olomouci na výstavbě bytových jednotek pro důstojníky, v Prostějově, v Hranicích na Moravě, v Kroměříži i dalších místech. Z PTP byl propuštěn po 39 měsících na konci roku 1953 v hodnosti vojína.

Podepsal závazek do stavebnictví a nastoupil k Armabetonu. Asi po roce se u něj projevila žloutenka, takže mohl ze stavebnictví odejít. Nastoupil jako laborant na Přírodovědecké fakultě UK v Praze, kde zůstal po zbytek své kariéry. Vystudoval chemii, v roce 1961 odpromoval a později se stal profesorem. Specializoval se na rentgenovou analýzu.

Pavel Krátký (1929)

Pavel Krátký se narodil 24. června 1929 v Hradci Králové. Otec, ruský legionář, hospodařil po návratu z 1. světové války na rodinném hospodářství v Bystřeci u Jablonného v Orlických horách, matka učila v Hradci Králové na základní škole. Poté co se po únoru 1948 komunisté definitivně chopili moci, začaly rodině těžké časy. Pavel Krátký sice ještě stihnul vystudovat střední zemědělskou školu, z vysoké školy zemědělské jej však ve druhém ročníku kvůli kádrovému profilu vyloučili. Jedním z důvodů byla skutečnost, že otec neustále odmítal vstoupit do bystřeckého JZD, načež byl samozřejmě označen za tzv. kulaka. Další přitěžující okolností byla i emigrace obou Pavlových sester krátce po únoru 1948 na Západ. Několik měsíců po vyhození z vysokoškolských studií musel Pavel Krátký koncem roku 1950 nastoupit základní vojenskou službu – jako politicky nespolehlivá osoba byl brzy přidělen k nově vzniklým Pomocným technickým praporům (PTP), kde strávil celkem 26 měsíců. Několik prvních týdnů pracoval na stavbách v Dašicích a Moravanech, poté byl převelen k 51. lehkému útvaru v Mimoni, kde „nespolehliví“ vojáci pracovali v lese. V únoru 1951 byl poslán na výstavbu vojenských objektů u Šternberka na Moravě a poté do Lešan, kde ho pro změnu čekala práce v lomech a znovu na stavbách. Poslední tři měsíce si odpracoval na stavbě Vojenské nemocnice ve Střešovicích. Z PTP byl definitivně propuštěn až poté, co začátkem roku 1953 „dobrovolně“ podepsal závazek na dalších pět let ve stavebnictví. Brzy na to získal místo stavebního dělníka v Severostavu Liberec. Již v roce 1954 mu ale bylo povoleno odejít ze stavebnictví do zemědělství - konkrétně se uplatnil jako zootechnik ve velkovýkrmně vepřů v Dražkovicích, kde zůstal až do svého odchodu do důchodu v roce 1989. Dnes je předsedou Okresního výboru PTP v Pardubicích a místopředsedou Východočeské oblasti Svazu PTP.

Jan Strnadel (1924)

Jan Strnadel se narodil 28. října 1924 v Užhorodě ve smíšeném česko-maďarském manželství. Po rozdělení Československa v roce 1938 se rodina přestěhovala do Frenštátu pod Radhoštěm. Otec byl popraven v roce 1942 při Heydrichiádě a Jana vyloučili z gymnázia. Až do osvobození pracoval na dole Hlubina.
Po válce dostudoval gymnázium a nastoupil na Právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Uměl tři cizí jazyky a plánoval kariéru diplomata. Po únoru 1948 byl ale jako člen Národních socialistů ze studií vyloučen. Našel si práci ve stavebnictví a krátce pracoval i jako sportovní novinář v redakci Práce v Gottwaldově. V roce 1950 nastoupil na vojnu a kvůli kádrovému profilu byl poslán v prosinci následujícího roku do Mimoně k 51. praporu PTP.
Službu skončil 30. listopadu 1952, kdy podepsal tříletý závazek v hornictví. Nejprve pracoval v Ostravě na Velkodole československé armády, později u výstavby OKD, kde zároveň dostudoval hornickou průmyslovku. V roce 1968 dostal povolení dokončit práva na UK v Praze a již za rok v zimě odpromoval. U OKD pracoval až do pádu komunismu.
Po revoluci se konečně mohl začít živit jako právník. Od poloviny 90. let zakládal podniky se zahraniční účastí, přednášel ve Vídni o českém obchodním právu a spoluzaložil Mezinárodní konfederaci vojenských táborů nucených prací. V roce 2010 odešel do důchodu.
Dodnes je činný ve svazu PTP v Praze.

„Měli jsme taky politický školení. Když se nás na něco zeptali, tak jsme z toho dělali parodii. Ale ta jejich inteligence byla tak ´vysoká,´ že snad ani nepoznali, že si z nich děláme blázny.“

VÁCLAV PROCHÁZKA

se narodil 23. listopadu 1932 v Horoměřicích, kde prožil i většinu svého života. Václavova matka pracovala v zemědělství, otec, předseda místní organizace Československé strany národně sociální v Horoměřicích, pracoval během války na tamějším obecním úřadě. Po r. 1948 byl ve vykonstruovaném soudním procesu obviněn ze zpronevěry. Obvinění bylo vyvráceno, ale přesto čekalo Procházkova otce od té doby jen překládání z místa na místo, stejně tak i jeho matku. Pozornost komunistů se v důsledku toho nevyhnula ani Václavu Procházkovi mladšímu. Nemohl být přijat na školu, na kterou chtěl jít. Po několika, z důvodu špatného kádrového posudku, neúspěšných pokusech o přijetí mu nakonec zbyla jediná možnost - studovat na zemědělské technické škole v Kadani. Těsně před maturitou byl povolán do PTP. Nastoupil v říjnu 1952. Čekalo ho dvacet šest měsíců tvrdé práce a tupých socialistických školení, kterými se režim pokoušel vymýt mozek svým odpůrcům, případně jejich dětem. Z PTP odešel v listopadu 1954. V Děčíně prodělal Václav Procházka formální třítýdenní výcvik. Od začátku bylo vojákům PTP zdůrazňováno, jak je nutné je převychovat, byli označováni za lidský odpad, který musí být zušlechtěn. Václav Procházka byl odvelen do Plzně, kde mu byla přidělena práce topiče na stavbě vojenských bytů, poté byl přeřazen k asfaltérům. Na podzim 1953 byl pak převelen ke kárné rotě do karvinských dolů na zasypávání vytěžených štol. U PTP vystřídal ještě řadu zaměstnání, např. odbíhač, zavážka, vrátkař nebo pomocník u střelmistra. Nikdo z vojáků PTP po celou dobu nevěděl, jak dlouhá bude právě jeho služba. Vše záviselo na pracovním výkonu, prověrkách a míře „převychovatelnosti." Václav Procházka se po návratu domů ihned vrátil do školy a dodělal si maturitu. Po ukončení studia musel povinně pracovat na místech, která mu přidělila zemědělská výrobní správa. Tak strávil tři roky prací pro nejhorší družstva v okrese. Během celé té doby na něj byly pravidelně psány kádrové posudky. Dva roky vydržel pracovat na letišti, pak se rozhodl vrátit do Horoměřic. Nikdy nevstoupil do komunistické strany. Až do důchodu pak pracoval v Horoměřicích jako řidič náklaďáku, nákupčí zeleniny, správce rekreačních budov, na elektrovýrobě a nakonec ve vývojovém středisku. Po revoluci mu byla v rámci celorepublikového odškodnění přiznána náhrada. Je členem svazu PTP. Necítí, že by na něm služba u PTP zanechala nějaké následky. Uznává ale, že práce byla velmi stresující i fyzicky náročná a někomu to mohlo vážně poškodit zdraví.

Lubomír Chvalovský (1933)

Lubor Chvalovský se narodil 5. října 1933 v Praze. Pocházel z významné rodiny, jeho otec Josef Chvalovský byl legionářem a v prvorepublikovém období vysokým důstojníkem československé armády, matka Emilie Goliathová dcerou obchodníka se suknem a úspěšného jičínského levicového politika Otto Goliatha, který se svým synem JUDr. Karlem Goliathem patřil k předním činitelům KSČ první poloviny 20. let. Jelikož otcovo profesní zařazení v čs. armádě vyžadovalo neustálé stěhování, prožil Lubomír většinu svého mládí u Goliathů v Jičíně.

Do života celé rodiny výrazně zasáhla nacistická okupace Československa v březnu 1939. Josef Chvalovský se okamžitě zapojil do aktivit ilegální vojenské odbojové organizace Obrana národa, před hrozícím zatčením gestapem se mu v srpnu 1939 podařilo uprchnout do Polska. V Krakově se připojil ke vznikající čs. vojenské jednotce, po porážce Polska v září 1939 se přesunul do Francie, kde se v květnu a červnu 1940 účastnil jako velitel III. praporu 1. čs. pluku ústupových bojů před postupující německou armádou. Po evakuaci jednotky do Velké Británie se jako jeden z velitelů podílel na vzniku čs. pozemního vojska, na podzim roku 1944 se pak jako velitel motopraporu zapojil do obléhání francouzského přístavu Dunkerque.

Do Polska se v létě roku 1939 podařilo uprchnout i Lubomírovu strýci Karlovi Goliathovi, který se stal u čs. vojenské jednotky (tzv. Českého a Slovenského legionu) v Polsku osvětovým důstojníkem. Velká část legionu se však na konci září 1939 ocitla v sovětské internaci v Kamenci-Podolském. Netrvalo dlouho a Karel se pro své nonkonformní názory na směřování komunistického hnutí dostal do hledáčku sovětských bezpečnostních orgánů. Brzy byl zatčen příslušníky NKVD a v SSSR protiprávně odsouzen k několikaletému trestu. Nakonec si s menší přestávkou odseděl v sovětských pracovních táborech bezmála 17 let.
Ještě krutější osud pak čekal na jeho rodinu – rodiče i bratr, kteří zůstali v okupované vlasti, byli kvůli židovskému původu v průběhu války zavražděni v nacistických koncentračních a vyhlazovacích táborech. Zatčena byla i Lubomírova matka Emilie, která však věznění v internačním táboře ve Svatobořicích a Malé pevnosti Terezín přežila. Její dvě děti pak musely být až dokonce války vychovávány u příbuzných (Lubomír konkrétně v Podmokách u Poděbrad) a jejich výchovy se znovu mohla ujmout až po konci války.

V prvních poválečných letech žila rodina Chvalovských v Jičíně, po čase se přestěhovali do Hodonína, kde otec zastával funkci velitele praporu. Zde je také zastihl komunistický převrat v únoru 1948. Josef Chvalovský se sice vyhnul první vlně personálních čistek v armádě, ale i jemu začalo v roce 1949 hrozit zatčení, a byl tak nucen znovu ilegálně opustit republiku. Do americké zóny v Německu se mu podařilo uprchnout počátkem června 1949, na konci října měla Josefa Chvalovského následovat i manželka s dětmi. Jejich útěk přes hranice se však vydařil jen částečně – přejít státní hranice poblíž Domažlic se podařilo pouze dceři Nadě, pokus Emilie a Lubomíra, který následoval o den později, skončil neúspěšně. Na hranici je zatkli příslušníci čs. pohraniční stráže, následovala vazba v domažlické věznici, později oba přemístili do věznice Plzeň-Bory. Nezletilého Lubomíra po dvou měsících nezákonného věznění propustili, jeho matka ale byla pro protistátní činnost odsouzena k šesti letům nepodmíněně. Lubomír nemohl z politických důvodů dále pokračovat ve studiu na hodonínském gymnáziu, musel se tedy živit jako dělník ve zdejší cihelně. Po dovršení 18 let byl povolán k PTP, vojenskou službu vykonával na dole Antonín Zápotocký v Kladně.

Emilii Chvalovskou v roce 1953 podmínečně propustili na svobodu, v únoru 1955 ale byla zatčena znovu a v květnu zatkli příslušníci StB z Uherského Hradiště i jejího syna Lubomíra. Vyšetřováni byli v herském Hradišti kvůli aktivitám Josefa Chvalovského a jejich další údajné protirežimní činnosti. Nakonec Krajský soud v Uherském Hradišti 26. srpna 1955 odsoudil Emilii ke 12 a Lubomíra ke dvěma letům odnětí svobody. Lubomír se však krátce po soudu dostal na svobodu, protože se na něho vztahovaly dílčí amnestie. Po návratu ke své vojenské jednotce byl propuštěn do civilu a v dalších letech pracoval v dělnických povoláních a poté v Čedoku. Jeho matka byla na svobodu podmínečně propuštěna v roce 1959. Až na začátku 60. let se jí podařilo navázat přímý písemný styk s manželem a teprve na Vánoce roku 1967 se po 18 letech celá rodina znovu setkala v americkém Houstonu, kam předtím Josef Chvalovský s dcerou Naďou emigrovali. Lubomír i jeho matka se přesto rozhodli pro návrat do Československa. Se svou sestrou však zůstává dodnes v úzkém kontaktu.

Lopaťuk Vladimír

předseda; Svaz PTP-VTNP ČR; 186 21 Praha 8, Křižíkova 12; Praha, 17.12.1929; 1941-48 reálné gymnázium Příbram, 1948-50 studium theologie, 1960 maturoval na staveb. průmys. škole v Praze; 1950-53 (celkem 39 měsíců zařazen jako polit. nespolehlivý do Pomocných technických praporů - Vojenských táborů nucených prací (PTP-VTNP, 1954 stavební dělník u podniku Konstruktiva Praha, následně stavbyvedoucí, 1991 odchod do důchodu; 2004 Čestný odznak AČR Přemysla Otakara II. krále železného a zlatého při příležitosti 50. výročí zrušení PTP, za dlouhodobý osobní podíl ke vzájemné spolupráci s armádou ČR, od náčelníka generálního štábu, generálporučíka Ing. Pavla Štefky, 2006 Pamětní odznak Hradní stráže od velitele Hradní stráže, 2008 Pamětní odznak k 90. výročí vzniku Vojenské kanceláře prezidenta republiky od generálporučíka Ing. F. Hrabala, 2009 Pamětní medaile od polského Svazu pronásledovaných ve vojenském táboru nucených prací v Polsku, 2009 vyznamenání Zlaté lípy od ministra obrany ČR za spolupráci s Ministerstvem obrany ČR, 2010 Záslužný kříž náčelníka vojenské kanceláře prezidenta republiky I. stupně, od náčelníka vojenské kanceláře prezidenta republiky plukovníka Ing. Zdeňka Jakůbka, 2011 řád T. G. Masaryka III. třídy od prezidenta republiky, za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva, řada dalších pamětních medailí a odznaků; S.: 1946-48 člen KDU ČSL, 1968 Svaz členů PTP, ústřední rada Svazu pomocných technických praporů a vojenských prací, 1992 zvolen předsedou Svazu PTP a následovně představitelem Mezinárodní konfederace vojenských táborů nucených prací střední a východní Evropy (Česká republika, Slovenská republika, Polsko, Maďarsko, Rumunsko);

Jaroslav Mezník

Matice Můj život za vlády komunistů (1948–1989)
moravská 2005, 336 s.

Názvem vzpomínek si autor se čtenářem zažertoval. Nabubřelost? Anebo redukuje svůj život na vztah ke komunistickému režimu? Brzy čtenář zjistí, že je to jinak: dějepisec jenom zařazuje podstatnou část svého dospělého života do náležité epochy. Jestliže dávnou kolegyni charakterizuje jako příjemnou a hodnou mladou ženu, ale fanatickou komunistku, není to jízlivost, protože podobně nemá slitování ani se sebou.

I vlastní život v PTP či tříleté věznění popisuje podobně: u PTP měl mnoho drsných zážitků, na druhé straně jako horník vydělával tak dobře jako málokdo z jeho – i režimem nepronásledovaných – vrstevníků. Chtěl vědecky pracovat, ale i obstát před vlastním svědomím; nezatajuje, že se to dařilo různě. Patřil mezi první politické vězně normalizace, ale při vzpomínkách na proces si vybavuje přátele, kteří se zachovali statečněji nebo důvtipněji. U kolegů historiků, kteří platili větší či menší cenu za setrvání v oficiálních institucích, zkoumá motivaci i plody jejich pozdější práce. Několik témat, například PTP, brněnský vzdor proti normalizaci s významnou účastí lidí spjatých po nějakou část života s Československou stranou socialistickou, soužití vzdělance s dělnickým prostředím po roce 1968, je popsáno jako málokde. Vypravěč vzpomínek stěží může nebýt hlavní postavou, ale takový důraz na přesný popis prostředí je vzácný.

--
Václav Burian

Jan Němeček (1929)

Narodil se v roce 1929 v Kamenci u Poličky. Dva roky před jeho narozením se rodiče Jana Němečka začali zabývat průmyslovou výrobou pracovních oděvů a založili si v Letovicích na Moravě firmu „Němeček a spol.“, která se brzy stala druhým největším podnikem na výrobu pracovních oděvů v Československu. Jan Němeček po ukončení obecné školy nastoupil v roce 1945 na Střední průmyslovou školu textilní ve Svitavách, kterou ale vzhledem k únorovým událostem roku 1948 a svému třídnímu původu nestihl dokončit. Již v březnu 1948 byl totiž Němečkům jejich podnik znárodněn (byl zařazen pod OP Prostějov) a hned 5. března dokonce poslali Jana Němečka jako osobu „štítící se práce“ do ostravsko-karvinského revíru fárat na důl Ludvík. Zde pracoval až do podzimu 1948, kdy podepsal šestiměsíční brigádu u lesních závodů v Harrachově. Poté pracoval až do nástupu na vojnu ve filiálkách vlnařského podniku Textilana – v Kerharticích u Ústí nad Orlicí a v Liberci. V říjnu roku 1951 pak musel nastoupit základní vojenskou službu - jako „buržoazní synek“ byl ovšem rovnou zařazen k Pomocně technickým praporům (PTP). Narukoval na Libavé, po měsíci byl pak poslán k 55. útvaru PTP v Ostravě-Radvanicích – znovu se tedy vrátil na důl Ludvík, kde tehdy fáralo více než 400 „ludvíkovců“ (označení právě podle zařazení na důl Ludvík v Radvanicích). Zde strávil následujících téměř dva a půl roku – v útvaru zastával mj. funkci písaře, plánovače či topiče v táborové kotelně. Další perzekuci ze strany komunistického režimu se nevyhnula ani jeho rodina – rodiče byli vystěhováni z rodinné vily do dvou skromných místností a otec byl navíc v roce 1952 zatčen a bez soudu vězněn jedenáct měsíců ve věznici na Borech. Jan Němeček měl to štěstí a po propuštění z PTP v únoru 1954 se znovu uchytil v textilním průmyslu – konkrétně se specializoval na obchod s dámskými oděvy. Od roku 1960 se tomuto oboru věnoval v podniku Oděvy Hradec Králové, kde zůstal až do svého odchodu do důchodu v roce 1989. Dnes je předsedou Okresního výboru PTP v Hradci Králové.

František Holec

PhDr. František Holec, CSc. V letech 1949 až 1986 pracoval v Archivu hlavního města Prahy (od roku 1974 ředitelem). Byl zakladatelem a dlouholetým redaktorem sborníku Documenta Pregensia, v letech 1966 - 1986 redaktorem Pražského sborníku historického, v období let 1975 - 1990 členem redakční rady Sborníku archivních prací. Dále byl aktivním členem komise památkové péče rady NVP v letech 1975 - 1990 a členem muzejní rady Muzea hl. m. Prahy ve stejném období.

(zdroj: nakl. Ústřední rada PTP - VTNP Praha)