JUDr. Jan Strnadel (★ 1924 ✞ 2018)

Jan Strnadel se narodil 28. října 1924 v Užhorodě ve smíšeném česko-maďarském manželství. Po rozdělení Československa v roce 1938 se rodina přestěhovala do Frenštátu pod Radhoštěm. Otec byl popraven v roce 1942 při Heydrichiádě a Jana vyloučili z gymnázia. Až do osvobození pracoval na dole Hlubina.

Po válce dostudoval gymnázium a nastoupil na Právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Uměl tři cizí jazyky a plánoval kariéru diplomata. Po únoru 1948 byl ale jako člen Národních socialistů ze studií vyloučen. Našel si práci ve stavebnictví a krátce pracoval i jako sportovní novinář v redakci Práce v Gottwaldově. V roce 1950 nastoupil na vojnu a kvůli kádrovému profilu byl poslán v prosinci následujícího roku do Mimoně k 51. praporu PTP.

Službu skončil 30. listopadu 1952, kdy podepsal tříletý závazek v hornictví. Nejprve pracoval v Ostravě na Velkodole československé armády, později u výstavby OKD, kde zároveň dostudoval hornickou průmyslovku. V roce 1968 dostal povolení dokončit práva na UK v Praze a již za rok v zimě odpromoval. U OKD pracoval až do pádu komunismu.

Po revoluci se konečně mohl začít živit jako právník. Od poloviny 90. let zakládal podniky se zahraniční účastí, přednášel ve Vídni o českém obchodním právu.
V roce 2010 odešel do důchodu a zapojil se do činnosti ve Svazu PTP.

Spoluzaložil „Mezinárodní konfederaci vojenských táborů nucených prací pro Střední a Východní Evropu „ kde se přes své nehynoucí zásluhy o založení a dlouholeté mezinárodní působení, spokojil s funkcí generálního sekretáře. Pro Svaz PTP – VTNP vykonal moc užitečné práce obzvlášť jako právník se zasloužil o odškodnění těm, kteří sloužili v jednotkách vojenských táborů nucených prací.
17.4.2013 po smrti prezidenta MK VTNP Vladimíra Lopaťuka z organisoval poslední zasedání tohoto orgánu k ukončení činnosti. Na tuto událost byli pozvány do Prahy delegace Slovenska, Polska, Maďarska, Rumunska. Zasedání se konal pod záštitou pražského primátora hlavního města Prahy.

I přes svůj vysoký věk byl plný neutuchající životní energie a někdy i mladického elánu.

30.6.6 2014 mu byl v Praze na Vítkově udělen ministrem obrany ČR Záslužný kříž III.stupně

Po ukončení činnosti PTP – VTNP mu byl udělen titul čestný člen Ústřední rady Svazu PTP – VTNP ČR

Jene, za to vše, co jsi pro nás vykonal, ti z celého srdce děkujeme. Budeš nám velmi chybět.

Čest tvé nehynoucí památce.

Ing. Jaroslav Ryba (★ 7.4. 1932 - ✞ 16.2. 2018)

Ve středu 28.února 2018 jsme se rozloučili s naším bratrem Ing. Jaroslavem Rybou, dlouholetým členem a posledním předsedou kulturní komise Ústřední rady Svazu PTP-VTNP České republiky a především velmi skromným, pracovitým a milým člověkem, který i v současné době stále obětavě pracoval, a to také jako člen výboru našeho Spolku bývalých příslušníků PTP-VTNP se sídlem v Praze. Dnes mu proto v našem Zpravodaji PTP znovu z celého srdce děkujeme za jeho kamarádství, obětavost, vytrvalost a houževnatost v práci, a to nejen pro pétépáky, ale i pro celou naši společnost.

Jako syn ze selské rodiny byl v padesátých létech - jako tak zvaný nepřítel pracujícího lidu - povolán k výkonu vojenské služby ve vojenských táborech nucených prací. Byl nasazen z politických důvodů na práci v ostravských dolech v rámci Pomocných technických praporů. Jeho původ synka ze selského rodu ho provázel po celou jeho profesní dráhu a z politických důvodů byl nucen měnit zaměstnání, až skončil v resortu dopravy. Navzdory této perzekuci však své zkušenosti ze silniční dopravy dokázal využít dokonce i autorsky a zdokumentoval je v publikacích „K historii silniční dopravy na území České republiky“ a „Zájmová sdružení v silniční dopravě v létech 1990 až 2000 na území České republiky“, které vydal v roce 2010.

Hned po sametové revoluci v roce 1989 se zapojil do práce ve Svazu PTP – VTNP České republiky. Do posledních chvil života se ještě i ve svých pětaosmdesáti letech aktivně podílel na práci pro pétépáky jako člen výboru Spolku bývalých příslušníků PTP. Staral se o pétépáckou knihovnu, kde shromažďoval všechny publikace o PTP. Věnoval se i publikační činnosti a zpracoval publikaci „Ze života Pomocných technických praporů“, dále zpracoval „Památníky PTP“, jejich podrobný soupis včetně dislokace, popisu i autorů, uspořádal ve spolupráci s Tomášem Slabým „Seznam literatury, týkající se PTP v souvislostech 50.let“. V současné době pracoval na životopisech některých pétépáků. Odešel náhle od nedokončené práce. Byl stále činorodý a plný elánu, proto jeho náhlý odchod ze života nás velmi překvapil a bolestně se nás dotkl. Svou prací se zapsal do historie PTP.

Jaroslave, stejně jako rodině, tak i nám budeš nesmírně chybět. Za to vše, co jsi pro nás vykonal, Ti děkujeme a nezapomeneme. Ať Ti Pán Bůh dá věčnou slávu tam na věčnosti. Čest Tvojí památce.

SIT VOBIS FELIX ET BEATA AETERNITAS
Nechť je vám věčnost šťastná a blažená

Na shledanou, kamarádi.

Zemřel P. Tomáš Vlasák

P. Tomáš Vlasák se narodil 15. února 1932 v Praze.
Po ukončení studia na gymnáziu s výborným prospěchem nebyl přijat na vysokou školu pro postoj své rodiny k tehdejšímu režimu.

Základní vojenskou službou prošel u jednotek PTP a poté pracoval jako dělník. Kvůli svým protikomunistickým názorům byl v roce 1971 propuštěn ze zaměstnání, byl opakovaně vyslýchán STB a několikrát zatčen.
Tomáš Vlasák se vždy zajímal o teologii a křesťanství, i jako dělník začal studovat a připravovat se na cestu kněžství. Vysvěcen byl tajně 9. února 1977.

Jáhenské svěcení sub conditione přijal 8. července 1992 a svěcení kněžské 18. července 1992.

P. Tomáš Vlasák byl v pražské arcidiecézi pověřen nemocniční a vězeňskou duchovní správou, působil jako administrátor farnosti Nejsvětější Trojice v Podskalí a jako rektor kostela Panny Marie Bolestné (Na Slupi) v Praze 2.
Od roku 2005 byl ve výslužbě.

ROZLOUČENÍ
S BRATREM ThDr. JOSEFEM KOUKLEM,
emeritním biskupem litoměřickým

se konalo dne 29. května 2010 v Litoměřicích

Za Svaz PTP ČR se v katedrále sv. Štěpána v Litoměřicích rozloučili bratr Josef Tichý, předseda okresního klubu Litoměřice, dále bratří Ota Novák, Pavel Konzal, Karel Šťáva, Mirno Kudrna, Ota Neuman, a Vladimír Lopaťuk. Odešel nám vzácný náš bratr, který nám byl po celých dvacet let velkou posilou, vycházející z jeho duchovního postavení a jeho přátelského vztahu vůči každému člověku.

Po mnoho minulých let sloužil bohoslužbu při zahájení setkání ve Svaté Dobrotivé, kdy nám ve svých promluvách vzpomněl na dobu svého odvelení k 51. PTP v roce 1950, následně přeřazen k 54. PTP, z něhož byl propuštěn v závěru roku 1953. Na našeho bratra Josefa, jak si přál být oslovován, budeme s vděčností vzpomínat, neboť vždy měl pro každého z nás pochopení a vždy uměl upřímně poradit. Našemu milému Josefovi děkujeme za vše dobré, co pro naše bratry a sestry vykonal.

Vladimír Lopaťuk

ZA BRATREM IVANEM MILOTOU
DOMAŽLICKO – PRAŽSKÝM – HAMBURSKÝM PÉTÉPÁKEM

V PONDĚLÍ 23. DUBNA 2009 NÁS OPUSTIL IVAN MILOTA

Bývalý pétépácký havíř z dolu MÍR a BARBORA a účastník setkávání 3. a 4. roty III.praporu, scházejících se čtvrtletně již od roku 1997. Pétépák, po jehož předcích – významných domažlických podnikatelých je pojmenovaná jedna celá domažlická čtvrt „ Milotov „ , který byl členem OK 301 Domažlice, přestože bydlel v Praze i v Hamburku, kam exiloval po srpnu 1968.

Protože si rodina nepřála žádný smuteční obřad a Ivan měl spoustu kamarádů nejen ve svém rodném Chodsku, ale i v ostatních regionech, odkud se rekrutovali branci nepřátelští totalitnímu režimu do OKD, oznamuji tuto smutnou událost všem, kteří jej znali.

Byl to nesmírně slušný, vzdělaný a přátelský člověk, pocházející z rodu, který se trvale zapsal do historie domažlicka. K „ těžkým „ PTP se dostal „ zásluhou „ postavení jeho otce, kterému byl jako prvnímu v regionu zabaven veškerý majetek, který strávil 10 let na uranových dolech v Jáchymově, odkud krátce po propuštění zemřel.
O charakteru Ivana mluví nejlépe to, že přestože mohl požadovat repatriaci za značný zabavený rodinný majetek, nikdy o navrácení ani neuvažoval, natožpak že by o něj požádal.

Mně osobně odešel poslední opravdový přítel z mládí – a s jeho odchodem odcházejí i mé poslední vzpomínky, strávené v kolektivu skautů z Chodska.

ČEST JEHO PAMÁTCE
JIRKA HEZKÝ

ZA BRATREM ING. JUDr. Jířím GUTHEM - JARKOVSKÝM

Ve čtvrtek 19. února 2009 jsme se na Olšanských hřbitovech rozloučili s bratrem,

Ing. JUDr. Jiřím – Guthem – Jarkovským

Nad rakví vzpomněl jeho zásluh o Svaz PTP ČR – VTNP předseda Svazu bratr Vladimír Lopaťuk.

Poděkoval zesnulému za léta obětavé práce přes trvalé zdravotní potíže, kde svou právní erudicí pomáhal překonávat překážky v nápravě křivd a bezpráví, kterých se na pétépácích dopustila tehdejší komunistická moc.

V právní komisi ÚR Svazu PTP, i v rehabilitační komisi a odvolávací komisi ministerstva obrany ČR, vždy prosazoval myšlenku, že pétépáci musí být spravedlivě odškodněni a hledal a nacházel cesty jak toho dosáhnout.

Na bratra JUDr. Gutha - Jarkovského budeme vždy vzpomínat jako
na dobrého člověka, přítele a bratra.

Jan Černý – tajemník ÚR Svazu PTP ČR

ROUZLOUČENÍ S BRATREM MUDr. ROMANEM PROCHÁZKOU, KTERÝ ZEMŘEL VE VĚKU NEDOŽITÝCH 84 LET DNE 18. 6. 2007

Doplnil tak řady zasloužilých funkcionářů našeho Svazu PTP – VTNP, jehož byl v našem kraji spoluzakladatelem.

Dne 26.6.2007 se s ním ve zcela zaplněné síni českobudějovického krematoria rozloučil bratr místopředseda našeho OK Mgr. Bc. Ivan Mánek, mimo jiné těmito slovy :

„Drahý příteli Romane, bratře ve zbrani, ve zbrani, kterou byla lopata, sbíječka a hornický kahan! Celý náš klub, příslušníků bývalých vojenských táborů nucených prací, který sdružuje muže, poznamenané totalitním komunistickým režimem Kainovým znamením na které jsme byli všichni hrdi, neboť nás zařadili mezi občany, kteří se protivili režimu, který znásilňoval svobodu a porušoval lidská práva, je hluboce zarmoucen Tvým odchodem.

Tolik jsme toho spolu prožili. Po sametové revoluci jsi byl jedním ze zakládajících členů našeho klubu, dlouhou dobu jsi pracoval jako sekretář. Neúnavně jsi pomáhal všem potřebným, kteří o to žádali. Prošel jsi peripetiemi obou totalitních režimů. Nacisté Ti uvěznili otce, významného jihočeského sokolského pracovníka, který řadu let trpěl v koncentračních táborech.

A Ty sám, jako vysokoškolský student posledního ročníku medicíny Karlovy University, jsi byl ze studia vyloučen, a to proto, že jsi se v oněch pro český národ tragických únorových dnech roku 1948 spolu s ostatními vysokoškoláky rozhodl protestovat proti začínající totalitě. Zúčastnil jsi se historického pochodu vysokoškoláků na Hrad k prezidentu republiky Eduardovi Benešovi. Váš protest byl v oné době marný. Byli jste Lidovými milicemi a příslušníky SNB surově rozehnáni a řada vás StB zatčena. Za tvůj postoj Tě komunisté zbavili možnosti dostudovat, vzdělávat se a svobodně se projevovat.

Zařadili Tě na řadu let k k praporů PTP – Vojenským táborům nucených prací....“.

Tento krásný projev vyslechl spolužák zemřelého bratra Romana, bývalý vysoký komunistický funkcionář všech stupňů, Lubomír Štrougal. Pocítil alespoň nyní na sklonku našich životů svůj podíl viny na zotročení našeho národa a na všem tom, co on a jeho bolševičtí pomahači zejména naší generaci způsobili ?

RNDr. Václav ŠULISTA

Ing. Miloslav Moravec (★ 1925 ✞ 2016)

Miloslav Moravec se narodil 12. května 1925 v Kolíně. Otec pracoval nejprve jako dělník, později jako pošťák a byl členem Národních socialistů. Matka pracovala v továrně. V polovině třicátých let vstoupil Miloslav Moravec do Skauta a skautingu se věnoval i po válce. V Kolíně vedl junácký oddíl a později, v roce 1948, se stal v Praze členem Kruhu (Pavla Křivského). V Praze také vystudoval obchodní akademii a Vysokou školu hospodářských věd.

V říjnu 1950 byl povolán na vojnu do Klatov a o měsíc později ho kvůli jeho skautské minulosti zařadili k PTP. Nasazen byl na povrchové práce na dole Zápotocký na Kladně. Po půl roce ho převeleli k 57. praporu na důl Gottwald. Pracoval na nakládce a expedici vagonů, na haldě nebo jako stavební dělník. Z PTP byl Moravec propuštěn po třech letech 30. května 1953.

Jako řadový člen Svazu PTP – oblasti Praha , v roce 2010 převzal odpovědnost za náš Zpravodaj po zesnulém Pavlu Krásovi a v této funkci pracoval jako šéfredaktor až do roku 2016
Za tu dobu připravil do tisku 37 jeho vydání Zpravodaje
8. července 2016 opustil naše řady ve věku 91 let. Odešel uprostřed tvůrčí práce právě při dokončování jubilejního 100 čísla časopisu.

Šest let utvářel jeho podobu a vtiskl mu svou tvář. Po celou dobu se pečlivě staral, aby informace pro naše členy byly aktuální a obsah pro čtenáře přitažlivý.

Vedle této funkce byl i členem výboru Českého svazu a pražské oblastní rady.

Svou prací se trvale zapsal do historie Svazu PTP – VTNP ČR.
Pokud mu to čas i zdravotní stav dovolil, zúčastňoval se i setkání bývalých příslušníků 3.roty III.PTP Pomocných technických praporů.

Vedle obětavé práce pro náš svaz byl do posledních chvil svého života aktivním členem Svojsíkova oddílu, čestného oddílu Junáka – českého skauta. Zastával v něm funkci hospodáře a tajemníka.

Byl členem tzv. Kruhu - určité skupiny skautských intelektuálů, kteří se scházeli dlouhodobě až do dneška.

Skautská myšlenka od mládí ho formovala a provázela celý život. Nikdy se těmto ideálům nezpronevěřil a vždy byl připraven a ochoten pomoci, pokud to bylo v jeho silách a možnostech.

Ing. Miloslav Moravec byl čestný a nesmírně obětavý a vlídný člověk.

Zemřel Václav Hanf,

patřil k dětem z vyhlazených Lidic.

Po dlouhé nemoci zemřel ve vojenské nemocnici v pražských Střešovicích Václav Hanf, jeden z dětských pamětníků vyhlazení Lidic za druhé světové války.

Dožil se 82 let.

Hanf po nacistické likvidaci Lidic v červnu 1942 zamířil ve svých osmi letech na převýchovu. Díky své sestře se spolu s ní dostal do německé rodiny jako Hans Joachim Strauss.
Jako "neposlušný a nezvladatelný" ale podle svých slov zbytek války strávil v různých výchovných zařízeních pro mládež. Tam byla do koncentračního tábora zavlečena řada lidických žen. Josefina Napravilová, která se po válce angažovala v pátrání po českých dětech, ho našla v Salcburku v prosinci 1945. Válku přežil on i obě jeho sestry.

Po válce se Hanf k nevoli komunistického režimu oženil s dívkou, která měla být jako dcera kulaka vystěhována do pohraničí. Nesměl pak podle svých vzpomínek pokračovat v poddůstojnické škole a byl zařazen k Pomocným technickým praporům.

Informaci České televize (ČT) v neděli potvrdil Památník Lidice.

Vzpomínáme na Oldřicha Myšku a Aloise Valentu

Každé rozloučení v životě je těžké, zvláště, když se loučíme s dobrými přáteli, kteří nás předešli na naší cestě životem. Ztráta, kterou jejich odchodem pociťujeme je tím větší, čím nám tito přátelé v životě byli milejší a bližší. V severomoravském regionu PTP nám dlouho budou chybět přátelé Oldřich Myška, dlouholetý předseda organizace Karviná a Alois Valenta, dlouholetý jednatel organizace Nový Jičín. Oba nás opustili na začátku tohoto roku.

Bratr Myška si naše srdce získal svou vždy veselou a družnou povahou, která nás povzbuzovala při nelehkém životě pétépáků v černých karvinských dolech. Jako dlouholetý předseda byl vždy neúnavným organizátorem naší svazové práce a i potom co na něho dolehly zdravotní potíže dále pracoval ve výboru, jako místopředseda, až do své smrti v lednu tohoto roku. Ti kdo jste se s Oldřichem v životě setkali, jistě si vzpomenete na chvíle, prožité s ním v karvinských dolech v době nasazení pétépáků v době minulého režimu, ale i na ty doby veselejší, kdy svobodně u nás mohl působit náš svaz.

Bratr Valenta vždy patřil k hlavním oporám vedení Novojičínské organizace PTP a mohl sloužit, jako vzor pro organizátory nezištné dobrovolné práce v našem svazu. Lola, jak jsme ho mezi sebou důvěrně oslovovali, byl duší pořádání pravidelného setkávání členů 2. roty 59. praporu PTP, Most – Bílina. Žel XVI. Setkání 2. roty v roce 2009, tentokrát poprve v zahraničí – na Slovensku, se již pro zákeřnou chorobu, která nahlodala jeho zdraví, nemohl účastnit. I tak jeho přítomnost na dálku všichni pociťovali.
V minulém roce byla jejich práce v PTP oceněna ministrem Obrany ČR, který jim udělil pamětní medaili k 70. tému výročí založení ČSR. Oba kamarádi nás opustili v tichosti a jizva v našich srdcích se bude dlouze zacelovat. Alespoň touto vzpomínkou na Vás bychom rádi vzdali Vám poctu a vyslovili Vám své poděkování, že jsme se mohli s Vámi v životě setkat.
„Drazí kamarádi, v našich vzpomínkách zůstanete s námi stále“

Rostislav Sochorec
předseda regionu PTP pro Severní Moravu a Slezko

ZA ZESNULÝM PAVLEM MAŇÁSKEM

„KAŽDÝ ČLOVĚK JE VYJÍMEČNOU OSOBNOSTÍ A KAŽDÝ Z NÁS UMÍ ČI DOVEDE NĚCO JINÉHO. PROTO O KAŽDÉM SE DÁ PSÁT, NEBOŤ ŽIVOT JEDINCE JE SLOŽEN Z PESTROBAREVNÉ MOZAIKY VĚCÍ VELKÝCH, ALE I TĚCH ZDÁNLIVĚ VŠEDNÍCH, KTERÉ BY NEMĚLY BÝT ZAPOMENUTY„

Takovouto osobností byl Pavel Maňásek z Babic u Uherského Hradiště.
Osobnost známá po celém Moravském Slovácku a Valašsku.

Na jeho povahovou vlastnost, vstřícnost,, úsměvnost, pečlivost a hlavně trpělivost v jeho ševcovském řemesle, vzpomínají jak občané Babic, tak i lidé ze širokého regionu a folklorních sdružení.
Vzpomínají jak v jeho zhotovených krojových botách si dnes na hodech nebo na folklorních festivalech vykračuje nejeden šohaj, děvčata se s krásně vypracovanými botami v tanci chválí.
Každému vyhověl a nikdy nikoho neodmítl.

JEHO ZÁSLUHOU BUDE ZACHOVÁNO TOTO HMOTNÉ DĚDICTVÍ V DALŠÍM POKOLENÍ.

Tak jsme vzpomínali na jeho úmrtí na výroční schůzi OK PTP v Uherském Hradišti, jehož byl rovněž obětavým členem a který nevynechal žádnou akci i s jeho manželkou, námi pořádanou.

„ZKUSME SE DÍVAT KOLEM SEBE A PŘIPOMÍNEJME SI LIDI , KTEŘÍ DNES MEZI NÁMI ŽIJÍCÍMI A NEŽIJÍCÍMI KAMARÁDY BYLO A JE MNOHO OSOBNOSTÍ. URČIĚ BY JSME BYLI PŘEKVAPENI, KOLIK ZAJÍMAVÝCH OSUDŮ SE K NIM VÁŽE„

ÚO UHERSKÉ HRADIŠTĚ

ZA BRATREM ING. OTTOU CHÝNOU

Skromný, družný,vtipný a nadmíru obětavý člověk – tak jsme ho po léta znali a s ním spolupracovali v rámci pražské rady PTP. Jeho jméno bylo všem bratrům a sestrám známo, mnozí ho znali osobně, a to díky jeho vysoce záslužné práci pro Svaz při zajišťování a distribuci vstupenek do pražských divadel.

Bez ohledu na povětrnostní podmínky svědomitě docházel na dohodnutý sraz se zájemci o vstupenky, vzorně se staral o včasný prodej, aby ani jedna zvýhodněná vstupenka nepřišla nazmar, a tak zajišťoval kulturní vyžití pro nás, už mnohdy málo schopné, kteří by si jinak nezajistili tak hezké zážitky. Při jednání s ním jsme vždy ocenili jeho vstřícnost a pochopení pro eventuální vzniklé potíže, vtipně glosoval a řešil vše v rámci kulturní komise, takže po všech stránkách po jeho odchodu z našich řad zůstává v naších srdcích hluboká rána.

Za pražský výbor PTP
předseda kulturní komise Vl. Blažek

Vzpomínka na bratra Josefa Pytlíka:
Františkem Holcem

Bratr Ing. Josef Pytlík se narodil v r. 1929 v Pardubicích. Na střední škole nejdříve studoval 4 roky reálném gymnáziu v Pardubicích. Po jednoroční pauze přestoupil na čtyřletou stavební průmyslovku v Hradci Králové. Po jejím absolvování se přihlásil na stavební fakultu Českého vysokého učení technického v Praze. Po dvouapůlletém působení na stavební fakultě byl z politických důvodů vyloučen a v dalších letech působil jako pétépák na ostravských dolech. Po skončení vojny v roce 1956 dostudoval a získal titul inženýra. V roce 1991 odešel do důchodu a zapojil se do funkcí v PTP. Začátkem devadesátých let byl několikaletým členem Předsednictva Svazu PTP a po určitou dobu jejím předsedou. Byl to člověk velice pilný a pracovitý, který se po převzetí předsednické funkce chtěl v první řadě seznámit se všemi vedoucími krajskými funkcionáři PTP. Tato jeho snaha nebyla však vždy dobře pochopena takže jsme někdy nebyli vpuštěni ani dovnitř. Ale nikdy si mi na takové chování nestěžoval. Chtěl, abych s ním po takových úředních návštěvách jezdil, a proto jsem také některé takové chování zažil.
Zemřel 23. června 2007.

MILÝ PEPÍKU, BYL JSI DOBRÝ CHLAP A NIKDY NA TEBE NEZAPOMENU

Za bratrem Jaroslavem Kůlou
Vzpomínají Jiří Růžička a Jiří Junek

Se jménem bratra Kůly se nám automaticky vybaví výstava PTP v zámku v Brandýse n/Labem, o jejíž vhodné umístění v zámeckém areálu se před více jak 8 léty společně se zástupci města postaral.

Vzpomínáme rádi na ty těžké, ale i radostné začátky, kdy jsme využívali každého vhodného starého nábytku ze zámeckého sklepení, který jsme vynášeli po těch, dnes již pověstných 68 schodech. U všeho tehdy aktivně asistoval br. Jaroslav Kůla. Stejně tak u všech dalších prací po celá dlouhá léta co výstava existuje.

Bratr Kůla se spoluúčastnil i založení Okresního klubu PTP Praha – východ, byl místopředsedou Oblastní rady pro Střední Čechy a dlouhá léta i členem výboru Českého svazu PTP. Ve všech těchto funkcích se osvědčil jako iniciativní pracovník a dobrý kamarád. Minulý rok ( 2007 ) byl pro br. Jaroslava Kůlu tragický a odchod jeho obětavé manželky a následná nemoc znamenala pro něj výrazný zásah do života.

S poděkováním za jeho obětavou práci pro Svaz PTP v Brandýse n/L., i za jeho dlouholeté přátelství jsme se s ním rozloučili v pátek 6. června 2008 na brandýském hřbitově.

Projev na pohřbu s Mons. Josefem Veselým dne 13. února 2010 v Opavě přednesl bratr Ing.František Možný

LOUČÍME SE DNES
JMÉNEM SVAZU PTP ČESKÉ REPUBLIKY I JMÉNEM MORAVSKOSLEZSKÉHO SVAZU VOJENSKÝCH TÁBORŮ NUCENÝCH PRACÍ – POMOCNÝCH TECHNICKÝCH PRAPORŮ

S NAŠÍM NEZAPOMENUTELNÝM BRATREM

MONS. JOSEFEM VESELÝM

knězem, básníkem, pétépákem a politickým vězněm komunistického totalitního režimu, kterému ještě 1. února 2010 ( týden před jeho úmrtím ) stihl prezident republiky předat „ ŘÁD TOMÁŠE GARIKA MASARYKA “ při své návštěvě Ostravy, v ocenění jeho celoživotní služby vlasti při obnově demokratické společnosti.
Význam našeho bratra, jeho příklad věřícího služebníka našeho Pána tkví v daleko důležitější činnosti a tou je služba sestrám a bratřím, jimž poskytoval do posledních chvil svého života neocenitelnou pomoc kněze při budování : Božího království na této zemi.
Naplnil tak do posledního dechu službu, ke které si ho vyvolil náš Pán a vedl jej po celý život a zejména v období totalitního režimu silou své milosti k úspěšnému dovršení jeho pozemské činnosti.
Milý bratře Josefe, děkuji Ti za Tvůj život plné lásky k lidským duším a slibuji Ti jménem všech bratří pétépáků, že na Tvůj odkaz nikdy nezapomeneme a prosíme Matku Boží Pannu Marii, aby Tě přivedla do náruče svého Syna, věčného velekněze.

Ing. Vladimír Adámek (★ 29.9. 1927 - ✞ 5.2. 2018)

V pondělí 12.února 2018 jsme se rozloučili s naším bratrem, Ing. Vladimírem Adámkem, jedním z posledních účastníků pochodu vysokoškoláků, kteří se 25. února 1948 vydali na Hrad podpořit prezidenta republiky Edvarda Beneše v osudových chvílích našeho národa, a kteří pak v roce 1990 založili organizaci těchto studentů, Pražský akademický klub 48. Loučili jsme se s ním především jako s dlouholetým členem Svazu PTP-VTNP České republiky a jeho vedení a dnes mu v našem Zpravodaji PTP znovu z celého srdce děkujeme za jeho přátelství a práci pro náš Svaz i pomoc poskytovanou těm, kteří v padesátých létech byli perzekvováni stejně jako on. Jeho účast v pochodu na Hrad nezůstala bez následků a v jeho osudu to znamenalo – stejně jako v osudu dalších tisíců vysokoškoláků - vyloučení ze studia na VŠ a zařazení do PTP. Byl nasazen z politických důvodů na stavební práce v 52. pomocném technickém praporu ve Svaté Dobrotivé. Po ukončení vojenské služby nastoupil do pracovního poměru v Hutním projektu, kde mu pak byl trvale připomínán jeho třídní původ syna prvorepublikového důstojníka československé armády a zařazení do vojenských táborů nucených prací. Přesto se mu při zaměstnání podařilo dálkově dokončit vysokoškolská studia.

Hned po sametové revoluci v roce 1989 se začal obětavě věnovat práci ve Svazu PTP-VTNP České republiky a aktivně se podílel na rehabilitacích bývalých příslušníků pomocných technických praporů. Celé řadě našich členů tak pomohl s vyřizováním odškodnění i náhrad za pracovní úrazy utrpěné během jejich nasazení v PTP. Do posledních chvil života se i ve svých devadesáti letech jako jednatel likvidační komise podílel na ukončení činnosti našeho Svazu a aktivně přitom pomáhal budovat i náš nově založený Spolek bývalých příslušníků PTP se sídlem v Praze. Jako pamětník seznamoval veřejnost s osudy bývalých příslušníků PTP a členů Pražského akademického klubu 48. Vladimír nestárnul, proto jeho náhlý odchod ze života nás velmi překvapil a bolestně se nás dotknul.

Vladimíre, za to vše, co jsi pro nás vykonal, ti z celého srdce děkujeme.
Budeš nám velmi chybět. Čest tvé nehynoucí památce.

Vzpomínáme na Oldřicha Myšku a Aloise Valentu

Každé rozloučení v životě je těžké, zvláště, když se loučíme s dobrými přáteli, kteří nás předešli na naší cestě životem. Ztráta, kterou jejich odchodem pociťujeme je tím větší, čím nám tito přátelé v životě byli milejší a bližší. V severomoravském regionu PTP nám dlouho budou chybět přátelé Oldřich Myška, dlouholetý předseda organizace Karviná a Alois Valenta, dlouholetý jednatel organizace Nový Jičín. Oba nás opustili na začátku tohoto roku.
Bratr Myška si naše srdce získal svou vždy veselou a družnou povahou, která nás povzbuzovala při nelehkém životě pétépáků v černých karvinských dolech. Jako dlouholetý předseda byl vždy neúnavným organizátorem naší svazové práce a i potom co na něho dolehly zdravotní potíže dále pracoval ve výboru, jako místopředseda, až do své smrti v lednu tohoto roku. Ti kdo jste se s Oldřichem v životě setkali, jistě si vzpomenete na chvíle, prožité s ním v karvinských dolech v době nasazení pétépáků v době minulého režimu, ale i na ty doby veselejší, kdy svobodně u nás mohl působit náš svaz.
Bratr Valenta vždy patřil k hlavním oporám vedení Novojičínské organizace PTP a mohl sloužit, jako vzor pro organizátory nezištné dobrovolné práce v našem svazu. Lola, jak jsme ho mezi sebou důvěrně oslovovali, byl duší pořádání pravidelného setkávání členů 2. roty 59. praporu PTP, Most – Bílina. Žel XVI. Setkání 2. roty v roce 2009, tentokrát poprve v zahraničí – na Slovensku, se již pro zákeřnou chorobu, která nahlodala jeho zdraví, nemohl účastnit. I tak jeho přítomnost na dálku všichni pociťovali.
V minulém roce byla jejich práce v PTP oceněna ministrem Obrany ČR, který jim udělil pamětní medaili k 70. tému výročí založení ČSR. Oba kamarádi nás opustili v tichosti a jizva v našich srdcích se bude dlouze zacelovat. Alespoň touto vzpomínkou na Vás bychom rádi vzdali Vám poctu a vyslovili Vám své poděkování, že jsme se mohli s Vámi v životě setkat.
„Drazí kamarádi, v našich vzpomínkách zůstanete s námi stále“

Rostislav Sochorec
předseda regionu PTP pro Severní Moravu a Slezko

ZDENĚK SLEZÁK
odešel...

Dne 15. července jsme se rozloučili při zádušní mši v přeplněném kostele sv.. Václava ve Velké Polomi s bratrem Zdeňkem Slezákem, předsedou oblasti Severní Moravy a Slezska. Odešel nejen vynikající funkcionář, ale ztratili jsme v prvé řadě dobrého člověka. Vedl členy k čestnému jednání a k poctivosti, což byly také jeho osobní vlastnosti. Byl mužem činu a se vší pokorou jemu vlastní uskutečňoval program našeho svazu i na veřejnosti.

Se Zdeňkem jsem se znal od studentských roků celých 56 let a vždy mi byl nejlepším kamarádem. Na jeho fotografii si můžeme připomenout jeho milý úsměv, který vyzařoval dobrotu jeho srdce. Vzhledem k vážné nemoci se s námi již nemohl rozloučit, odešly mu síly a srdce dotlouklo navždy. Přijal úděl každého z nás. Za všechny naše členy Ti slibuji, Zdeňku, že v našich myslích budeš žít dál.

Vladimír LOPAŤUK

Za Ústřední radu našeho svazu se rozloučili s br.Slezákem 1. místopředseda br. Dr. Bohumír Dufek, dále členové výboru Moravskoslezského svazu a ti nejbližší kamarádi, kteří svou soustrast projevili paní Jiřince Slezákové a dceři Evičce s rodinou.

Rodina Slezákova vyjadřuje touto cestou poděkování všem, kteří se přišli se Zdeňkem Slezákem rozloučit. Zvláště děkuje za zazpívání na rozloučenou pěveckému sboru gymnázia v Hlučíně, kde Zdeňěk 36 let učil.

Vzpomínka
na ThDr. Josefa Koukla
biskupa a pétépáka

Narodil se 8. listopadu 1926 v Brně, kde 1. července 1945 složil maturitu, téhož roku začal studovat v pražském semináři a zde 23. dubna 1950 byl vysvěcen na kněze.

Do PTP byl povolán v září 1950 a do civilu propuštěn 31. prosince 1953.
Působil pak v různých farnostech v Čechách, nejdéle od roku 1958 do roku 1970 ve farnosti Kladruby u Stříbra.

Od 17. listopadu tohoto roku byl kardinálem Tomáškem poslán jako spirituál do litoměřického semináře.

V březnu 1974 byl tam promován doktorem teologie a od září přednášel morální teologii.

Papež Jan Pavel II. ho jmenoval sídelním litoměřickým biskupem, na kterého byl vysvěcen 27. srpna 1989 a do 24. prosince působil jako litoměřický biskup, kdy pro zdravotní potíže odstoupil.
V rotě komárenského PTP jsem s ním sloužil při výstavbě a rozšiřování letiště Tri Duby u Zvolena a několik měsíců i v Bánské Bystrici.

Odtud jsme po 40 měsících byli propuštěni do civilu a jsme vděčni, že každoročně po pádu komunismu přijel do Prahy, kde sloužil mši svatou za naše zemřelé bratry, i letos 6. dubna 2010.

Tak po jeho náhlé smrti v noci z 21. na 22. května 2010 na něho budeme vděčně vzpomínat.

Josef Forbelský , 5. rota komárenského PTP

ZA BRATREM STANDOU ŠTĚPEM

S velikým smutkem jsme se loučili 6. února 2009
v Hradci Králové s naším STANDOU

Vzpomněli jsme všech setkání z mládí i všeho co vykonal pro celou východočeskou oblast od založení Svazu PTP – VTNP.

Jeho aktivita, kamarádství a veselá povaha byla příkladem všem jeho spolupracovníkům.

ZŮSTANE V NAŠICH MYSLÍCH A NEZAPOMENEME

PAVEL KRÁTKÝ – OK PARDUBICE A VÝCHODOČESKÁ OBLAST

VZPOMÍNKA
NA NAŠEHO DOBRÉHO PŘÍTELE A KAMARÁDA
BRATRA KARLA SAMŠIŇÁKA

Bratr Karel SAMŠIŃÁK byl členem naší organizace od jejího založení v roce 1991. Až do posledních chvil byl jejím místopředsedou a kronikářem.

Bohužel v sobotu 2. srpna 2008 odešel ve svých 85 letech tam, odkud není návratu. Jeho odchod z našich již tak dost prořídlých řad je pro nás stejně bolestný jako pro všechny jeho přátele a zástupce organizací, jejichž činnosti se čile zúčastňoval.

Náš KARLÍK – jak jsme ho přátelsky oslovovali, protože odmítal mezi „ svými „ jakékoliv tituly, kterých měl bezpočet, byl osobností, která získala přirozenou úctu, autoritu a uznání kdekoliv se objevil. Jeho obdivuhodný nadhled a specifický způsob humoru provázely jakákoliv jednání a z jeho vystupování nebylo nikdy patrné, že je to člověk vědecky fundovaný, sečtělý s neobyčejným rozhledem v oblasti vědecké a literární.

Nakonec nám nezbývá nic jiného, než našemu „ KARLÍKOVI „ poděkovat za vzor, kterým nám všem „ mladším „ kolegům byl a slíbit, že na něho nikdy NEZAPOMENEME

Karel Kosejk – jednatel OK PTP Jičín

Rozloučení s bratrem prelátem
Václavem Dvořákem

Dne 9. srpna 2008 jsme se rozloučili v českobudějovické katedrále s naším členem a přítelem bratrem prelátem Václavem Dvořákem, který zemřel v noci na 30. července po dlouhé těžké nemoci. Domníváme se, že pétépácké veřejnosti ho není nutno blíže představovat, neboť býval ústřední postavou našich setkání, ať již na Klokotech nebo na Lomečku, kde pro nás sloužil mše svaté.

Naposledy jsme ho mohli mezi námi přivítat na 25. setkání příslušníků IV. Roty 3. PTP v Karviné letos na Lomečku dne 12. června tr. Přes viditelné zdravotní potíže nás všechny znovu potěšil svým optimismem, ale vyslovil také slova varování nad vývojem lidstva a směrování našeho národa.

Krátce nat měl oslavit 60. výročí svého kněžství, na tuto slavnost však již nemohl přijít pro zhoršení zdravotního stavu. Čtyři dny předtím, než ho zhoršující se nemoc upoutala na lůžko, vyšla v Karmelitánském vydavatelství kniha rozhovorů pod názvem „ Čím to, že jste tak klidný ? „ K dokreslení osudů tohoto vzácného člověka, kněze, skauta, politického vězně a pétépáka ji vřele doporučujeme

Ve všech obdobích pohnutého života svědčil o své víře, ať to bylo v letech po komunistickém puči, ve vězení nebo v civilním zaměstnáních. Byl aktivně zapojen do tzv.podzemní církve, jejíž byl jedním z hlavních představitelů. Za svou činnost byl vyznamenán prezidentem Havlem medailí za zásluhy a v letošním roce přijal s několika spolubratry ( byli mezi nimi další pétépáci ) z rukou krajského hejtmana stříbrnou medaili.

Po roce 1989 byl byl generálním vikářem českobudějovické diecéze a do posledních dnů svého života udržoval styky se zahraničními diecézemi ku prospěchu naší církve. Celou dobu měl na starosti duchovní péči o vězně v českobudějovické věznici, pravidelně sloužil mše sv. v Ledenicích a ostatních kostelích podle potřeby.

Po všech stránkách splnil beze zbytku své poslání kněze, přítele politických vězňů a nás pétépáků, ke kterým se vždy hrdě hlásil.

Bratře Václave, odmítal jsi naše oslovování pane preláte, stačí prý Vašku. Tak tedy, Vašku, budeš nám chybět a zejména Tvoje promluvy plné radosti a přátelství. Zakončoval jsi je za všeobecného veselí a tradičním čest práci.

I my chceme dnes říci :

BRATŘE A PŘÍTELI ČEST TVOJÍ ZÁSLUŽNÉ PRÁCI
OBLASTNÍ RADA PTP JIŽNÍ ČECHY